Rostlinný toxin akonitin

Rod oměj (Aconitum) zahrnuje více než 250 kvetoucích rostlin. Patří do čeledí pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) a je rozšířen hlavně v hornatých oblastech severní polokoule. Roste na vlhkých loukách a v půdách, které vlhkost dobře odvádějí. Listy má laločnaté a dlouhé, vzpřímené stvoly jsou zakončeny květy (modrými, žlutými, fialovými či růžovými) s několika tyčinkami. Květy mají tvar válcovité helmy. Odtud se odvozuje i jeden z anglických názvů – monkshood flower, mnišská kápě (obr. 1).

Všechny části rostliny, zejména její hlízy, jsou jedovaté. Latinské jméno rostliny vlčí mor (Aconitum lycoctonum; wolfsbane) je pravděpodobně odvozeno z řeckého slova lycos (vlk), k čemuž vedla domněnka, že šťáva z rostliny zabíjela vlky. V řecké mytologii se Médeia pokusila zavraždit Thesea pohárem vína otráveného vlčím morem; otec Thesea, Aigeus, tomu však zabránil. Vlčímu moru byla ve středověku připisována kouzelná moc zabíjet nebo alespoň odpuzovat vlkodlaky a vampýry. Na druhé straně mohl prý vlčí mor člověka ve vlkodlaka proměnit. Výtažky z různých druhů omějů se používaly jako šípové jedy v Nepálu, Barmě a Číně, a to jak k lovu (například medvědů), tak i ve válce. Oměj produkuje několik alkaloidů: akonitin, mesakonitin, pseudoakonitin, atisin, pseudathorin, lykoktonin, lykakonitin a jiné. Zejména akonitin, který je diterpenickou sloučeninou se známou strukturou (obr. 4), je prudce jedovatý. Toxin zabíjí jak po požití, tak absorpcí skrz kůži (například při doteku listů rostliny) a také jako krevní jed. Akonitin je neurotoxin, který ovlivňuje transport sodíkových iontů do srdce a ostatních orgánů. Smrt nastane zástavou srdce či udušením.

Extrémně malé dávky akonitinu byly odedávna používány i v tradiční medicíně, zejména v Indii a Číně, na léčení migrén, horeček, zánětů, bolestí spojených s revmatismem či rakovinou ap. Používání akonitinu v medicíně popisují rovněž Theoprastus, Dioscorides a Plinius Starší. Řekové a Římané k těmto účelům používali pravděpodobně druh Aconitum lycoctonum, který roste v Alpách. V poslední době je akonitin považován za lék spíše neefektivní a extrémně nebezpečný kvůli své toxicitě.

Druh Aconitum delphinifolium se v hojné míře vyskytuje na severním pobřeží Pacifiku, od Kamčatky přes Aleutské ostrovy až na Aljašku. Domorodí obyvatelé Aleutských ostrovů (Aleuti čili Unangan), souostroví Kodiaku (Koniagové čili Pacifičtí Eskymáci či Alutiiq nebo Sugpiaq) a ostrovů v zálivu Prince Williama (Čugačové) používali drcené kořeny této rostliny k přípravě speciálního jedovatého lektvaru určeného k lovu velryb z kajaků (Vesmír 85, 662, 2006/11). Lovci jím potírali hroty šipek, jimiž útočili na velryby. Složení lektvaru bylo přísně tajné, předpis se zřejmě dědil v rodinách velrybářů z generace na generaci. Hlavní a zřejmě jedinou účinnou složkou přípravku byl akonitin ze jmenované květiny, získávané v době květu koncem července a počátkem srpna. Podle některých, snad částečně kontroverzních zpráv obsahoval lektvar další „magické složky“: tuk z mrtvých velrybářů či tkáň z jejich mumií, nohy čmeláků, velké černé brouky, malé ráčky, útržky vdovského oblečení atd. Čmeláčí nohy měly údajně symbolický význam; čmelák se nadlouho zanoří hluboko do kalíšku mnišské kápě, zvané Aleuty anusnaadam ulanqin („dům čmeláků“), ale posléze vyleze. To samé měl učinit hrot kopí v těle velryby. Lidský tuk a tkáň z mrtvého těla měly zřejmě nejen magický význam; pravděpodobně sloužily jako pojidlo, aby fermentovaná pasta z drcených kořenů mnišské kápě přilnula ke kamenným hrotům šipek (vyrobených z obsidiánu nebo břidlice). Šipky byly dlouhé asi metr, dřevěné, s kostěnou špicí a háčky, zakončené kamenným hrotem. Lovci je z kajaků vrhali do těla velryb poblíž ploutve, a to z bezprostřední blízkosti za pomoci vrhačů (atlatlů), které projektilům dodaly větší průraznost. Šipka tak pronikla hluboko do těla velryby a byť i jen s malým množstvím jedu zřejmě způsobila paralýzu ploutví, takže velryba utonula.

Používání rostlinných jedů při lovu velryb připomínalo v určitém ohledu metody užívané obyvateli Kurilských ostrovů (Ainuy) a jižní Kamčatky (Itelmeny). Ti sice nepoužívali při lovu kajaky, stříleli však velryby otrávenými šípy z velkých lodí či ze břehu, poté co je zahnali k pobřežním skaliskům. Je možné, že metodiku používání rostlinných jedů si Aleuti, Koniagové a Čugačové přivezli ze své asijské pravlasti. Avšak tyto tři národy byly jediné na světě, které lovily velryby otrávenými šipkami z kajaků. Ačkoliv tato metoda byla zřejmě méně efektivní než užívání harpun a plováků z větších lodí, které používali Eskymáci v Beringově moři, dovolila lovcům získat asi 10 až 50 procent zasažených velryb.

V roce 2010 publikovaly ruské noviny Novaja Gazeta (www.novayagazeta.ru/gulag/3384.html) zprávu, že r. 1953 sovětský biochemik Grigorij Majranovskij používal akonitin při pokusech na vězních v tajných laboratořích NKVD (předchůdce ne o mnoho humánnější KGB) v Moskvě. Připustil, že tímto jedem zabil asi 10 vězňů, i když plnou pravdu a podrobnosti o těchto „vědeckých pokusech“ se asi nikdy nedozvíme. Inspirovaly Grigorije Majranovského k „pokusům“ s vězni ruské prameny o aleutském lovu velryb z doby, kdy byly Aleutské ostrovy součástí Ruské Ameriky?