Věda jako agón¹⁾, volná soutěž a falešná hra

Když Johan Huizinga na sklonku třicátých let vydal převratnou knihu Homo ludens, formuloval v ní přesvědčení, že lidská kultura vznikla ze hry a je s ní také ve všech svých podobách pevně propojena.

Moderní vědu jako vážný způsob poznávání světa ovšem z tohoto vševládného principu vyjímal, neboť byl zastáncem korespondenčního pojetí pravdy poměřujícího výroky vědců tím, nakolik se přibližují objektivně existujícím podstatám. Byl proto přesvědčený, že vědecké poznání leží mimo sféru konsenzuálních pravidel, která jsou základem her a která podle něj určují většinu ostatních forem lidské komunikace. Huizinga si ovšem velmi dobře uvědomoval, že vědecký život sám o sobě je přirozenou součástí kultury, a tudíž i do něj je organicky zabudováno nemálo herních prvků. Jednotliví badatelé i celé kolektivy a instituce jsou totiž spontánně vtahováni do vzájemného zápasení v mnoha podobách. Počínaje obhajobami, na jejichž základě vědci získávají své tituly, až po soupeření o finanční prostředky. Ani Huizinga – přesvědčený, že „soutěživost ve vědě nemá […] bezprostřední hospodářský základ“ – by si ale nedovedl představit, že jednou nějaký stát založí svůj způsob hodnocení a financování vědy právě na hře.

Tři principy

Vědu lze v podstatě řídit a financovat na základě tří principů, přičemž každý z nich má své plusy a zápory a vědce nutí k jistým strategiím.

První z nich – zvykový – vychází z tradice, tedy z předpokladu, že stávající vědecké instituce vznikly v průběhu času oprávněně a díky své dlouhodobé existenci jsou zárukou dalšího rozvoje vědy, a proto je třeba se o ně starat. Zvykové financování se dnes považuje za podezřelé, nicméně je to přístup stabilní a má své nemalé výhody. Je-li dobře nastaveno, posiluje vědeckou autonomii a stabilitu, aniž by badatelé museli svádět nejisté zápasy o finanční podporu. Zároveň je poměrně málo manipulovatelné, neboť za dominantní hodnotu považuje „dobrou pověst“ instituce. Tatáž vlastnost se ovšem může proměnit ve výraznou slabinu, neboť lpění na tradici může znamenat víc než aktuální pracovní výsledky, což může způsobit stereotypní udržování neperspektivních směrů výzkumu.

Proto se také zvykový princip zpravidla kombinuje s principem manažerským, který je založen na důvěře v lidské individuum a jeho schopnost analyzovat svět, vyhledávat a řešit problémy. Staví na podpoře vědeckých osobností, jejichž erudice je zárukou prozíravého určování směrů bádání, popř. jejich změn. Manažerský princip stojí a padá s kvalitou a osobními vlastnostmi vedoucích pracovníků, s jejich způsobilostí subjektivně rozhodovat ve prospěch vědy a celku. Subjektivita manažerského řízení ovšem může vést i k chybným rozhodnutím, ať již kvůli špatnému úsudku, nebo korupci.

Princip třetí – agonální – působí na první pohled jako nejdynamičtější, nejsnáze se přizpůsobující okamžitým potřebám „trhu“. Vyrůstá z přesvědčení, že vědecké aktivity lze funkčně stimulovat tím, že jednotliví vědci, týmy a instituce budou mezi sebou zápasit o finanční zdroje. Zatímco první dva principy preferují financování institucionální, u agonálního mechanismu jsou peníze přidělovány účelově na základě vítězství v nějaké soutěži. Nefinancují se instituce, ale jen konkrétní úkoly, a to s cílem motivovat vědce, aby se snažili získat co nejvíce peněz. Na vědu je aplikována metoda volné hospodářské soutěže a přírodního výběru.

Silné i slabé stránky takovéhoto způsobu řízení spočívají v konstrukci pravidel, podle nichž mají vědci a instituce mezi sebou vzájemně soupeřit. Financování institucí se v tomto případě totiž přímo prolíná s jejich hodnocením. Vychází z premisy, že soutěžní prostředí je nastaveno tak, že lepší vědci a lepší instituce budou získávat více finančních zdrojů, díky čemuž budou také lépe bádat. Naopak špatní vědci a nekvalitní projekty prohrají: zprvu budou živořit a postupně přirozenou cestou vyhynou. Problém je v tom, že toto platí pouze v dobře nastaveném prostředí – jinak se pozitivní vliv soupeření vytrácí a agonální srovnávání naopak působí nemalé škody. Pod jeho tlakem se totiž vědci mění ve falešné hráče, účelově využívající podvodné strategie, které mají zvýšit jejich šanci na výhru.