Moderní totalitarismus a síla politické imaginace

Proslulý francouzský myslitel Alexis de Tocqueville v první polovině 19. století napsal: „Myslím tedy, že se druh útlaku, který ohrožuje demokratické společnosti, nepodobá ničemu, co mu ve světě předcházelo; naši současníci by nemohli najít jeho obraz ve svých vzpomínkách. Sám marně hledám výraz, který by přesně vyjádřil představu, kterou o tom mám; stará slova despotismus a tyranie se k tomu nehodí. Věc je nová, je tedy nutné pokusit se ji definovat, když už ji nemohu pojmenovat“.¹⁾

Claude Lefort uvedl, že tato poznámka zajistila Tocquevillovi větší posmrtnou slávu než všechna jeho ostatní díla dohromady. Podle mnohých autorů Alexis de Tocqueville, který jasnozřivě předpověděl největší ohrožení moderní demokratické politické kultury, postrádal termín „totalitarismus“.

Zhroucení Sovětského svazu a jeho evropských satelitů je dnes již pokládáno za součást historie obdobně jako pád Mussoliniho fašistického režimu nebo kataklyzmatický zánik nacistického Německa. Věrohodnost pojmu totalitarismus závisí na nalezení společného jmenovatele všech tří zmíněných politických systémů, které by ospravedlnilo jejich začlenění do jediné politologické kategorie. Zastánci konceptu totalitarismu občas hovoří o jeho „zlatém věku“ (stejně jako lze vymezit věk Periklův, Augustův nebo Ludvíka XIV.) probíhajícím mezi Mussoliniho nástupem k moci v roce 1922 a Stalinovou smrtí roku 1953. V tomto období totalitarismus vynikal značným politickým a mocenským vlivem a představoval nepřehlédnutelnou ideologickou a kulturní sílu s mesianistickými aspiracemi schopnou oslovit a inspirovat činorodé jedince s vysokým intelektem a morální integritou. Výsledek osudového zápasu mezi demokratickým a liberálním světem a totalitními silami, hrozícími uzavřít lidstvo do tyranského bezčasí „zcela jiné“ reality, nebyl tehdy nijak předurčen.

Vzhledem ke skutečnosti, že mezi liberálnědemokratickými režimy a totalitními systémy probíhal prakticky neustále otevřený nebo latentní válečný konflikt, bylo poměrně snadné účelově označit totalitarismus za projev cizorodého protizápadního barbarství, buď znovuzrozeného z temné minulosti pohanství (Německo), nebo vyvolaného přetrváním a zbytněním autoritářských rysů východního samoděržaví (Rusko). Na druhé straně někteří autoři tvrdí, že totalitní tendence jsou ve větší či menší míře přítomny ve všech moderních politických systémech a mohou být vyvolány rostoucí centralizací, byrokratizací, militarizací a společenskou homogenizací, to znamená průvodními rysy modernizace. Hodnocení totalitarismu se tak ocitalo ve dvou na první pohled protikladných polohách: jednak jako vzpoura proti modernitě a jednak jako její logické dovršení a systematické dotažení do konečných důsledků. V následujícím výkladu se pokusím nastínit genezi pojmu totalitarismu, představit hlavní způsoby jeho konceptualizace a naznačit souvislost tohoto fenoménu s politickou imaginací.