Kdo byl Anton Alois Palliardi¹

Vědecky prováděná ornitologie v Čechách vlastně začíná až rokem 1852 (viz rámeček), kdy litoměřický knihtiskař Carl Wilhelm Medau vydal systematický přehled ptáků Čech.²⁾ Jeho autorem byl Anton Alois Palliardi (1799–1873), lázeňský lékař ve Františkových Lázních, vynikající amatérský ornitolog a jak je patrno z úvodní stránky, člen mnoha učených společností a přírodovědeckých klubů.

Pikantní dedikace

Nelze pominout mlčením poněkud pikantní dedikaci díla: „Jeho Vysokoblahorodímu pánu a panu Leopoldu von Sacher-Masochovi, rytíři z Kronenthalu jako drobný důkaz vděčnosti za jeho neúnavnou činnost v oblasti vlastenecké přírodovědy³⁾…“. Jde o pražského policejního hejtmana (v letech 1848–1854), obávaného a dominantního muže, který přiváděl k přehnaným projevům devótnosti nejen svého stejnojmenného syna (1836–1895), jehož literární výboje inspirovaly sexuologa Richarda von Krafft-Ebinga k zavedení termínu „masochismus“,⁴⁾ ale i většinu poddaných Království českého, kteří jej najmenovali do všemožných funkcí. Je těžko uvěřit jak verzi, že by politicky zcela irelevantní a z hlediska nákladů nenáročná Palliardiho knížka nemohla vyjít bez mocenské či finanční intervence tohoto nadpolicajta, tak tomu, že by Sacher-Masoch byl Palliardiho skutečným osobním přítelem – na to je dedikace příliš ponížená.

Extrémní podlézavost zřejmě patřila k typickému vybavení obyvatel našeho království bez ohledu na jazykovou příslušnost už odedávna. Za zmínku stojí, že Sacher-Masoch, který úspěšně potlačil haličské povstání r. 1846, nechal zavřít a odsoudit původně k 18 letům vězení v komárenské pevnosti i Josefa Václava Friče (1829–1890), bratra známého ornitologa Antonína Friče (1832–1913). V době, kdy vyšel Palliardiho spis, Frič ještě „seděl“ (amnestován byl až r. 1854, ale pronásledování pokračovalo). S jakými pocity asi Frič Palliardiho knihu četl?

Je pozoruhodné, že v témže roce jako Palliardiho kniha vyšla i první česky psaná fauna ptáků Čech z pera našeho obrozence Karla Slavoje Amerlinga (1807–1884), lékaře a významného organizátora s širokými zájmy, ale i muže velmi zvláštního a výstředního (viz Vesmír 78, 456, 1999/8). Bizarním souběhem náhod byl také Amerling v roce 1848 celý měsíc vězněn a vyšetřován mecenášem vlastenecké ornitologie von Sacher-Masochem pro údajné panslavistické rejdy, ale pro nedostatek důkazů byl propuštěn. Jeho dnes už rovněž málo známá Fauna čili zvířena česká je v podstatě kompilačním dílem, přeplněným absurdními obrozeneckými neologismy a rusismy, a to jak v popisech, tak v českých jménech. Amerling praktikujícím ornitologem nebyl a jeho spis je ozdoben jen špetkou konkrétních údajů. Ač se Amerling s Palliardim téměř s jistotou museli znát, ve svých spisech o sobě posupně mlčí.

Palliardiho zobkí, roryký a leliký

Vzhledem k tomu, že originál Palliardiho knihy představuje dnes už bibliofilskou raritu a z mladší generace ornitologů málokdo čte německy (navíc je kniha tištěna kurentem a psána jazykem archaickým už tenkrát), neškodí povědět si o tomto díle pár slov.⁵⁾

Jak patrno z předmluvy, velmi květnaté a nadnesené, byl Palliardi horoucím zemským vlastencem ve smyslu „böhmisch“ a s nadšením popisuje krásy a bohatství svého regionu, nikoli ale samozřejmě etnickým Čechem v jazykovém smyslu, nýbrž západočeským Němcem s italskými rodinnými kořeny; proto jsou v českých slovech často roztomilé překlepy v diakritice i jinak (názvy čeledí typu: zobkí, roryký, leliký, dudý, pinkavý, kákořky, kuřé, holubaví, pihalicí, kachní, potaplicí atd.) a asi ve dvou případech je jméno tak bizarně zkomoleno, že se nedá rekonstruovat. České názvy druhů jsou u Palliardiho často i jednoslovné, někdy uvádí více synonym či variant téhož jména. Nejobskurnější z uváděných jmen pocházejí z Preslova seznamu českých ptáků otištěného v Dundrově Zeměpise králowstwí Českého (1823) a rovněž další budí dojem, že byla s bratry Preslovými konzultována, jiná naopak pocházejí z Fričova seznamu českých ptáků otištěného v Muzejníku r. 1851 nebo činí dojem jmen folkloristicky „sbíraných“ v terénu. Palliardi zjevně neměl téměř žádné údaje o ptácích Šumavy s výjimkou toho, co mu zprostředkoval jeho informátor Václav Špatný (1807–1882), schwarzenberský lesní na Hluboké a preparátor muzea Ohrada.⁶⁾ Nelze totiž předpokládat, že by tam tenkrát jako hnízdící druhy chyběly např. datlík tříprstý či ořešník kropenatý. O dvacet let později měl i Frič o šumavské ornitofauně jen bledé představy.

Ornitologie „s puškou“

Poněkud větší obtíž nastává s údaji o hnízdění – Palliardi uvádí explicitní zprávy o hnízdění pouze u větších druhů, kdežto například u pěvců jen výjimečně. Tato kategorie „nevyjádřeného hnízdění“ je u něj velmi častá, zejména u hojnějších druhů, kde se hnízdění rozumí „samo sebou“. V řadě případů z toho dnes vyplývají obtíže. Tam, kde měl Palliardi zprávy o hnízdění za obzvlášť pozoruhodné, uvádí výslovně i údaje o zástřelu samic se zralým vejcem v těle, věc to v době ornitologie „s puškou“ běžná.

Zajímavé jsou po letech i údaje o nároku druhů na biotop – nesmíme zapomínat, že se česká krajina poloviny 19. století značně lišila od dnešního obrazu. V té době ještě existovaly rozsáhlé plochy obecních pastvin s mozaikou vypásaných ploch a křovin v „okusových formách“, a naopak rozptýlená zeleň, dnes bedlivě chráněná, byla tenkrát pečlivě odstraňována – s výjimkou ovocných stromů v podstatě neexistovala.⁷⁾

I plocha lesů byla ve srovnání s dnešní poněkud menší a tehdejší lesní hospodaření zahrnovalo na rozdíl od dnešního tvorbu velkých pasek s „lesostepním“ charakterem, pečlivé vysbírávání suchého klestí, odvážení hrabanky jako steliva, dobývání pařezů a někdy i lesní pastvu, která sice byla formálně zakázána, místy se ale praktikovala až do konce 19. století a dávala vznikat pastevním lesům „balkánského“ typu. Ve srovnání s dneškem byla větší výměra luk, zejména mokrých a bažinatých, zato byly všechny travnaté a bylinné porosty bedlivě sečeny a v krajině téměř nebylo nekosených ploch – po vegetační době se sekaly a využívaly i rákosiny a většina vodotečí i rybníků neměla lem z vlhkomilných dřevin jako dnes, ale travní porosty až k samému břehu. Významnou součást krajiny tvořily i úhory, mnohdy rovněž orané, vytvářející nepravou „step“ poněkud jiného typu než osetá pole.

Krajina antropogenizovaná skrz naskrz

Celkově tedy byla krajina v jistém smyslu mnohem více antropogenizována a vystavena ze strany člověka většímu tlaku (byť netechnickému a nechemickému) než dnes, kdy na mnoha místech vzniká „nová pustina“. Stejně jako měla tehdejší česká krajina oproti té dnešní méně stromů, měla zřejmě i méně velkých druhů ptáků – „predační tlak“ ze strany myslivců hubících „škodnou“ i různých dalších střelců byl srovnatelný spíše s dnešním stavem řekněme v Řecku či Francii nežli ve střední Evropě. I ornitologie byla stěží představitelná jinak nežli „s puškou“, což pochopitelně redukovalo možnosti diskusí o správné či nesprávné determinaci.

Na rozdíl od pozdějších dob byly hojné druhy pěvců masově chytány na čihadlech a konzumovány – i dnešní čeština má ve svých obratech pozoruhodně mnoho obratů z tehdejší ptáčnické praxe (sednout někomu na vějičku, zaplést se do tenat, zadrhnout si smyčku okolo krku atd.). Do r. 1848 byli drobní ptáci jediná „zvěř“ přístupná poddaným a byli běžnou součástí jídelníčku.

Legitimní a vysoce efektivní formou tehdejšího ornitologického výzkumu bylo i docházení na zvěřinové a ptáčnické trhy, kde mohl ornitolog za pár krejcarů zakoupit mnohý předmět své touhy, živý či mrtvý. Mezi živými převažovaly druhy chované v klecích pro svůj zpěv, byť paleta byla širší a na trhu se rutinně prodávala živá mláďata dudků, mandelíků, ostřížů, sýčků aj. – chov místních druhů ptáků se na rozdíl od jejich lovu podařilo dnes vymýtit zcela beze stop.

Ptačí druhy hnízdící v Čechách v polovině 19. století

Palliardi udává pro Čechy 289 druhů ptáků⁸⁾ včetně těch, jejichž výskyt je sice nepotvrzen, ale důvodně očekáván. Nejvíce je v Palliardiho seznamu pochopitelně těch druhů, jejichž výskyt se podstatně nezměnil – sýkora koňadra v Čechách byla (již za dob knížete Přemysla), je a bude. Není ale bez zajímavosti uvést hlavní změny v ornitofauně Čech, které se od těch dob udály, vezmeme-li Palliardiho údaje za spolehlivé, k čemuž jsou všechny důvody.⁹⁾

V Palliardiho době zřejmě v Čechách zcela ojediněle zahnízdil nejen raroh stěhovavý, ale i poštolka rudonohá, potáplice severní, potáplice malá, jespák bojovný, špaček růžový a vlha pestrá, jako hnízdící uvádí i hohola severního, ostralku štíhlou a hvízdáka eurasijského.¹⁰⁾ Na rozdíl od přítomné doby hnízdil tehdy v Čechách pravidelně orel skalní (v Krkonoších), orel křiklavý, orlovec říční, polák malý, mandelík hajní, ťuhýk menší, ťuhýk rudohlavý a skalník zpěvný. Zdá se také, že v té době u nás již hnízdil slavík modráček, jehož dosti hojný letní výskyt uvádí Palliardi jako samozřejmost.¹¹⁾

Jako běžně hnízdící druh uvádí také zvonohlíka zahradního, v seznamu českých ptáků jej má o více než půl století dříve i Schmidt. Řada ptáků, dnes běžně známých jako hnízdící, tehdy ovšem v Čechách nehnízdila (k nim patří kupodivu zřejmě i čáp bílý, který byl na tahu naopak masově odstřelován), labuť velká byla známa jen jako krotký exponát parků, hýl rudý a hrdlička zahradní pochopitelně vůbec, i moudivláček lužní je uveden pouze jako očekávaný. Jako vymizelý uvádí Palliardi i výskyt bělokura rousného v Krkonoších, jehož příslušnost k české fauně zmiňuje i Schmidt (1795) – po letech těžko usoudit, zda šlo o zbytky nějaké invaze ze severu či lidovou fantazii.

Velmi zajímavé je porovnat i hojnost výskytu řady druhů v Palliardiho éře a dnes – evidentně nejvíce utrpěly druhy vázané na velké lesní paseky, pastevní krajinu s téměř holými úhory a mělké vody zarostlé vegetací.

Provokativní zpráva – druhů hnízdících u nás přibylo

Na první pohled je patrné, že hnízdících druhů oproti polovině 19. století přibylo, nikoli ubylo, což je překvapivé zjištění ne tak pro ornitology jako spíš pro ochranářsky naladěnou veřejnost, předpokládající „rajské období“ v daleké minulosti a od té doby úpadek. Spektrum hnízdících druhů však bylo poněkud jiné a ne všechny dnes podivně působící údaje o tehdejších hnízděních je nutno kriticky pominout jako nevěrohodné či nedoložené – každý z nás má jaksi podvědomě dojem, že svět začal až s ním a jeho generací.

Vzhledem k tomu, že areály druhů v čase spíše pulzují, než se posouvají jedním směrem, bylo by možná lépe na tyto údaje z dávnověku české ornitologie pohlížet vstřícněji. Někdy lze vystopovat velmi věrohodnou příčinu, související nejčastěji se způsobem obhospodařování krajiny člověkem a změnou ve spektru nabízených biotopů, jindy je však obtížné potlačit dojem, že se druhu prostě „zachce“ a areál podstatně rozšíří – pro expanzi hrdličky zahradní do střední Evropy, nota bene v období třeskutých zim čtyřicátých let, existovalo asi tolik klimatických předpokladů jako pro invazi Angličanů do Indie v 18. a 19. století – i tu je velmi obtížné vysvětlovat jejich nároky na biotop a klima.