Želví osudy

Zdánlivě snadná otázka, ale odpověď se hledá obtížně, i když nahlédneme do odborné literatury. V přehledu chráněných a ohrožených druhů plazů ČR, uvedených ve vyhlášce č. 395/1992, je želva bahenní (Emys orbicularis) zařazena do kategorie „kriticky ohrožených druhů“. To by tedy mělo znamenat, že se u nás vyskytuje a je v nejvyšším stupni ohrožení. V dalších zprávách, které vycházejí z aktuálních pozorování, už nacházíme rozporuplné informace. Podle mapování výskytu želvy bahenní r. 2001 je doložena z více než 60 lokalit. Jen o odstavec dál se ovšem dočteme, že původnost všech současných nálezů lze zpochybnit. Původnost našich populací je zpochybňována i v jiných publikacích a stejný názor zastává i několik herpetologů, kteří se želvou bahenní u nás zabývali. Klíčové adjektivum „původní“ je tedy meritem věci nejen při analýze nejrůznějších ekologických a ochranářských problémů, ale hraje hlavní roli i při hodnocení postavení želvy bahenní v naší přírodě. Proč tomu tak je u tohoto konzervativního druhu, který se zásadně nezměnil po miliony roků, vysvětlí pouze sonda do historických souvislostí, které želvu bahenní v posledních staletích v Evropě provázejí.

Kdysi hojný plaz obývající všechny příhodné stojaté i tekoucí vody byl postupně z mnoha míst člověkem vytlačen, zvláště přetvořením celých krajinných celků a jejich odvodněním, v menší míře také intenzivním lovem. Výsledkem tohoto dlouhodobého tlaku je současný výskyt, který lze v celém areálu považovat za mozaikovitý, přičemž lokalit, kde žijí zástupci původních populací, je minimum. Želva bahenní se postupně stala chráněnou ve všech evropských státech, kde se na základě archeologických nálezů o původnosti tohoto druhu nepochybuje.

Než se pokusíme analyzovat současné postavení tohoto druhu v naší herpetofauně, je nutné upozornit na skutečnost, že obývá dodnes obrovský areál: od pobřeží západní Evropy až za Kavkaz, od Baltického moře až po sever Afriky. Tento životní prostor s vysokou pestrostí různých biotopů a rozmanitých klimatických podmínek byl zajisté příčinou neobvyklé variability v tělesné stavbě i vybarvení jedinců.

Kulinářský hit

Významným faktorem ovlivňujícím „původnost“ nálezů v evropské části areálu i v naší zemi bylo už ve středověku církevní vyhlášení želvího masa za postní pokrm. Tato náhrada za „všední“ rybí maso se stala doslova kulinářským hitem a napříč Evropou začaly migrovat tisíce želv na formanských povozech. Přesuny se pochopitelně konaly z míst s hojným výskytem, jakými byly jihoevropské lokality, Zakarpatská Ukrajina nebo oblasti velkých jezer (Pomořansko), do míst hustého osídlení. Z dochovaných archivních záznamů se lze dovědět jen o některých takovýchto přesunech, ale pro snadnější pochopení komplikované situace skutečného původu našich želv jsou dostačující. Již r. 1603 byly dovezeny z Moravy želvy na třeboňské panství Petra Voka, kde byly chovány a rozmnožovány kromě období třicetileté války až do r. 1754, to už za aktivní účasti Schwarzenbergů. Ještě kolem r. 1850 byly želvy pravidelně nalézány v jihočeských rybnících a některé tyto nálezy byly také diskutovány jako možný doklad původního výskytu tohoto druhu v našich zemích (Záleský, 1927). V 18. století byl chov želv v Čechách značně rozšířen (nešlo jen o želvu bahenní, ale z Balkánu byly přiváženy i další druhy: želva kaspická (Mauremys caspica), a dokonce i suchozemské želvy řecké (Testudo graeca). Také z Pardubicka, Chrudimska nebo Znojemska existují doklady o pokusech s umělou introdukcí, a to i z první poloviny dvacátého století (1901 – Konopiště, 1926 – Hrušovany nad Jevišovkou, 1928 – Vodňany, 1933 – Božice). V některých případech byla popsána i úspěšná reprodukce, což mohlo jednak dokazovat, že přivezení jedinci našli na nových lokalitách vhodné životní podmínky, jednak na některých lokalitách (na jižní Moravě) mohlo dojít ke kontaktu se zbytky skutečně původních populací.

Za oponou

Jako by nestačila tato několik století trvající „populační míchanice“, v druhé polovině minulého století do života želvy bahenní v Evropě znovu vstoupil člověk – a vskutku nevídaným počinem: železnou oponou. Tento čistě politický fenomén se zapsal i do historie nebohého plaza a dost významně znovu zamíchal „původností“ už mnohde nepůvodních populací. Masová migrace občanů ze zemí východního bloku (NDR, Polska, ČSSR) za odpočinkem na Balkán znamenala další vlnu importovaných želv, přičemž amatérské terarijní chovy byly dalším bohatým zdrojem cizorodých jedinců, uprchlých či vypuštěných do volnosti.¹⁾ Nádherně tuto situaci popisují němečtí herpetologové, kteří na bývalém území NDR nacházejí dodnes většinu želv bahenních jihoevropského původu.

Současnost

S velkou pravděpodobností lze považovat počátek druhé poloviny minulého století za definitivní konec existence původních jedinců tohoto druhu na našich lokalitách. Další jedinci nejrůznějšího původu zde ovšem zůstali, přežívají na různých lokalitách do současnosti a posilují ničím nepodložené tvrzení, že tento druh je permanentním členem naší herpetofauny. Všechny nálezy mají ale společného jmenovatele – v posledních padesáti letech neexistuje jediný doklad o jejich úspěšném rozmnožování. A to i přes některé výrazné snahy introdukovat tento druh ve větším množství na některé zdánlivě vhodné lokality, např. během osmdesátých let do rašeliniště Červená louka na Rakovnicku, kam bylo vypuštěno 40 želv bahenních z Maďarska.

Z čistě ochranářského hlediska je problém reintrodukce tohoto druhu v podmínkách střední Evropy zvláště komplikovaný od doby, kdy druh, původně považovaný za monotypický, byl díky analýzám mitochondriální DNA rozdělen minimálně na 13 poddruhů s mozaikovitým výskytem v rámci celého areálu (Fritz, Lenk a spol. 1998, 1999). A vzhledem k tomu, že populace želvy bahenní jsou právě nejvíce zdecimované na technicky vyspělém území střední Evropy, je její navrácení do našich lokalit při využití autochtonního materiálu v praxi neřešitelné.

Betlémský experiment

V roce 1989 se přistoupilo k pokusu vysadit želvu bahenní na vhodné lokality jižní Moravy. Významným podnětem tohoto experimentu byly ústní zprávy bývalých obyvatel Mušova, kteří v okolí obce v první polovině dvacátého století želvy pravidelně pozorovali. K umístění vlastního experimentu přímo do lokality Betlém mě vedly zkušenosti o stanovištních nárocích želv bahenních v dunajské deltě a také nápadně podobný charakter mladého mokřadu s řadou tamních lokalit. Tehdejší Ceauşeskův boj s divokou přírodou v některých částech delty v zájmu rozvoje zemědělství a z něho plynoucí totální devastace mnoha lokalit s bohatým výskytem želv byl dalším vážným důvodem přistoupit k experimentu.

Želvy byly do mokřadu opakovaně vysazeny v letech 1989–1994, celkem v počtu 17 dospělých samic a 5 samců. Před vypuštěním byly proměřeny, fotograficky i filmově zdokumentovány a označeny kovovým nýtem umístěným v okraji krunýře. Lokalita Betlém se nachází na jižní Moravě v bývalém inundačním území řeky Dyje, na katastru bývalé obce Mušov.²⁾

Více než dvacetiletá existence životaschopné populace želvy bahenní na jižní Moravě, založené uměle pomocí jedinců sice stejného poddruhu (Emys orbicularis orbicularis), ale z jiné zoogeografické oblasti, přináší zvláště pro odborné a ochranářské kruhy řadu otázek, od čistě filosofických, analyzujících samotnou opodstatněnost jakékoliv reintrodukce, až po čistě ochranářské, vycházející z genetické nedotknutelnosti původních jedinců a z toho vyplývajících obav o ohrožení jakýchsi „teoretických“ původních jedinců, kteří bloudí v naší krajině a hledají poslední příležitost k předání genofondu… Při tom se nabízejí mnohem jednodušeji zodpověditelné otázky související především s kvalitou našeho životního prostředí a týkající se nás všech. Proč se v malém, uměle vybudovaném betlémském mokřadu želvám daří a populace roste do hodnot blížících se ideálnímu stavu, a ve sto metrů vzdálené Přírodní rezervaci Věstonická nádrž se neobjevuje želva ani jedna, stejně jako na 2000 ha vodních ploch obou sousedících přehrad? Při pohledu na velkorysé evropské projekty týkající se záchrany tohoto druhu by měly být diskutovány ekonomické náklady pravidelně vynakládané na umělé odchovy želvích mláďat, na záchranné výzkumy skomírajících populací nebo na nepodařené introdukce. Možná že by po otevřeném zodpovězení těchto otázek dostala historie tohoto zajímavého druhu z betlémského mokřadu ještě jiný význam.