Alphonse Toussenel, antisemitismus a „vášnivá zoologie“

Italský spisovatel Umberto Eco vylíčil ve svém románu Pražský hřbitov fiktivní rozhovor mezi Alphonsem Toussenelem a ústřední postavou knihy, padělatelem Simonem Simoninim. Toussenelův trochu zmatený monolog Eco sestavil z některých tezí Charlese Fouriera a vlastních výpisků z Toussenelova pamfletu Práce a zahálka. Demokratický program a knihy Židé, králové naší doby:

„Kdo říká Žid, říká protestant, a totéž platí o anglických metodistech, německých pietistech, Švýcarech a Holanďanech. Ti všichni se učí číst Boží vůli v židovské knize, v Bibli, což je historie incestů a masakrů a zběsilých válek, kde se vítězí jen lstí a zradou, kde králové dávají zabíjet manžely, aby se zmocnili jejich žen, a kde ženy, jež jsou pokládány za světice, vstupují do manželského lože s nepřátelskými generály, aby jim uřízly hlavu. Když Cromwell usekl hlavu svému králi, citoval přitom Bibli, Malthus, který upřel dětem chudáků právo na život, uměl Bibli nazpaměť. Je to rasa, která tráví čas tím, že si připomíná své otroctví, a která je přes všechna znamení božího hněvu stále ochotna podlehnout kultu zlatého telete. Boj proti Židům by měl být hlavním cílem každého socialisty hodného toho jména. Nemluvím o komunistech, protože jejich zakladatel byl Žid. Jde o to, denuncovat spiknutí peněz. Proč stojí v jisté pařížské restauraci jablko stokrát víc než v Normandii? Jsou tu kořistnická plemena, která parazitují na tělech ostatních, kupecká plemena, jako byli kdysi Féničané a Kartágiňané a jako jsou dnes Angličané a Židé.“¹⁾

Je škoda, že tak pozoruhodný literát, jakým bezpochyby byl Alphonse Toussenel, je dnes prakticky zapomenut. Ecova zlomyslná a plochá karikatura zobrazující excentrického a paranoidního antisemitu má se skutečností jen málo společného. Umberto Eco se navíc dopustil vážného chronologického omylu. Z jeho románu vyplývá, že se Simone Simonini setkal s Alphonsem Toussenelem v Paříži v šedesátých letech 19. století přibližně ve stejné době, kdy navštívil rytíře Gougenota des Mousseaux, jehož Eco charakterizoval jako „lehce slabomyslného sedmdesátníka“.²⁾ Alphonse Toussenel byl o dva roky starší než Gougenot des Mousseaux, který se narodil v roce 1805. Ecův popis Toussenela a jeho chování („socialista, neústupný republikán, bláznivě zamilovaný do Juliette, která mu ovšem nevěnuje jediný pohled“)³⁾ při největší toleranci jednání sedmdesátníka
(ani šedesátníka, jak by to časově
vycházelo) neodpovídá. Alphonse Toussenel
navíc v podání Umberta Eca řekl: „Napíšu o tom [tj. antisemitismu, pozn. autora] knihu.“⁴⁾ To skutečně Toussenel učinil, ale již v roce 1845, to znamená dvacet let před popisovanými událostmi.

Kdo byl Alphonse Toussenel? Amatérský zoolog, farmář, Fourierův žák, obdivovatel Geoffroye Saint-Hilaira, socialista, hlasatel politické svobody, zbožný antiklerikál, feminista, věřící v příchod „ženského věku“, vášnivý lovec, anglofob, patriot a antisemita. Narodil se 17. března 1803 v relativně zámožné rodině v Montreuil-Bellay v Angers. Jeho otec byl starostou. Až do roku 1830 žil Alphonse Toussenel na venkově a věnoval se zemědělství. Po Červencové revoluci odešel do Paříže, kde se živil jako žurnalista.

V hlavním francouzském městě v té době působil utopický socialista François Marie Charles Fourier, kolem něhož se shromáždily přibližně dvě desítky stoupenců. Fourier vypracoval komplikovaný systém analogií mezi vesmírem, přírodou a lidskými emocemi. Lidské vášně se podle něho řídily stejnými zákonitostmi jako živé organismy, minerály a hvězdy, které proto mohou posloužit jako zrcadlo lidské duše. Posláním nové vědy zkoumajícím soustavu analogií je interpretovat přírodní fenomény jakožto znaky osvětlující povahu lidské společnosti. „Teorie vášnivých emblémů“, jak se Fourierovo učení rovněž nazývalo, vidělo ve zvířatech a ptácích „živé symboly“, v jejichž instinktech se bezprostředně projevovaly obdobné principy jako v lidském emocionálním jednání.

Alphonse Toussenel se připojil k Fourierovu hnutí. Působil jako editor a vydavatel listů blízkých Fourierovi. Krátce pracoval v koloniální administrativě v Alžírsku. Aktivně se zapojil do únorové revoluce 1848. Po nástupu císařství se Toussenel, označovaný přáteli za „hierarchického republikána“, stáhl z veřejného života. Žádné nabídky míst ve státní správě jej nepřiměly, aby své rozhodnutí změnil. Žil skromně z penze tří tisíc franků, kterou získal z výnosů svých knih. Alphonse Toussenel zemřel ve svém pařížském bytě 3. května 1885.

Toussenelovo nejznámější dílo Židé, králové naší doby (Les Juifs, rois de l’époque. Histoire de la féodalité), které jej zařadilo mezi přední představitele moderního antisemitismu, vyšlo v roce 1845. Hannah Arendtová označila Toussenelovu knihu za nejvýraznější dobový pamflet proti Rothschildovi, který levicový tisk přijal s nadšením. Kniha představovala vyhrocený text nepřátelský vůči Anglii, Židům, protestantům, novodobým finančním spekulantům a vykořisťovatelům z „Judey, Amsterdamu a Londýna“.

V úvodu Alphonse Toussenel vystoupil jako patriot, kterého pobuřuje skutečnost, že se Francie stala mocností druhého řádu a že je neustále ponižována Anglií. Spor mezi Francií a Anglií je zásadní. Jejich principy a zájmy jsou neslučitelné. Francie usiluje o morální, legislativní a teritoriální jednotu. Anglie se naopak snaží o rozdělení a nadvládu nad světem na základě hesla „rozděl a panuj“. Nenávist, kterou cítí Francie vůči Anglii, je legitimní a svatá, je to zášť denního ptáka vůči nočnímu opeřenci. Francie versus Velká Británie, to je Robespierre proti Malthusovi. Zatímco první z nich se dopustil politováníhodného krveprolití ve jménu ušlechtilého snu o osvobození lidstva, druhý se od samého počátku uchýlil k asociální nehumánní rétorice odtržené od soucitu a altruismu. Židé, přátelé Anglie, podlamují vnitřní sílu Francie. První věta první kapitoly Toussenelovy knihy zněla: „Židé panují a vládnou ve Francii.“ Důkazy nalezneme ve všech francouzských institucích, v celém politickém životě, hlasování sněmovny, výrocích soudců i u samotného krále. Židé dominují francouzskému hospodářství, finančnictví a tisku.

Kardinál Richelieu kdysi podle Toussenela zbavil Francii vlivu aristokracie krve, nyní se musí osvobodit od „aristokracie peněz“. Finanční aristokracie dobyla Francii prostřednictvím orleánské dynastie. Červencová revoluce v roce 1830 byla její bitvou u Hastingsu. Kapitál, který se vymkl zpod kontroly, korumpuje práci, mezilidské vztahy a lidskou důstojnost. Skutečným vládcem Francie není Ludvík Filip Orleánský, ale James Mayer de Rothschild. Průmyslový feudalismus (la féodalité industrielle), který vítězná finanční aristokracie zavedla, vážně oslabil národní myšlenku. Alphonse Toussenel nezavrhoval moderní průmysl, pouze se domníval, že národní bohatství vyplývá vždy z konkrétního přírodního a lidského potenciálu, který Prozřetelnost přidělila každé zemi. Úkolem Francie je přinášet světu potěšení a rozptýlení prostřednictvím vaudevillu, šarmu inteligentních žen a vína. Výroba ve Francii měla vždy charakter spíše umělecký než utilitární. Pokud dnes Francie není královnou mezi národy, kterou byla a jednoho dne opět bude, pak je to způsobeno cizorodým finančním systémem, který jí byl vnucen. Kdo je jeho původcem? Angličtí a židovští bankéři.

Alphonse Toussenel byl zastáncem koloniální expanze, ve které viděl řešení většiny problémů soudobé evropské společnosti, včetně nárůstu populace, hmotné nouze, přelidnění měst a nízkých mezd. V zahraniční politice bylo podle jeho názoru zapotřebí naplňovat Fourierovu vizi historické proměny destruktivní armády ve vojsko produktivních a tvořivých sil. Tomu stojí v cestě dvě překážky: merkantilistická a egoistická Anglie dominující oceánům a barbarské Rusko toužící po ovládnutí Bosporu. Angličané a Rusové jsou posledními dvěma barbarskými národy Evropy, následníky Normanů a Hunů. Je proto žádoucí, aby se pod vedením Francie vytvořila liga pacifistických civilizovaných evropských zemí, které budou garantovat neutralitu Konstantinopole a Panamské a Suezské úžiny. Bez výše zmíněného opatření čeká Evropu krvavá sociální a občanská válka.

Toussenelův přítel Adrien Marx napsal, že Alphonse Toussenel byl bezpochyby jedním z nejlepších francouzských prozaiků 19. století a jeho zoologické práce mu měly vynést nejvyšší vědecké uznání. Alphonse Toussenel byl občas bez nadsázky přezdíván Balzakem zvířecího světa. V roce 1847 uveřejnil pojednání Duch zvířete. Francouzský lov a vášnivá zoologie (L’ Esprit des Bêtes. Vénerie Française et Zoologie Passionnelle) a o šest let později Duch zvířete. Svět ptáků a vášnivá ornitologie (L’ Esprit des Bêtes. Le Monde des Oiseaux et Ornithologie Passionnelle, 1853). Toussenelovy spisy o přírodě dosáhly ve své době značné obliby. Obdivovali je Jules Michelet, Théophile Gautier, Alphonse Karr nebo Charles Baudelaire. Toussenelovo dílo nicméně nebylo náležitě kriticky oceněno. Příčiny tohoto opomíjení nehledejme v literární úrovni Toussenelových děl, která je bezpochyby vysoká. Po Dreyfusově aféře byli mnozí antisemitští autoři z kánonu francouzské literatury vyloučeni (jednu z mála výjimek představoval Louis-Ferdinand Céline). Navíc Toussenelův pokus založit nauku o přírodě na Fourierových základech se příliš rozcházel s povahou oficiální moderní vědy.

Alphonse Toussenel označil sám sebe za pozorujícího a zbožného lovce, vzdělaného ve škole vášnivých analogií. Podle Toussenela, který rozvíjel Fourierovu ideu univerzální jednoty bytí, existují analogie mezi chováním lidí a zvířat, přičemž ve světě živočichů lze na úrovni instinktů rozeznat sklony a vášně, které se projevují u různých lidských populací. Symbolické ztotožnění určitých národů a živočišných druhů pokládal za cestu k pochopení konkrétního jednání historických aktérů. Alphonse Toussenel šel mnohem dále než darwinističtí sociobiologové nebo evoluční psychologové, kteří odvozovali různé vzorce lidského chování z evoluční historie našeho druhu. Podle Toussenela mezi zvířaty a lidmi není spojení historické (jak se domníval Ch. Darwin), ale analogicky symbolické (jak tvrdil Ch. Fourier). Rozhodující není diachronní evoluce v čase, ale synchronní ekvivalence v bytí.

Jako příklad můžou posloužit analogie mezi Angličany a orly nebo Židy a supy. Angličané, válečnický lid, milují obdobně jako orlové syrové maso. Útočí na svoji kořist z výšky a jejich nenasytnost je činí chrabrými. Stálo je dvacet miliard ve zlatě a dvacet let slavných bojů, než porazili Francouzskou revoluci. Vládnou jako pyšní pánové Irům, Indům a Číňanům. Židé se stejně jako supi živí mršinami. Vyčkávali, než Angličané porazí Francii, a poté se pustili do těla oběti. Po staletí Židé parazitují na práci jiných. Alphonse Toussenel byl přesvědčen, že nejde o to, že by se Angličané a Židé pouze podobali orlům a supům. Oni orly a supy v jistém smyslu jsou, protože v supech a orlech se uplatnila prostřednictvím instinktu určitá kvalita, která se v rámci kosmických analogií realizovala rovněž v kolektivních vlastnostech Angličanů a Židů. Orlové a supi ale své sklony nezakrývají žádnými kulturními konvencemi či pokryteckým moralizováním. Instinkty nikdy nelžou a odhalují tak historickou pravdu o národech.

Alphonse Toussenel měl značnou výhodu v tom, že přírodu důkladně znal z vlastní zkušenosti rolníka a lovce. I pokud by jej neinspiroval Charles Fourier, bezpochyby by se zařadil mezi zakladatele a průkopníky etologie, ekologie a antropologie vztahu mezi lidmi a ostatními živočichy. Toussenelova snaha pochopit na základě pozorování chování zvířat povahu lidské společnosti nepřežila nástup darwinistické etologie, představuje nicméně jeden z nejpozoruhodnějších výkonů moderní literatury. Toussenel rozvíjel například srovnávací etnografii lovu, jehož volné provozování pokládal za jeden z nejdůležitějších indikátorů míry lidské svobody. Způsob lovu podle jeho názoru výrazně ovlivňuje mentalitu každé populace. Proti lovu stavěl Toussenel rybolov, kterým pohrdal a jenž údajně způsobuje kulturní rezignaci, nehybnost a tyranii. Nebyla náhoda, že se svobodomyslný Řek věnoval lovu, zatímco Římané, kteří nikdy nepoznali skutečné svobody, byli rybáři: „Srdce lovce, který se živí nebezpečím a červeným masem, je červené (v mohykánské tradici). Srdce rybáře, který žije z bílého masa, je bledé jako srdce ženino. To vysvětluje vítězství u Marathónu a Salamíny a veškerý zázračný heroismus, který zrodil řecký svobodný duch, a proč římský lid, tak velký ve svých výbojích, se netěšil během tisíce let ani z deseti dnů svobody. Rybolov je dovednost chladná a pacifistická, která tlumí inteligenci a vede k rezignaci, která je druhem nehybnosti a tyranie. Velmi dobře chápu, proč řecká mytologie oprávněně odmítla přidělit na Olympu místo božstvu rybolovu.“⁵⁾ Indie je ovládána hrstkou Angličanů, „nejvíce kořistnického národa v dějinách“, protože hinduismus zakázal lov. Francouzi, Američané a Irové, kteří prosluli svým bojem za svobodu, jsou lovci. Korsičané, z nichž se žádný nikdy nestal otrokem, se lovem zabývají po staletí. Angličané jsou naproti tomu převážně rybáři.

Jak prohlásil Pierre Gratiolet, nikdo, ani sám Georges Buffon, toho údajně nevěděl tolik o chování zvířat. Alphonse Toussenel byl přesvědčen, že zvířata a lidé vytvářejí od nepaměti jednotné společenství (jehož organickou součástí je lov), přičemž teprve nedávno je lidé narušili nepochopitelnou systematickou perzekucí rozpoutanou vůči svým zvířecím bližním. Adrien Marx se účastnil řady Toussenelových dlouhých loveckých výprav do přírody, které Alphonse Toussenel podnikal do vysokého věku. Nikdo nebyl lepším stopařem a nedokázal vyprávět s takovým zaujetím, znalostí a pochopením o každém ptáku, savci nebo rybě, které zahlédl. Toussenel byl důstojným pokračovatelem Jeana de La Fontaine a předchůdcem Konrada Lorenze a řady dalších etologů 20. století, které překonával svojí schopností literárně přesvědčivě uchopit povahu soužití konkrétního zvířete a člověka:

„Pes je největší výdobytek, jakého kdy lidstvo dosáhlo… Orient je kolébkou civilizace, protože Orient je vlastí psa. Odstraňte psa z Asie a Asie, nebude než Amerikou: Římané, Řekové, Egypťané a Číňané nebudou více než Aztékové a Inkové. To, co utváří nadřazenost Starého světa nad Novým, je pes“;⁶⁾ „Kůň  je výrazem společnosti… Uveďte mi koně určitého národa a já vám řeknu jeho mravy a zřízení“,⁷⁾ „Ve které evropské zemi hraje plnokrevník stále nejvýraznější úlohu? Je to Anglie. Pročpak? Protože Anglie je místo, v němž vládne útlak a utrpení, místo, které je nepřístojně vykořisťováno tisícovkou rodin barbarské krve. V Anglii je dobyvatelská rasa vším, zbytek národa ničím. Anglický lord si cení svého koně v míře, v níž pohrdá Irem a Sasem, podřadnými rasami, které si podmanil.“⁸⁾

Termíny jako „vášnivá zoologie“ a „vášnivá ornitologie“ vycházely z Fourierovy terminologie a světonázoru, ale Toussenel jim vtiskl novou náplň. Ukázal, jak emocionalita a symbolická identifikace, s níž se lidé vztahují k určitému živočišnému druhu, odrážejí povahu jejich společenství, kolektivní hodnoty a aspirace. Například červenka byla pro svoji kuráž spojována s mučedníky pro víru; je to přítel chudých a rozhodný protivník nočních ptáků, kteří symbolizují tmářství. Vztah, který měli obyvatelé Lotrinska k července, jejíž zvuky napodobovali zvláštní píšťalou, podle Toussenela dokládá (navzdory Micheletově tvrzení), že Lotrinci (a nikoliv Angličané) jsou nejheroičtějším národem Evropy. Právě z Lotrinska pocházeli Karel Martel, Karel Veliký, Godefroy z Bouillonu, Johanka z Arku a Guisové.⁹⁾

Alphonsi Toussenelovi nebyla cizí ironie a smysl pro humor, projevující se v některých jeho textech. Reformaci a Francouzskou revoluci posuzoval z hlediska dopadu na osudy stěhovavého ptáka bekasiny, vázaného na vlhké louky a bažiny.¹⁰⁾ Koroptev mu posloužila jako záminka k rozsáhlému zasvěcenému exkurzu do povahy evropského a francouzského finančního systému: „Nechť je proklet pokrok, který začíná ustavením despotismu kapitálu a jenž nechá umírat centrum na zažívací potíže a periferii na hlad! Nechť je prokleta pára, která ruší roční období, vzdálenosti a podnebná pásma za účelem zečtyřnásobení nadbytku bohatých a odebrání posledních nezbytností chudým! Nechť jsou proklety železnice, které převážejí maso po tunách do bezedných propastí moderních Babylónů, v nichž vše zmizí jako jahoda ve vlčím chřtánu!“¹¹⁾

Medvěd představoval podle Toussenela symbol archaického barbarství obdobně, jako je slon emblémem rajského věku. Medvěd ztělesňuje rovnost a lásku k nezávislosti a pralesu. Opravdovým nepřítelem medvěda je kůň, emblém šlechtice a aristokratické pýchy. Žádná zvířata nejsou tak zapřisáhlými protivníky. Důvod spočívá v jejich sepětí s dvěma antagonistickými principy: egalitářským barbarstvím a hierarchickým aristokratismem. V přírodě, ve které instinkty nikdy nelžou, odhaluje nenávist medvěda a koně zásadní protikladnost obou životních stylů, kterou může lidská společnost svým pokrytectvím a tradičními zvyklostmi pouze neuměle zakrýt.¹²⁾ Příroda sděluje pravdu, kterou konvence zatajila.

V knize Tristia. Dějiny utrpení a pohrom lovu ve Francii (Tristia. Histoire des Misères et des Fléaux de la Chasse de France) z roku 1863 Alphonse Toussenel výmluvně protestoval proti ústupu tradiční francouzské kuchyně, která je vytlačována zvěřinou z druhého břehu Rýna, anglickým rostbífem, pudinkem a ginem. Šíří se tabák a pivo, které zabíjejí duši a tělo, matou smysly a ochlazují srdce. Francouzi by si neměli nechat vnutit stravovací zvyky anglického národa, u kterého připadá jedna omáčka na dvacet náboženství.¹³⁾ Smutným důsledkem je, že se výška obyvatel Francie snižuje, jejich inteligence klesá a Pařížanky již nepřipomínají řecké Venuše.¹⁴⁾ Ještě dramatičtější je však proměna francouzské krajiny způsobená moderním zemědělstvím, které již změnilo k nepoznání Anglii:¹⁵⁾ „Bekasina umírá, bekasina je mrtvá… agronomové ji zabili. Další oběť pokroku! Další padající hvězda! Toto je zpěv bekasiny, velké trpitelky, která svěřuje své smutky vodám našich řek a vysílá sbohem na všechny světové strany: Sbohem, mé bažiny Severu a má slaná jezera Jihu, mé močály Východu a písčité pláže v Aunis, Anoumois a Saintonge! Sbohem, rybníky v Brenne, Sologne a Dombes, líbezné a mlhavé končiny, které obývají lidé bledých tváří! Sbohem, společné pastviny, a sbohem, kalužiny zarostlé vřesem, pohostinná útočiště opožděných kachen a bludných rytířů! Sbohem, sladká Francie, má lásko, vyvolená země, ve které vzkvétá terina a v níž se sešly všechny vavříny slávy, jediná země, kde i smrt je umělecké dílo! Plačte, plačte nade mnou tak, jak i já pláči nad vámi. Odvodňování můj skon zahájilo a asanace jej završila.“¹⁶⁾

Alphonse Toussenel používal pojem rasa v odlišném smyslu než většina rasových teoretiků 19. století. Rasu nahlížel z hlediska analogického přístupu jako entitu, kterou lze přisoudit různým skupinám v odlišných historických údobích. Dispozice, které popsal například u orla, nalézáme u Římanů, Angličanů a řady dalších agresivních národů. Šlo proto o identickou rasu vyskytující se v různých historických horizontech. Toussenelův antisemitismus vyrůstal z ekologického patriotismu, který jej sbližoval s americkým rasovým myslitelem Madisonem Grantem: „Francie je oblíbenkyní nebes. Je vlastí ušlechtilých lovců a vznešených myslitelů, domovem ženské panovnice, delikátního vína a exkluzivní zvěřiny. V žádné jiné zemi na glóbu Prozřetelnost nerozesela tolik písní, pokladů a květin.“¹⁷⁾ Toussenel miloval Francii jako jednotu lidí, krajiny a přírody, bez této harmonické totality pro něho Francie neexistovala. Židy, Rothschildy, Anglii a vládu peněz pokládal (podobně jako Georges Bernanos) za cizorodý cizopasný prvek ničící toto arkadické společenství, které dává po staletí Francii její osobitý ráz. Francouzská krajina sama odmítá Židy a Angličany.

Toussenelovo spojení chtonického naturalismu a antisemitismu skutečně vzdáleně připomíná nacistickou ideologii. Můžeme kvůli tomu Toussenela kritizovat, démonizovat a označovat za protonacistu (kterým pravděpodobně není o nic více než například Arthur Gobineau, jiný výrazný a nepochopený spisovatel 19. století), ale neměli bychom Alphonse Toussenela opomíjet s tak okázalou ignorancí, jakou předvedl Umberto Eco v románu Pražský hřbitov.