Suržyk

V roce 1991 vznikl nezávislý ukrajinský stát a spustil se proces osvobozování od ruského vlivu. Za posledních dvacet let se ale ukázalo, že rozchod s Ruskem je pro Ukrajinu mnohem obtížnějším úkolem než například pro pobaltské republiky.

Lze to vysvětlit kromě jiného tím, že všechny tři pobaltské země již měly zkušenost s budováním vlastního státu v meziválečném období, a také tím, že během doby, kdy byly součástí ruské říše – v obou jejích hypostazích: autokratické a komunistické –, zažili Ukrajinci a Bělorusové mnohem silnější tlaky vedoucí k jazykové a kulturní asimilaci.

Pokud se vláda carského Ruska pokoušela uvést do života projekt formování „velkého ruského národa“, který by zahrnoval nejen etnické Rusy, ale i Ukrajince a Bělorusy, pak sovětský režim propagující ve svých frázích „nevídaný rozkvět národních jazyků a kultur v SSSR“ ve skutečnosti ještě více omezil sféry, kde bylo dosud možné používat „bratrské“ jazyky, a to metodou vnitřní rusifikace. Ta spočívala v direktivním zasahování do lexikografické a ediční praxe v lexikálních prostředcích, a dokonce ve slovotvorbě a gramatické struktuře ukrajinského a běloruského jazyka, s cílem uměle je přiblížit ruštině.

Stalinem zorganizovaný umělý hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 vzal životy milionům rolníků, což výrazně oslabilo sociální základnu ukrajinského jazyka. Současně režim rozpoutal teror proti ukrajinské inteligenci a odstranil z ukrajinského kulturního procesu téměř veškeré kulturní dědictví vzniklé v první polovině 20. století. Skutky bolševické vlády od třicátých let, především kombinaci hladomoru namířeného proti vesničanům s likvidací inteligence, lze kvalifikovat jako genocidu ukrajinského národa.

Následkem politiky teroru, ideologické unifikace a rusifikace, který Ukrajina zažila během sovětské totality, se dočkala státní nezávislosti s obyvatelstvem z poloviny asimilovaným. Ruština jako jazyk bývalého celoimperiálního rozšíření vytěsnila ukrajinštinu na podstatné části ukrajinského území, zejména ve velkých průmyslových centrech. Ukrajinský jazyk ve východních a jižních oblastech země a částečně i ve středních se zachoval hlavně na vesnicích a v malých městech.

Zato v západních regionech, které se ocitly v SSSR později a kde tedy rusifikace trvala kratší dobu, ukrajinština převládá ve všech oblastech komunikace jak v městském, tak ve venkovském prostředí. Východním směrem se situace postupně mění a homogenní jazykové prostředí nahrazuje dvojjazyčné a diglosní, které na levém břehu Dněpru přechází zcela pod ruskou nadvládu. Omezené oblasti používání ukrajinského jazyka a silný interferenční tlak ruštiny zapříčinily to, že se ve středních, jižních a východních oblastech vytvořila směs ukrajinsko-ruských forem běžné řeči, známá pod názvem suržyk.¹²⁾

Neustálé procesy asimilace a rozmělňování pojmu „mateřský jazyk“ falešnou sovětskou propagandou, která opěvovala „harmonii“ rusko-ukrajinské dvojjazyčnosti, vytvořily specifickou mentalitu sovětizovaného Ukrajince, v níž se ruské nepojímá jako jiné, oddělené od vlastního, ukrajinského. Identita takových lidí je rozbředlá, spojení s vlastní kulturou oslabeno a zároveň se implantovaná ruská kultura vstřebává povrchně. Tento rys masového vědomí velké části ukrajinské populace výstižně popsal politolog James Mace v článku Ukrajina jako postgenocidní stát, napsaném v roce 2004. Jako jednu z příčin nemožnosti provést na Ukrajině jakoukoli skutečnou reformu uvedl také „nedostatek moderního evropského národního povědomí mezi většinovou populací“. Dále píše: „[…] Na úrovni základní etnicko-politické loajality se stabilizovalo 20–25 % ,sovků‘ (sovětských lidí se zbytkovou nostalgií po starém režimu), přibližně stejný počet je tzv. pravých Ukrajinců, kteří cítí k Ukrajině stejné či podobné pocity jako většina Francouzů k Francii nebo Poláků k Polsku. Zbytek populace je bez jakékoli etnicko-politické identity, snad kromě blíže neurčeného povědomí, že jsou občany Ukrajiny, ale bez výrazných vazeb na ukrajinskou kulturu.“¹⁾

Maceovy vývody potvrzují výsledky sčítání lidu z roku 2001. Přestože Ukrajinci na svém území tvoří největší národnostní skupinu, která dosahuje 37 542 000 osob (77,8 % z celkového počtu obyvatel), část etnických Ukrajinců změnila svoji jazykově-kulturní identitu z ukrajinské na ruskou: 14,8 % Ukrajinců žijících na Ukrajině považují za svůj mateřský jazyk ruštinu.²⁾

Sčítání také ukázalo, že ve funkci jazyka mezinacionální komunikace na Ukrajině nedominuje ukrajinština, což by bylo logické vzhledem k tomu, že je to státní jazyk, ale ruština. Takže 62,5 % Bělorusů, 83 % Židů, 88,5 % Řeků, 64,7 % Němců, 58,7 % Tatarů, 54,4 % Gruzínců, 30,3 % Bulharů žijících na Ukrajině udali jako mateřský jazyk ruštinu.³⁾ Ze všech národnostních menšin pouze Poláci projevují tendenci asimilovat se s Ukrajinci: 71 % Poláků žijících na Ukrajině udalo jako mateřský jazyk ukrajinštinu a pouze 15,6 % ruštinu.

Dosti vysoký stupeň zrusifikování Ukrajinců potvrdil i obsáhlý sociolingvistický výzkum v roce 2006, který ukázal, že ukrajinský jazyk označilo za mateřský 55,5 % populace, ruský 32 %, ukrajinský a ruský stejnou měrou 11,1 %, jiný jazyk pak 1,4 %.⁴⁾

Nicméně skutečný stav procesu rusifikace není určen průměrnými hodnotami a lokálními rozdíly. Ukrajinci, kteří považují ruštinu za svůj mateřský jazyk, obývají především východ a jih země. Průzkum v roce 2006 odhalil následující lokální rozdělení respondentů dle mateřského jazyka. Ukrajinštinu považuje za mateřský jazyk 91,6 % respondentů na západě Ukrajiny, 80,8 % na střední Ukrajině, 67,5 % na severu země, 25,8 % na východě a 29,5 % na jihu. Ruštinu pak považuje za mateřský jazyk 2,6 % respondentů na západě země, 7 % na střední Ukrajině, 19,9 % na severu, 58,5 % na východě a 56,7 % na jihu.⁵⁾

Krize identity části Ukrajinců, zejména na východě a na jihu země, kterou zavinila denacionalizace, je hlavním důvodem rozkolu populace v její politické a hodnotové orientaci. Právě kvůli této krizi je tato skupina obyvatel citlivá a zranitelná při manipulativní propagandě proruských politiků a politických technologů. Vysoká míra závislosti politické orientace respondentů na jazyce každodenní komunikace potvrzuje výsledky z výše uvedeného sociolingvistického průzkumu v roce 2006. Tak na otázku „Souhlasíte s tvrzením, že budoucnost Ukrajiny spočívá ve spojenectví s Ruskem a Běloruskem?“ dalo negativní odpověď téměř 60 % ukrajinskojazyčných respondentů a jen necelých 17 % ruskojazyčných.⁶⁾

Je třeba poznamenat, že oficiální status ukrajinského jazyka pomohl zvýšit jeho prestiž. Na otázku, zda je na Ukrajině v současné době prestižní používat ukrajinštinu, odpovědělo kladně 73,2 % respondentů. A i když hovořit rusky nadále zůstává prestižní (na stejnou otázku týkající se ruského jazyka odpovědělo kladně 64,7 % respondentů), přeci jen ruština postoupila první místo ukrajinštině.⁷⁾ Lze také pozorovat loajalitu většiny občanů ke skutečnosti, že je ukrajinština státní jazyk, a malé množství konfliktů, které vyvolávají jazykové otázky ve společnosti. To vše poskytovalo vládám důvody k účinné jazykové politice zaměřené na rozšíření oblastí používání státního jazyka a postupné eliminaci deformací v jazykově- kulturní situaci země.⁸⁾

Je nutné vzít v potaz, že v prvních letech nezávislosti bylo dosaženo jistých úspěchů v derusifikaci země. Status ukrajinštiny coby státního jazyka, který získala již v roce 1989 díky zákonu o jazycích v Ukrajinské SSR, byl potvrzen roku 1996 v 10. článku ukrajinské ústavy. Rozšířilo se používání ukrajinštiny v administrativní sféře. Významných pokroků bylo dosaženo ve školství. Jestliže v roce 1987 více než polovina studentů na Ukrajině studovala na ruských školách, po vyhlášení nezávislosti byla rusifikace Ukrajinců pomocí vzdělávacího systému postupně zastavena. V současné době v zemi dominují školy a univerzity se státním vyučovacím jazykem. Kromě toho byla vytvořena síť škol s výukou v jazycích národnostních menšin. Ve vysokém školství byla zavedena povinná zkouška z ukrajinského jazyka a kurz obchodní ukrajinštiny.

Nicméně tyto pokroky v jazykovém plánování se nerozvíjely a nepokračovalo se v nich. Vysvětlení lze nalézt v tom, že se na postsovětské Ukrajině nevyměnila elita. Ani první ukrajinský prezident Leonid Kravčuk, bývalý představitel komunistické nomenklatury, ani druhý, Leonid Kučma, bývalý sovětský ředitel velké vojenské továrny v Dněpropetrovsku, nepochopili důležitost role ukrajinského jazyka a kultury jako prvku konsolidujícího národ, a tedy se ani nesnažili potvrdit státotvornou funkci ukrajinštiny. Příznačný je zejména postoj k jazykové problematice za Leonida Kučmy, který byl v prezidentské funkci nejdéle (10 let).

Kučma je jedním z představitelů zrusifikované části bývalého sovětského establishmentu s rozdvojenou národní identitou. Než se stal premiérem v Kravčukově vládě, uváděl v dokumentech ruskou státní příslušnost. Za Ukrajince se začal považovat až po příchodu do vysoké politiky. Kučmova rozdvojená ukrajinsko-ruská identita měla za následek jeho nejasný postoj ve věci strategie státu. Na klíčovou otázku „Jaký stát budujeme?“ nedovedl jasně odpovědět. Proto Kučmovu národní politiku definovalo neustálé balancování mezi západním a východním směřováním. V jazykové politice to znamenalo sice udržet státní status ukrajinštiny, ale zároveň nezúžit sféry užívání ruštiny.

Nicméně zachovat status quo v situaci existence dvou jazyků, kterou Ukrajina zdědila po sovětském impériu, není možné – rozšíření sfér užívání ukrajinštiny jako státního jazyka nemůže nastat bez odpovídajícího zúžení oblastí, v nichž se používá ruština. Postsovětská situace neumožňuje dlouho balancovat mezi dvěma státními jazyky, a tedy ani mezi nezávislým politickým vývojem evropským či euroasijským směrem. Nevyjasněnost Kučmovy pozice v sociální politice, která provázela celou dobu jeho prezidentství, vedla pouze k posílení konfrontace mezi politickými skupinami vlasteneckými, zaměřenými na evropskou cestu, a skupinami s proruskou orientací.

Absence jazykové strategie, nejasnost definice jazykového zákonodárství a nedostatek zvláštních orgánů, které by měly možnost kontroly nad jeho dodržováním, umožnily některým ministrům, poslancům a mnoha úředníkům ignorovat pravidlo o povinném používání státního jazyka ve správní a úřední oblasti. Jako součást sovětského dědictví kvalifikuje německá slavistka Juliane Besters-Dilger nedodržování zákonů, včetně jazykových. Poukazuje na skutečnost, že zákon o televizi a rozhlase z roku 1993 byl uveden do praxe až v roce 2004, tedy se zpožděním 10 let. A týden po jeho schválení jej prezident Kučma označil za „spíše doporučení“ a „neměl by být chápán doslovně“. K tomu Besters-Dilgerová poznamenává: „Nazývat zákon doporučením znamená ohrožení samotného principu státu.“

Ze sociolingvistických studií je známo, že i nedostatek jazykové politiky ve státě je jistou politikou. V našem případě jde o posilování toho jazyka, jenž je v silnější pozici. Neschopnost vlády bránit vlastní informačně- kulturní prostor přispěl k jeho faktické okupaci ze strany Ruska. Během let nezávislosti přešly téměř všechny ukrajinské televize, rádia v pásmu FM, tisk a knižní trh pod kontrolu Moskvy, východ a jih země se ocitly v jednotném informačně-kulturním prostoru s Ruskem a v izolaci od Kyjeva.

To, že se celé ukrajinské oblasti nacházejí v ruském informačně-kulturním prostoru, zablokovalo procesy derusifikace, a tedy i dekomunizace. Vzájemnou závislost těchto dvou procesů potvrzuje kardinální rozdíl ve vývoji západní a východní části země po roce 1991. Na západní Ukrajině na počátku devadesátých let odstraňovaly sochy Lenina a sovětská toponyma se nahrazovala národními, avšak na východě a jihu sovětské monumentální i toponymické památky zůstávají nedotčeny. Naopak současná monumentální propaganda, kterou podporují lokální orgány, demonstruje schizofrenní kombinaci komunistických symbolů se symboly samoděržavného imperialismu, což se odráží ve vybudování pomníku císařovny Kateřiny II. v Oděse a odhalení Stalinovy busty vedle sídla ukrajinské komunistické strany v Záporoží.

Oranžová revoluce z roku 2004 ale ukázala, že se na Ukrajině již vytvořila silná skupina občanů, kterým je vlastní národní hrdost a kteří chtějí žít ve svobodné zemi. Po revoluci, která zvítězila díky vlastenecké části ukrajinských občanů, prezident Viktor Juščenko a jeho tým dostali vynikající příležitost k provádění takové vnitrostátní politiky, která by posílila státní suverenitu a zároveň zajistila demokratický vývoj země. Revoluční události ukázaly, jak příznivě vnímali její účastníci z nejrůznějších oblastí Ukrajiny, včetně ruskojazyčných obyvatel hlavního města a etnických Rusů, fakt, že na Majdanu⁹⁾ převládla ukrajinština a ukrajinská populární kultura. Bohužel představitelé Majdanu neprojevili dostatek vůle pokračovat a posilovat ukrajinizaci a na jejím základě sjednotit celou zemi. Juščenko a jeho tým, do nichž Ukrajinci vkládali tolik nadějí, dosáhli dílčích úspěchů v oblasti sociální politiky. Zejména se to týká navracení historické paměti, a to zveřejňováním pravdy o hladomoru, zřízením Ústavu národní paměti, vznikem historického parku v Baturynu ap. Ale neppřistoupili k tomu nejdůležitějšímu pro posílení státní suverenity, a to k systémové práci zaměřené na derusifikaci a s tím související dekomunizaci země. Zdá se, že se státotvorná energie vedení národně-demokratického tábora vyčerpala vroucími vlasteneckými projevy a neustálými vzájemnými sváry. Je zřejmé, že právě proto jejich pozornosti ušly nebezpečné procesy přeskupování politických sil, k nimž tehdy v zemi docházelo, přestože se přemýšliví analytici snažili varovat společnost před hrozícím nebezpečím. Spisovatel a profesionální diplomat Jurij Ščerbak¹⁰⁾ už v roce 2007 napsal do novin Deň: „V době, kdy ukrajinští eurosnílci plni nadšení a naivity soutěžili v určování data našeho brzkého vstupu do EU a NATO, na periferiích země dozrávala beznacionální oligarchicko- politická síla udržovaná pohromadě pretoriánskou disciplínou. Ta dala všechny své finanční a organizačně-propagační možnosti do služby geopolitickým zájmům Ruska. Dnes tato síla, která se na Ukrajině dostala k moci, ignoruje základní národní zájmy země, tlačí stát do nárazníkové, šedé zóny, na hranice procesů evropské integrace. Nebo ještě hůř – vytkla si za cíl vrátit Ukrajinu do euroasijské říše a obnovit provinční stav zničené země. Tento cíl však moc velice pečlivě skrývá. Zatím.“¹¹⁾

Tato politická síla za pomoci Kremlu chytře využívá zklamání, která ve společnosti vyvolala Juščenkova vláda se svým oranžovým týmem. Při té příležitosti mě napadá slavný výrok Václava Havla: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“

Nezralost ukrajinské demokracie znamenala, že se nejvíce zrusifikované jihovýchodní oblasti země staly odrazovým můstkem pro současné ruské ataky na ukrajinskou státnost. Vůdcem tohoto hnutí je Strana regionů (Partija rehioniv), která má ve svých řadách nejbohatší lidi státu, jejichž majetek je nezřídka kriminálního původu. Je velmi příznačné, že frakce této strany se v parlamentu spojila s frakcí komunistů – „obránců pracujícího lidu“. Spojuje je protistátní činnost, zvláště pokračování sovětské praxe rusifikace země a konzervace komunistické symboliky.

Jak prezident Viktor Janukovyč, tak většina členů jeho vlády pocházejí z denacionalizovaných vrstev postsovětské společnosti, odcizené od ukrajinské, ale i jakékoli jiné kultury. Aby se současná vládní oligarchie udržela u moci a i nadále mohla beztrestně rabovat zemi, potřebuje podobně denacionalizovaného a deklasovaného voliče, který lehce propadne propagandistickým lžím. To vysvětluje nenávist k oranžové revoluci a strach z rostoucího vědomí občanů, kteří chtějí být svobodní a mít možnost kontrolovat vládu, kterou si volí. Proto současná vláda tolik spěchá, aby zlikvidovala jakékoli zárodky vlastenecké občanské společnosti, které se objevily v posledních dvou desetiletích. O intenzitě útoků na státní nezávislost a demokratické úspěchy svědčí mimo jiné jmenování Dmytra Tabačnyka ministrem školství, vědy, mládeže a tělovýchovy. Jde o člověka, který se svého času proslavil svými ukrajinofobními publikacemi. Právě ve vedení ministerstva školství má Tabačnyk dle dostupných informací sehrát klíčovou roli v budoucnosti země, a to podle požadavků Kremlu: má za úkol využít veškerých svých pravomocí ke zničení všech pozitivních změn, k nimž došlo v této oblasti od roku 1991.

Cesta Ukrajiny přes poušť organizovaného zapomnění, použijeme-li metaforu Milana Kundery, která začala v pozdních osmdesátých letech, se nyní zastavila. Je nepravděpodobné, že by se Kremlu z dlouhodobého historického hlediska podařilo zrealizovat neoimperiální plány návratu Ukrajiny do stavu jihozápadní provincie ruské říše. Doba impérií je minulostí. Nicméně v nejbližších letech bude mít ruská vláda s pomocí páté kolony, jež je nyní na Ukrajině u moci, možnost jistý čas realizovat svoji tradiční touhu absorbovat sousední území spolu s národy, které je obývají.

Překlad Rita Kindlerová