Ryba s páteří čtvernožce

Rozdělení páteře na pět základních oddílů si většinou pamatujeme z hodin biologie člověka už od našich školních let.

Přestože nejsme právě typickými reprezentanty čtvernožců, zachováváme si v tomto ohledu základní rozvrh po svých čtvernohých předcích v podstatě v nezměněné podobě (ač zejména kostrč, nenápadný pozůstatek ocasu, se nám připomene mnohdy až následkem dostatečně nešikovného pádu). Přes všeliké srůsty a redukce, hojné v celém našem chlupatém, opeřeném i šupinatém příbuzenstvu, zůstávalo rozčlenění páteře dlouho jednou z klíčových společných charakteristik suchozemských obratlovců. Však byl také její vznik podmiňován právě přechodem na souš, který před terestrické průkopníky postavil nové biomechanické výzvy, na něž kromě končetin musela reagovat především právě páteř.

Tento scénář se dlouho zdál být podpořen absencí podobného členění u ryb, jejichž páteř má část „trupovou“ a „ocasní“. Zatímco čtvernožci se vyznačují komplexním uspořádáním exprese Hox genů (Vesmír 74, 76, 1995/2 a 74, 276, 1995/5), jež určují identitu jednotlivých regionů, u paprskoploutvých ryb se jimi definované oblasti do značné míry překrývají. Tento stav byl mnohými považován za výchozí pro všechny linie obratlovců. Nicméně recentní ryby jsou většinou tvorové značně odvození a usuzovat z takového dania či medaky na tělesný rozvrh hypotetického praobratlovce bývá přinejmenším zrádné. V poslední době se naštěstí objevuje dostatek prací na méně obvyklých druzích, které mohou naše obzory správným směrem rozšířit. Původnost rybího rozvrhu exprese Hox genů zpochybnila například studie na máčce, tedy zástupci paryb, u níž rozložení genů upomíná spíše na stav známý u čtvernožců.