K čemu asi neslouží stromuly plastidů

Na sklonku minulého století vědci zjistili, že plastidy – charakteristické organely rostlinných buněk – často tvoří trubicovité výběžky, nazvané stromuly (jsou vyplněny stromatem, základní hmotou plastidů). Později se ukázalo, že podobné výběžky tvoří také další buněčné organely, mitochondrie a peroxisomy.

O stromulech a podobných útvarech jsme psali už několikrát (Vesmír 80, 657, 2001/11, Vesmír 83, 667, 2004/12, Vesmír 87, 9, 2008/1 a Vesmír 90, 383, 2011/7–8).

V případě plastidů (např. zelených chloroplastů) tak byl nahrazen jejich dřívější učebnicový obraz hladkých bochníčků obrazem jakýchsi mikroskopických ježovek. Otázkou se stala funkce stromulů. Jak píší Martin H. Schattat a jeho kolegové z univerzity v kanadském Guelphu, do učebnic se rychle dostal názor, že prostřednictvím stromulů mohou být plastidy vzájemně propojeny. Mohou tak mezi sebou vyměňovat makromolekuly, třeba molekuly nukleových kyselin, s nimiž je spojena plastidová dědičnost (jsou to geneticky semiautonomní organely), nebo bílkovinné makromolekuly enzymů. Kanadští autoři chtěli tuto hypotézu prověřit.

Využili už běžné metody molekulární biologie, které umožňují, aby byly ve vybrané části buňky – např. ve stromatu plastidů – syntetizovány cizorodé barevně fluoreskující bílkoviny (vyskytují se v přírodě u mořských živočichů), které tuto část (tento kompartment buňky) selektivně zviditelní ve fluorescenčním mikroskopu.