Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

František Janouch

O Andrejovi Sacharovovi, „Tungušimě“, energii a svobodě
 |  6. 10. 2011
 |  Vesmír 90, 595, 2011/10

Viktor Kosťjukovskij: Myslím, že z vědců pociťují svoji společenskou zodpovědnost nejvíce fyzici. Je to vskutku tak? To přece nemůže být náhoda.

František Janouch: Je to skutečně tak. Asi je to proto, že fyzika dala lidstvu do rukou možnost sebezničení. Před čtvrt stoletím bylo v arzenálech velmocí okolo 56 000 jaderných bomb deseti- či stonásobně silnějších než ty, které byly shozeny na Hirošimu či Nagasaki. Američané v té době začali používat slovíčko: MAD. Je to zkratka ze slov Mutual Assured Destruction – garantované vzájemné zničení. Podařená zkratka, vždyť slovo „mad“ znamená v překladu šílený či bláznivý.

První, kdo si zodpovědnost fyziků uvědomil, byl Niels Bohr. Už v roce 1950 napsal do OSN svůj známý Otevřený dopis, ve kterém řekl, že život s jadernou bombou vyžaduje otevřený svět, v němž všechny země budou spolupracovat a vzájemně si pomáhat, jinak nebude možné zajistit přežití lidstva. K podobným závěrům došel i Albert Einstein, jeden z iniciátorů Pugwashského hnutí vědců proti závodům ve zbrojení a za jaderné odzbrojení. Role Andreje Sacharova je ale zvláštní, protože k Bohrově formulaci přidal myšlenku, že otevřený svět není možné vytvořit bez dodržování lidských práv. Bohr žil ve svobodném, tolerantním Dánsku, a proto pro něho toto bylo samozřejmostí. Avšak pro vědce, pro veřejnost tehdejšího východního bloku byla sacharovovská myšlenka opravdovým objevem. A pro mne samozřejmě také.

VK: Vaše kniha o Sacharovovi se jmenuje Nás sblížilo Pražské jaro. Seznámil jste se s ním už po srpnových událostech v Praze?

FJ: Osobně jsem se s ním setkal až v roce 1987. Naše přátelství ale začalo z dopisů a telefonátů. Máte pravdu, dopisování začalo od pražského jara 1968. O Sacharovovi jsem ale věděl mnohem dříve. Studoval jsem v Leningradě, potom v Moskvě, čítával jsem sovětské noviny. V roce 1953 jsem v Pravdě viděl seznam nově zvolených akademiků. Mezi nimi byl Andrej Sacharov, oblast teoretická fyzika. Byl neuvěřitelně mlád: pouhých 32 let. Tehdy už jsem pozorně sledoval stav mnou vybrané vědy, tedy teoretické fyziky, ale toto jméno jsem zaznamenal poprvé. Zeptal jsem se na Sacharova svého učitele, akademika Focka. Vladimir Alexandrovič mi záhadně řekl: Sacharov byl zvolen za tajné práce. Teprve později jsem se dozvěděl o Sacharovově roli při vytvoření vodíkové bomby a Tokamaku. Jeho disidentství se začalo, když si uvědomil, že jedna megatuna testovaného jaderného výbuchu v atmosféře způsobí smrt 10 000 anonymních lidí. Někde na naší planetě.

Sacharov měl i námitky proti zkouškám termojaderné bomby vyvinuté koncem padesátých let minulého století. Nazývali ji superbombou, car-bombou a ještě také „кузькина мать“1). Považoval tuto zkoušku za zbytečnou z vědeckého, ale i z technického hlediska. Maršál Nědělin mu odpověděl cynickou a oplzlou anekdotou. Chruščova Sacharovova zpráva rozzuřila. Tu bombu o síle okolo 58 megatun pak přece jen nechali vybuchnout na Novoj zemlji v říjnu 1961… Ale o tomto Sacharovově stanovisku jsem se dozvěděl mnohem později. Stejně tak i o jeho jiném skutku, který jedny šokoval, jiné pobouřil, třetí přímo popudil. V roce 1964 Sacharov totiž vystoupil na valném shromáždění Akademie věd, kde měli volit akademikem Nuždina – Lysenkova nejbližšího spolupracovníka. Sacharov řekl, že Nuždin spolu s Lysenkem nese zodpovědnost za rozšíření pavědeckých názorů. Za pronásledování skutečných vědců, včetně jejich propouštění z práce, uvěznění i smrt. V tajném hlasování Nuždina nezvolili. Je známo, že Chruščov tehdy chtěl Akademii rozpustit. Brzy ale místo toho „rozpustili“ Chruščova samotného.

VK: Podle sovětských měřítek se už i tehdy Sacharov choval zcela vyzývavě, přesto ale k jeho represím nedošlo.

FJ: Samozřejmě. Oceňovali jej jako vědce. A kromě toho doba už nebyla stalinská, kdy vědci pracovali v mundúrech v laboratořích laboratořích za ostnatým drátem. A také v tomto případě se projevoval vztah k fyzikům – zejména k fyzikům, ten vztah chruščovovské vedení převzalo z dob stalinských. Studoval jsem přece v oné velmi temné době: koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let. Ale u nás na Fyzikální fakultě byla mnohem svobodnější atmosféra než u chemiků, biologů nebo i na Filosofické fakultě. Z různých pamětí i vyprávění vím, že Kurčatov řekl Stalinovi, že buď bude mít bombu, nebo „ideologicky čistou“ fyziku. A Stalin si vybral bombu a Berija dostal pokyn fyziky nechat být.

VK: Zato za Brežněva na represe došlo. I na potlačení „pražského jara“ sovětskými tanky, i na kolektivní dopisy známé z třicátých let, které odsuzovaly „zbloudilé ovce“ – Sacharova, Solženicyna. Byla to renesance stalinismu?

FJ: Pravděpodobně ano. My jsme to zvláště silně pocítili po „šedesátém osmém“ v Československu. O tom, jak se cítili sovětští vědci, mohu usuzovat podle svého učitele Focka. Jeho život byl těžký: v letech 1937–1938 seděl ve vězení na základě udání, takže se měl čeho obávat. Vyprávěl mi, že když dostal pozvání na zasedání Akademie věd a zjistil, že tam bude vystupovat – jak říkal – „ta Lysenka“, odepsal prezidentovi Akademie, že nepovažuje za možné se tohoto zasedání zúčastnit. Odvážný člověk? Ano i ne. Přijížděl do Prahy, stali jsme se přáteli. Ale po rozdrcení „pražského jara“ a mém vyhození z práce v Ústavu jaderného výzkumu mi napsal takové dopisy, které mohly být diktovány buď ohromným poblouděním, nebo strachem. A možná obojím najednou.

VK: Ale Sacharov se přece nebál. On přece na jaře 68 napsal svůj proslulý článek Úvahy o pokroku, mírovém soužití i intelektuální svobodě.

FJ: Ano, a psal to, jak se sám přiznal, pod vlivem toho, co už probíhalo u nás v Československu. Četli jsme překlad jeho článku v příloze Mladého světa. A víte, mně se zdá, že Sacharov měl onen pocit intelektuální svobody, takže se vlastně neobával ničeho. On se necítil nějak odvážným, ale právě jako svobodný člověk. Konat tak, jak považuje za správné, bez ohledu na okolnosti, to pro něho bylo přirozené, organické. Mohu říci, že takovému jednání jsem se učil od něho – a ještě od mého vynikajícího přítele Františka Kriegla. Připomenu, že Kriegel byl předsedou československé Národní fronty a členem předsednictva ÚV KSČ. V srpnu 68, když Prahu okupovala sovětská vojska, byl spolu s celým vedením strany a státu tajně a násilím převezen do Moskvy. A byl jediným z této „nedobrovolné delegace“, kdo odmítl podepsat takzvaný Protokol o dočasném pobytu sovětských vojsk. Jiným velmi váženým lidem se oné vnitřní svobody nedostávalo. Ani Alexandru Dubčekovi. Ale vždyť i mezi vědci nenajdete mnoho příkladů sacharovovského chování. Mohu dát několik zcela opačných příkladů: kolik bylo zlých, lživých, dokonce pomlouvačných dopisů akademiků, mezi nimiž byli i vynikající fyzici. I takové bylo „volnomyšlenkářství fyziků“. Nikoliv na omluvu sovětských fyziků, ale kvůli spravedlnosti mohu říci, že podobně zbaběle a neprincipiálně se k Sacharovovi zachovali i tehdejší činovníci Pugwashského hnutí, zejména jeho tehdejší tajemník profesor Rotblat.2)

VK: Sacharov se stal disidentem kvůli svému svědomí, z důvodů vnitřní svobody. Cítil osobní odpovědnost vůči lidstvu, protože právě on byl jedním z autorů termojaderné bomby. Ale obraťme se k dnešní době: Nezdá se vám, pane Janouchu, že po Černobylu a nyní po Fukušimě se mohou mezi fyziky zrodit podobná přesvědčení proti jaderné energetice?

FJ: To je zajímavá otázka. Hovoříte nikoliv o politicích, ne o veřejných činitelích, ale o vědcích? To je důležité. Protože, pokud se takoví najdou mezi fyziky, já osobně je nemohu nazvat Sacharovovými dědici. Je potřebné mít schopnost pohlédnout pravdě do očí a umět počítat. Za prvé je třeba přiznat, že ve značné míře Černobyl a ještě ve větší Fukušima byly tragické „náhody“. Pro tento případ jsem vymyslel slovo „Tungušima“. Kdyby tunguzský meteorit spadl o 105 let později a o tři a půl tisíce kilometrů dále na jihovýchod, nezbyl by nikdo, kdo by mohl měřit únik radioaktivity z Fukušimy. Počet obětí by byl zřejmě udáván v desítkách milionů. Tak to by byla „Tungušima“.

VK: Náhoda, nepozornost, nebo lajdáctví – jaký je v tom rozdíl, jestliže následky jsou stejně strašné?

FJ: Musím znovu a znovu zopakovat a zdůraznit: černobylský reaktor je nestabilní. Všichni alespoň trochu gramotní fyzikové to vědí. O použití tohoto vojenského reaktoru jako energetického rozhodlo sovětské vedení v šedesátých letech, zřejmě proto, že SSSR tenkrát nebyl schopen vyrábět ve větším množství modernější a hlavně bezpečnější reaktory VVER. Ano, černobylská katastrofa zapříčinila za uplynulých 25 let tisíce obětí: WHO uvádí číslo kolem 4000, Greenpeace počet mnohonásobně vyšší. Věřím spíše WHO. Ale zamyslete se nad tím, co říkám: 4000 obětí za čtvrt století!!! Oficiální ukrajinské statistiky uvádějí i jiné zajímavé údaje: na Ukrajině umírá ročně 115 000 lidí v důsledku kouření a přes 24 000 v důsledku požívání alkoholu. Každý rok!!!

A jaký užitek přináší lidstvu pití a kouření? Podle mého názoru žádný! Pouze fantastické zisky jejich výrobcům! Ale Černobyl přece dával zemi ohromné množství elektřiny! Jen tím „zachraňoval“ statisticky za rok více lidských životů, než zmařil v důsledku politické nezodpovědnosti a technické negramotnosti za 25 let! Přirozeně ztráta každého lidského života je tragédií, ale naše civilizace, bohužel, vede často k takovým ztrátám. A fakta jsou neúprosná.

A právě následky je nutné uvažovat a propočítat, nejen prostě naříkat, jak jsou strašné. Za prvé v případě Černobylu byla u 134 lidí evidována silná nemoc z ozáření, z nich 29 zemřelo hned nebo během dvou měsíců po havárii. Nyní Japonsko: počet obětí zemětřesení je 15 500 lidí. O rizicích konkrétně u Fukušimy je zatím těžko hovořit: metodiky MAAE a „zelených“ jsou rozdílné v desetinásobcích. Ale ať použijeme jakoukoliv metodiku, ať vyslovíme jakoukoliv cifru, vše je to hrozné! Zbytečná, předčasná smrt dokonce i jediného člověka je strašná. Ale podívejme se na to z opačné strany. Zřeknutí se jaderné energie nutně vyvolá nedostatek energie. Přímá úměra mezi bohatstvím státu, to jest HDP, a množstvím spotřebované energie je ale známa, že ano?

VK: Nu, pokud nebudeme hovořit o efektivitě využívání energie, o objemu energie…

FJ: Správně, ale s tím posečkejme. Tak například v bohatých zemích s HDP okolo 28 000 dolarů na hlavu je průměrná délka života 75 let, dětská úmrtnost – 5 případů na 1000 obyvatel. V chudých zemích s HDP 230 dolarů na hlavu je průměrná délka života 51 let a dětská úmrtnost 95 na 1000 obyvatel. A nyní prosím o laskavost: propočítejte následky nedostatku energie, dokonce s uvážením libovolné efektivity jejího využívání. Jsou to nesrovnatelně větší lidské ztráty než při katastrofách. Vědec, a tím spíše fyzik, musí přece tyto souvislosti chápat. A pokud budeme srovnávat se sacharovovskými stanovisky, vždyť vidíte, jak obrovský je rozdíl: Sacharov vytvořil bombu, která byla schopna pouze zabíjet. Ano, zadržovat „jestřáby“, udržovat rovnováhu sil, to bylo také důležité. Avšak pokud se takovým „fyzikálním disidentem“ stane odborník na jadernou energetiku, jestli bude hájit odklon od této energetiky…

VK: Nechci mluvit o tradičních palivech. Za prvé jejich zásoby ubývají, za druhé, jak známo, při spalování uhlí nebo nafty jsou ekologická rizika větší než u jaderných elektráren. Ale jsou přece ještě alternativní zdroje. Řeknete, že jsou slabé a nespolehlivé, ale vždyť energie slunce je trvalá!

FJ: Ano, ale stačí, aby se na týden probudila islandská sopka… Pochopte, takzvané alternativní zdroje je možné, bohužel, považovat pouze za experimentální a doplňkové. Jádro dnes nemá alternativu z hlediska základního a spolehlivého zdroje. A v tomto století asi mít nebude.

VK: Pojďme se na konci besedy vrátit k Sacharovovi. S bombou je to pochopitelné, ale jaký byl jeho vztah k jaderné energetice?

FJ: Nikdy na tuto otázku neodpovídám převyprávěním našich rozhovorů nebo dopisů. Vždyť v roce 1977, když jsem poslal západnímu tisku Sacharovův článek Jaderná energetika a svoboda Západu, někteří nevěřili v jeho autentičnost. Ale jeho pravost se dávno potvrdila a dnes, řekl bych, je článek ještě aktuálnější. Měli jsme na to shodný názor.

VK: Podle vás je tedy závislost i mezi množstvím energie a rozsahem svobody?

FJ: Určitě. Tak to chápal i Sacharov. Přímá závislost s mírou svobody a demokracie. A mohu to dokázat podobně jako souvislost mezi průměrnou délkou života a množstvím energie, kterou má společnost k dispozici.

Ptal se Viktor Kosťjukovskij, překlad z ruštiny František Hezoučký

Poznámky

1) „Кузькина мать“ — čertova matka — jde o idiom, který použil N. S. Chruščov v té souvislosti, že jde o něco, „co Amerika ještě neviděla“.

2) Prof. Joseph Rotblatt (*4. 11. 1908 ve Varšavě, † 31. 8. 2005 v Londýně), jediný jaderný fyzik, který z morálních důvodů opustil projekt Manhattan, jakmile bylo v roce 1944 ze zpráv zpravodajských služeb jasné, že Hitlerovo Německo atomovou bombu mít nebude. V roce 1954 se stal poradcem Bertranda Russella a později jedním z čelných představitelů Pugwashského hnutí za svět bez jaderných zbraní. V roce 1995 se stal spolunositelem Nobelovy ceny, druhým oceněným laureátem bylo Pugwashské hnutí. (Pozn. red.)

František Janouch oslavil 22. září osmdesátiny. Jaderný fyzik, společenský činitel, publicista, autor a editor desítek knih, které vyšly v řadě jazyků včetně ruského. Disident v době takzvané „normalizace“ po potlačení pražského jara v Československu.

Hovořil jsem s ním na nádvoří Petrohradské univerzity. Studoval na ní, tehdy ještě Leningradské, před šedesáti lety. Dovolili nám zajít do Velké posluchárny fyziky, která už dávno pustne, stejně jako celá stará budova Fyzikální fakulty (říkali jí Fyzfak), která dnes sídlí v Petrodvorci.

Viktor Kosťjukovskij

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Jaderná fyzika
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

František Janouch

Prof. RNDr. František Janouch, CSc., (*1931) vystudoval Fyzikální fakultu Leningradské univerzity, potom byl aspirantem na Lomonosově universitě v Moskvě kde obhájil kandidátskou disertaci. Byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v ÚJV v Řeži a docentem na MFF UK v Praze. V roce 1970 byl z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání. Po mnoha mezinárodních protestech mu bylo v roce 1974 umožněno odjet do Stockholmu, kde mu byla nabídnuta profesura Královské akademie věd. V zápětí po odjezdu byl zbaven čs. občanství.Je rovněž předsedou Správní Rady Nadace Charty 77, kterou v roce 1978 ve Stockholmu založil. V roce 1992 působil jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Československa a vedoucí čs. delegace na Helsinské následné konferenci. V letech 1996-2000 zastupoval EU v Kyjevě jako evropský zástupce ředitele projektu Science and Technology Center in Ukraine.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné