Kam směřuje vývoj populace?

O jakémkoli problému, se kterým se naše civilizace potýká, lze s vysokou jistotou říci, že už to tu bylo. Nemoci a devastující epidemie, chudoba a hladomory, politické třenice a války, voda, potraviny, energetické zdroje a znečištěné prostředí, náboženství a vzdělání, technologie a přírodní katastrofy… Mnohé dnešní krize jsou stále lokální a jejich řešení je možné a nezávislé na jiných. Stále rostoucí globální populace je však pravděpodobně zásadním problémem, na jehož řešení závisí a od něhož se odvíjí i řešení dalších problémů (zdroje, znečištění, změny klimatu…). Máme ještě spoustu času, je za pět minut dvanáct, nebo už je dokonce pozdě? Dají se najít lidsky důstojná opatření, která nebudou končit násilím, válkami, hladomory a epidemiemi?

Dynamika exponenciálního růstu je dramatická a je mimo dosah naší každodenní zkušenosti. Rozsah a velikost problémů spojených s tímto růstem je obrovský. Známý příklad o rýžovém zrnku na šachovnici nebo růst vinných kvasinek jsou toho klasické ilustrace. Několik tisíc let rostla lidská populace jen pomalu. V posledních dvou stoletích však jsme svědky exponenciální exploze. V roce 1850 žila na Zemi asi jedna miliarda lidí. Trvalo téměř sedmdesát let, než populace dosáhla dvou miliard. Pak to už šlo mnohem rychleji – tři miliardy v roce 1960 a v roce 2011 přes sedm miliard. Co platí pro zdvojnásobování zrnek na šachovnici nebo pro množení vinných kvasinek, platí i pro nás. Při zachování tohoto trendu by za necelých 600 let žily na Zemi příští generace v jednom velkém městě s hustotou třináct tisíc obyvatel na kilometr čtvereční. Za 800 let by se tu lidé už ani nehnuli – museli by stát jeden vedle druhého. Na konečné Zemi i růst populace jednou skončí. Jak? To je otevřený problém, a pokud se nechceme chovat jako tupé kvasinky a čekat, je to na nás.

Na rozdíl od populace rozloha orné půdy exponenciálně nerostla. Rozdíl mezi exponenciálně rostoucím počtem lidí a mnohem pomaleji rostoucí či dnes už stagnující rozlohou orné půdy byl doposud kompenzován zvyšováním výnosů a globalizovanou distribucí potravin. Obojí bylo možné jen díky obrovskému nasazení fosilních paliv na výrobu průmyslových hnojiv, bez kterých nelze dosáhnout potřebných výnosů, a na dopravu potravin do velkých vzdáleností. Někde je kritická potravinová situace zřejmá na první pohled, jinde se ještě na povrchu dění neprojevuje. V mnoha oblastech zakrývá dovoz a redistribuce potravin alarmující situaci, a jinde ani netuší, že potravinovou soběstačnost ztratili nebo že jsou od této nezáviděníhodné situace na dohled.

Každému musí být zřejmé, že úbytek orné půdy při stále rostoucí populaci nelze dlouhodobě řešit globalizovanou redistribucí. Nelze ani očekávat nějaké zázračné zvýšení výnosů na stále vyčerpanější orné půdě. Geneticky modifikované potraviny samospasitelným zázračným řešením určitě nejsou. Je s nimi spojeno hodně problémů známých i (ještě) neznámých a slouží především globálním korporacím jako nástroje ještě větší centralizace a monopolizace potravinového trhu. Je mylné se domnívat, že tyto korporace tu jsou proto, aby zajišťovaly současný a budoucí celosvětový dostatek potravin pro stále víc lidí. Jejich zájmy jsou podřízeny zájmům podílníků a to je jen a jen co nejvyšší peněžní zisk v co nejkratším časovém horizontu.

K získání potravin pro jednoho obyvatele průmyslově vyspělé země je třeba přibližně 0,5 hektaru dobré orné půdy. Pokud bychom se vzdali masa a byli ochotni se stát přísnými vegetariány, stačilo by možná 0,1 hektaru na osobu. Všeobecně se jako minimum uvádí 0,07 hektaru na osobu. Rozloha orné půdy je konečná a dobře zmapovaná. K objevům netknutých kontinentů plných panenské orné půdy určitě nedojde. Naopak v posledních letech v některých místech orné půdy ubývá alarmující rychlostí.

Nemusíme chodit daleko. Stačí projet kolem našich měst – nelze si nevšimnout toho, že nejlepší orná půda je zastavována dalšími a dalšími sklady, velkoobchody, parkovišti, dálnicemi či satelitními městečky. Alarmující jsou informace o skoro katastrofálně se horšícím stavu orné půdy u nás. V nemalé míře k tomu asi přispívá i to, že asi na 80 % naší země hospodaří nájemci s krátkodobými finančními zájmy. Ztráty orné půdy jsou ztráty nevratné. V České republice je k dispozici přibližně 58 000 km2 zemědělsky využitelné půdy. Jednoduchým dělením zjistíme, že při dnešním stravování orientovaném na maso bychom ještě mohli být soběstační dokonce s malou rezervou. Celosvětově to vypadá podobně: obdělávané půdy je asi 15 milionů km² a stačí to tak sotva na uživení dnešní sedmimiliardové populace (všichni nekonzumují maso tak, jak považujeme za normální v našich krajích). Možná by se ještě jaku nás, tak i ve světě našlo o něco víc obdělávatelné půdy, ale rozhodně by jí nebylo tolik, aby to podstatně měnilo situaci. V mnohých částech světa (v Japonsku, řadě zemí Blízkého východu atd.) je k produkci potravin využit téměř každý možný metr půdy. Často to zdaleka nestačí a některé z těchto zemí se musejí spoléhat na stále větší dovoz.

Světová populace tiše roste o dvě stě tisíc jedinců denně, což zhruba odpovídá jedné Praze nemluvňat týdně. Zemědělské půdy nepřibývá a její stav se ze dne na den zhoršuje. Geologická dostupnost fosilních paliv se také zhoršuje a jejich ceny stoupají. Geopolitické rozložení zdrojů je stále nerovnoměrnější. Ještě se nic zjevně závažného neděje, možná je času dost, ale možná také ne. Jak se s tím vším vypořádat? Je spousta indicií, že mnohé dávné i nedávné civilizace se potýkaly s nedostatkem potravin, a je pravděpodobné, že v mnohých případech to bylo i přímou příčinou jejich zániku. Možná tomu tak bylo i v případě Říma, který nesl břemeno na tehdejší dobu velké a koncentrované populace a současně se musel potýkat s klesajícími zemědělskými výnosy staletími vyčerpané půdy.

Činitelů pádu Římské říše bylo asi mnohem víc, a tak disputace, které byly více a které méně důležité, přísluší historikům. Je tu ale jeden jiný velice zajímavý a dobře zdokumentovaný příklad ze zcela izolovaného a opuštěného ostrova. Není o člověčí komunitě, ale o malé populaci 29 sobů vysazených v roce 1944 na ostrov St. Matthew, který leží daleko na severu v Beringově moři, jeho dočasnými obyvateli. Pro lidi je to ostrov velice nehostinný, ale pro pár sobů byl přímo rájem. Lišejníků spousta, predátoři žádní. Během několika let se první generace rozmnožila na několikatisícovou zdatnou populaci. Za dalších několik let vědecká expedice napočítala přes šest tisíc sobů, kteří už nebyli tak zdraví a zdatní. Porosty lišejníků byly téměř pryč. Během jedné zimy pak došlo k totálnímu kolapsu a jara se dočkalo jen 41 sobích samic a jeden impotentní samec. Poučení – potravinová krize a velká, stále rostoucí populace vedou snadno k velkým, dramatickým a nepříjemným změnám. Může se to přihodit na ostrově Zemi stejně tak, jako se to přihodilo na ostrově St. Matthew.

Ani vinné kvasinky, ani sobi si hlavu nelámou a ani lámat nemohou s dynamikou vývoje populace. Souvislosti nevnímají. My je vnímáme a víme o nich. Není nám lhostejný ani osud jedince ani osud společnosti. Dokážeme daleko víc než dřív zmapovat a pojmenovat souvislosti i následky našeho chování a našich rozhodnutí. O dynamice situace víme a uvědomujeme si ji. Jednoduché i složitější modely vývoje populace nejsou žádným tajemstvím. K dispozici je spousta výsledků. I když připustíme optimistické výhledy, které předpokládají, že Země spolu s lidskou invencí dokáže být dlouhodobým domovem pro 10 nebo dokonce 20 miliard obyvatel, již nyní musíme přemýšlet, co udělat dnes, abychom toho cíle dosáhli a dokázali ho udržet při životě. Jestliže připustíme, že jsou možné méně optimistické scénáře, ve kterých dlouhodobě udržitelná lidská populace je menší než dnešních 7 (stále rostoucích) miliard, pak dynamické modely vývoje populace ukazují, že je skutečně na čase něco podniknout, abychom zabránili kvasinkovému scénáři. V žádném scénáři si nemůžeme dovolit nekonečný a nekontrolovaný růst.

Měli bychom se proto nad situací seriózně zamyslet a jednat uváženě, inteligentně a s předstihem, chceme-li mít alespoň trošičku kontrolu nad naším vlastním osudem. Naší unikátní druhovou výhodou je, že víme a uvědomujeme si, co čeká druhy a populace bez zpětné vazby poznání a bez evoluční výhody sebeuvědomění. Dokážeme to?