Nové použití pro staré léky

Na začátku čtyřicátých let, v době druhé světové války, finišovaly práce na penicilinu a pokračoval vývoj sulfonamidů, uvedených na trh v polovině let třicátých. Při zkouškách nového sulfonamidu VK 57 použitého k léčbě průjmových onemocnění na jaře roku 1942 v Montpellier v jižní Francii došlo k vážným hypoglykemickým epizodám. Těch si všiml Auguste Loubatières a systematicky hledal důvod těchto hypoglykemických stavů. Po válce se ve výzkumech pokračovalo a začala se hledat látka na bázi sulfonamidů, která by cíleně snižovala hladinu krevního cukru u nemocných diabetem. Od poloviny padesátých let se v diabetologii užívají deriváty sulfonylurey, které ze struktury sulfonamidů vycházejí. Tak dostalo původně antibakteriální chemoterapeutikum nový smysl.

Článek o zkoušení disulfiramu při léčbě rakoviny prsu (viz text na s. 43) popisuje hluboce lidský příběh. Žena, která se dozví o svém nádoru s velmi nepříznivou prognózou, začne pít. Propadne alkoholismu, jenž je léčen disulfiramem. Kupodivu nemocná po řadě let od diagnózy žila. Někdo o tom napíše kazuistické sdělení a někdo jiný si ho po desítkách let povšimne. Postupně vzniká nová naděje. Humánní aspekt kazuistických sdělení tak dostává další, zcela novou dimenzi.

To ovšem nejsou jediné příklady nového použití léku původně určeného k jiným účelům. V Německu a některých dalších západoevropských zemích došlo koncem padesátých let k strašlivé tragédii. Dvanácti tisícům těhotných žen po používání Thalidomidu, který měl tlumit některé průvodní nepříjemné příznaky těhotenství, se narodily děti s těžkými defekty horních končetin. Fotografie, které ukazují jejich malé ručičky vycházející hned z ramene, dodnes vyvolávají soucit. Když se pak o několik desetiletí později hledal důvod toxického efektu na vyvíjející se končetiny plodu, zjistilo se, že lék tlumí růstové faktory nutné pro jejich vývoj, zejména zasahuje vývoj jejich cév, tedy angiogenezi. Použití v onkologii bylo nasnadě. V současné době se Lenalidomid, lék od Thalidomidu odvozený úspěšně užívá při léčbě mnohočetného myelomu. Také díky němu se prognóza tohoto onemocnění významně zlepšila.

Při sledování vztahu antidiabetické léčby a výskytu nádorů u diabetiků bylo zjištěno, že s většinou léků, které zlepšují vyplavení inzulinu, je spojen velmi mírný nárůst výskytu některých nádorů. Naopak u těch nemocných, kteří užívají metformin, antidiabetikum, jež zvyšuje citlivost k inzulinu, se zřejmě vyskytují některé nádory méně často. Dokonce se ukazuje – i když zatím jen v retrospektivních studiích –, že diabetici léčení metforminem mají v případě celé řady nádorových onemocnění lepší prognózu.

Odborná literatura mluví o novém smyslu léků (anglicky repurposing), či o jejich novém místě v léčení (repositioning).¹⁾ V současné době tak hledá farmaceutický výzkum u často již dlouho zavedených léků mechanismy jejich vedlejších účinků, které odborníci analyzují a podrobně studují. Podobně se pátrá po kazuistických sděleních, ve kterých jsou popisovány neobvyklé vedlejší účinky léků. Analytické postupy vědy se tak často prolínají s empirií a je velmi pravděpodobné, že budou nalezeny další nové přístupy k léčení vážných nemocí při využití již existujících molekul. Pozorujeme-li současné způsoby vyhledávání zkušeností a vidíme, jak významným přínosem může být empirický pohled, hned nás napadne, že zde se stýká moderní věda s tradičními přístupy založenými na zkušenosti. Ostatně pátrání v oblasti molekul, hodnocení jejich přínosu a rizik a využití poznatků nejen z velkých studií, ale i z jednotlivých případů má možná leccos společného se zkušeností dávných šamanských léčitelů s jednotlivými částmi rostlin a s jejich využitím v tradiční medicíně. Teprve moderní věda však dělá krok dál. Pátráním po mechanismech účinku umožňuje formulovat nejen srozumitelné principy, ale i nacházet ještě lepší molekuly odvozené od těch původních.