Hrozba dostatku

Existují témata, o která si vždycky nabijeme nos. Kupříkladu ta, kde se stýká objekt se subjektem a kde tudíž hledáme jakýsi společný jmenovatel mezi dvěma značně mimoběžnými entitami (příkladem „zrovna po ruce“ budiž text Pavla Janouška Vesmír 92, 107, 2013/2). Znamená to však, že se těmito tématy raději nebudeme zabývat?

Náš časopis přinesl před časem¹⁾ rozhovor s jaderným fyzikem Františkem Janouchem „o Andreji Sacharovovi, ´Tungušimě´, energii a svobodě“. Profesor Janouch v něm mj. říká: „Přímá úměra mezi bohatstvím státu, to jest HDP, a množstvím spotřebované energie je ale známa, že ano?“. Rozhovor končí otázkou: „Podle vás tedy existuje závislost i mezi množstvím energie a rozsahem svobody?“ Janouch odpovídá: „Určitě. Tak to chápal i Sacharov. Přímá závislost s mírou svobody a demokracie. A mohu to dokázat podobně jako souvislost mezi průměrnou délkou života a množstvím energie, které má společnost k dispozici.“

Názor zřejmě pochází z 50. let a ze sovětských poměrů. SSSR v té době ještě všestranně „hladověl“, takže šlo o názor pochopitelný.²⁾ Nicméně nejbohatší část Západu už tehdy začínala trpět určitým syndromem nadbytku. A meze růstu se milosrdně skrývaly za horizontem.

Potom se někdy v průběhu 80. let spotřeba pozemské populace vyrovnala celkové schopnosti planetární biosféry dlouhodobě zajišťovat lidstvu jeho tehdejší potřeby a likvidovat jeho odpady. V současnosti už lidstvo pozemskou kapacitu překračuje zhruba o třetinu, přičemž jedna miliarda lidí krutě hladoví a stejný počet v jiných částech světa trpí nadváhou a jídlo se tam vyhazuje v množství, které by celou tu armádu hladových nasytilo.

V této souvislosti mě napadá jedna „zahřívací“ otázka - co je to vlastně dostatek? Nabízím čtyři možnosti: Dostatek je (1) minimum potřebné pro přežívání a reprodukci průměrného jedince; (2) průměrné množství, které je Země schopna jedinci trvale poskytovat; (3) množství, na které jedinec má peníze; (4) množství, po kterém jedinec touží. Které „nehodící se“ škrtnete?

Nebudu se tady krátkodeše nořit do evolučních vod a lovit v nich příčiny, proč to tak je, pouze konstatuji, že aplikovat vědu a techniku dosavadním způsobem i do budoucnosti nestačí. Kdybychom dnes měli k dispozici relativně dostupné a bohaté zdroje energie, co by se asi stalo? Ti, kdož k západnímu dostatku zatím jen závistivě vzhlížejí, což je pořád ještě velká většina pozemské populace, by se k němu vydali hlava nehlava, zatímco ti již blahobytní by chtěli mít ještě víc. Další dostupná energie by tudíž vedla k ještě většímu plýtvání a ještě rychlejší devastaci prostředí.

Albert Einstein ve svém projevu ke studentům Kalifornské techniky v únoru 1931 prohlásil: „Pročpak nám tato skvělá aplikovaná věda, která ušetřila práci a usnadnila život, přináší tak málo štěstí? Jednoduchou odpovědí na to je: Protože jsme se dosud nenaučili používat ji rozumně. Chcete-li, aby vaše práce přinášela lidstvu více požehnání, nestačí, abyste rozuměli aplikované vědě. Starost o člověka samého a o jeho osud musí vždy být hlavním zájmem veškerého technického snažení. Nikdy na to mezi svými rovnicemi a diagramy nezapomeňte!“

Zlatá slova vědeckého romantika... Dějiny lidstva jsou dlážděny kostmi takových! Zatímco vědotechničtí pragmatici dál pilně krmí hydru účelově slepého byznysu.

Co by tedy bylo zapotřebí? Panuje v tom alespoň zásadní shoda? „Je zřejmé, že východisko k udržení podmínek pro život budoucích lidských generací primárně spočívá ve většinovém pochopení místa a úlohy jednotlivce i lidské společnosti v biosféře a v přijetí nové hodnotové orientace, která bude preferovat tvůrčí kvalitu života lidí při snižování materiálních nároků na přírodu a její ekosystémy,“ stojí kupříkladu v nedávné publikaci Hodnocení funkcí a služeb ekosystémů České republiky³⁾ (autor Josef Seják a kolektiv, 2010).

Při vší úctě k fyzice, chemii, biologii – nejsou teď na tahu jiné vědy?