Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Aleutští lovci velryb

Vyprávění o jednom zmizelém světě
 |  9. 11. 2006
 |  Vesmír 85, 662, 2006/11

Roku 1741 Vitus Bering, dánský kapitán ve službách ruského carského námořnictva, vyplul se dvěma loděmi Sv. Petr a Sv. Pavel z kamčatského přístavu Petropavlovsk, překročil severní Tichý oceán a objevil pro Rusko novou zemi, Aljašku. Poté se obě lodě – bohužel již od sebe oddělené – obrátily k západu, k Aleutským ostrovům. Tam se Bering a kapitán Sv. Pavla Čirikov jako první Evropané setkali s Aleuty (Unangany).

Řetěz Aleutských ostrovů, zahrnující ruské Komandorské ostrovy, se obloukem rozpíná v délce 1450 kilometrů mezi Aljašským poloostrovem a severní částí Kamčatky a tvoří „most“ mezi Severní Amerikou a Asií. Odděluje studené Beringovo moře od teplejšího Tichého oceánu. Z jihu omývá ostrovy teplý mořský proud Kuroshio, přicházející od Kurilských ostrovů na jihozápadě. Právě proto mají Aleuty snad nejhorší přímořské počasí na světě. Vinou stálých mlh, bouří a dešťů si vysloužily přezdívku Kolébka bouří. Pozoruhodnost nehostinných podmínek Aleut vysvitne, jestliže si uvědomíme, že leží na stejné zeměpisné šířce jako Velká Británie. Navíc jsou severní částí pacifického „kruhu ohně“, obrovského oblouku činných sopek, který lemuje pobřeží Tichého oceánu. Na ostrovech je 46 činných sopek, z nichž 26 vybuchlo v posledních 250 letech, kdy se vedou záznamy. Aleuty byly součástí Ruské Ameriky do r. 1867, kdy Aljašku koupily expandující Spojené státy.

Aleuti čítali v době objevení ostrovů snad 12–15 tisíc duší. Byli skvěle přizpůsobeni nehostinným životním podmínkám. Klíčem k přežití na bezlesých a větry bičovaných ostrovech byl kajak, malé geniální plavidlo, bajdarka, jak říkali Rusové. Bajdarka se pravděpodobně zrodila v pravlasti Aleutů na Sibiři, tudíž byla vynalezena nezávisle na eskymáckém kajaku. První zpráva o bajdarce pochází od německého přírodovědce G. W. Stellera, který doprovázel Beringa. Dobová vyobrazení ukazují kajak vyrobený z kůží lachtanů či tuleňů natažených přes dřevěnou kostru (viz rámeček 1 ). Aleuti vyvinuli též dvoumístný kajak (double) a později, během ruské okupace, i kajak pro tři osoby, aby mohli převážet Rusy, kteří se na rozbouřeném moři nikdy pádlovat nenaučili.

Ostrovy neposkytovately Aleutům praktickou žádnou obživu, tu museli získávat z moře. A ideálním prostředkem byl kajak. Aleuti jej používali k lovu ryb (včetně halibutů 1) ), tuleňů, lachtanů, mořských ptáků, mořských vyder, a co je nejvíc překvapující, také velryb. Lov mořských vyder nabyl velikých rozměrů v době stoleté ruské okupace. Aleuti – tehdy v podstatě otroci – lovili mořské vydry pro Rusy. Vydří kůže byly nesmírně cenným zbožím a Rusové je vyměňovali na sibiřských trzích s Číňany za zlatý prach. Rozsáhlý lov vedl takřka k vyhlazení mořských vyder.

Aleuti byli jediní severoameričtí domorodci, kteří lovili velryby z kajaků; ostatní lovci používali tradičně větší plavidla. Indiáni severozápadního pobřeží Ameriky, Olympijského poloostrova a ostrova Vancouver (z kmenů Nootka, Makah, Quileute a Quinault) lovili velryby harpunami z velkých rychlých kanoí vydlabaných z kmene cedru. Eskymáci dalekého severu používali k témuž lovu umiaky, velké čluny potažené kůží.

Bajdarky se používaly také k přepravě mezi Aleutskými ostrovy, k pobřežním plavbám, zajišťovaly spojení mezi vzdálenými vesnicemi a sloužily i ve válkách mezi jednotlivými vesnicemi či kmeny. Nájezdy a plenění byly časté a někdy měly i podobu expedic na veliké vzdálenosti. Jejich cílem mohlo být získání kořisti, uloupení žen či otroků, odčinění urážky atd. Příkladem může být výprava Koniagů z ostrova Kodiaku daleko na východě proti Aleutům na ostrově Unga, jenž leží u špičky Aljašského poloostrova. Koniagové přijeli s velkou flotilou bajdarek k aleutské vesnici Unga, zatímco její obyvatelé se opevnili na nedalekém strmém ostrově (dnešním Cross Islandu). Koniagové nakonec neuspěli, protože se obyvatelé Ungy dokázali ubránit.

Aleutští lovci-kajakáři trénovali na kajacích od raného věku. Jejich vyspělost i dokonalost jejich plavidel dosvědčuje takřka neuvěřitená rychlost, kterou Aleuti dokázali udržovat na veliké vzdálenosti (až 13 km za hodinu) a schopnost pádlovat na otevřeném rozbouřeném oceánu i zdolávat silný příboj či mořské proudy. Aleut byl údajně schopný pádlovat bez přerušení plných 12–18 hodin. Přitom mořské proudy v průlivech mezi ostrovy jsou velmi silné. Výrazný příliv a odliv způsobují, že se voda pohybuje až 15 km za hodinu, tedy rychlostí prudce tekoucí řeky. Biskup Kamčatky, Kurilských ostrovů a ruské Ameriky Ivan Veniaminov, který se později stal ruským metropolitou, vydal v roce 1840 obsáhlou studii o Aleutských ostrovech a jejich obyvatelích. V ní podrobně popisuje používání bajdarek a tvrdí, že Aleuti dokázali překonat i ty nejsilnější proudy mezi ostrovy, což je s moderními kajaky téměř neuskutečnitelné. K dokonalému ovládání kajaku patřil také takzvaný eskymácký obrat, manévr, kterým dokáže převrácený kajakář obrátit kajak, aniž ho musí opustit. Je pravděpodobné, že v případě neúspěšného eskymáckého obratu mohl být kajakář odsouzen k utonutí.

Když bylo křehké plavidlo poškozeno třeba nárazem na kameny nebo útokem nevypočitatelných lachtanů, dokázali ho Aleuti opravit i na širém moři. Kajakář stabilizoval vratký kajak nafouknutým plovákem z tulení kůže, vystoupil do vody a opravil trhlinu v potahu, obvykle kusem tuleního tuku. Nehody mohly potkat lovce na kajacích i při největší opatrnosti. Náhlé sestupné větry, časté okolo Aleutských ostrovů, které dopadají na moře téměř kolmo shora, dokázaly převrátit kajak velmi snadno a pravděpodobně znemožnily i eskymácký obrat. Aleutští lovci-kajakáři uměli pomocí pádel položených napříč svázat několik kajaků dohromady, a tak vytvořit velmi stabilní plavidlo, ve kterém mohli přežít i divoké bouře. Silný příboj často znemožňoval vyplutí, zejména když bylo pobřeží skalnaté. Dva Aleuti dokázali zvednout do vzduchu kajak i s kajakářem pevně usazeným v lodi a hodit ho až za čáru příboje.

K dokonalým kajakům patřilo i sofistikované vybavení. Dřevo v kostře bajdarky spojovaly kosti a šlachy, potah byl ušit z kůží lachtanů (malý kajak pořeboval 4–5 kůží). Otvor pro kajakáře byl chráněn krytem (šprickou) ze střev či jícnu lachtana. Byl pevně přivázán k palubě kajaku i okolo pasu lovce a byl absolutně vodotěsný. Pádlo mělo dvě zašpičatělé lopatky, jejichž hroty byly někdy zesíleny slonovinou z mrožích klů, aby mohlo být použito jako kopí. Lovci měli obvykle v kajaku nafouknutý plovák, který udržel poškozený kajak nad vodou. Kromě toho byly kajaky vybaveny dřevěnou trubkou na „vylévání“ nabrané vody. Kajakář nasával ústy vodu do trubky, a pak ji vyfoukl do moře. K výbavě kajakáře patřil anorak (kamlejka) vyrobený ze střev lachtanů. Byl ušit z vodorovných pruhů střev, švy byly vodotěsné a často ozdobené střapečky z per či nabarvených vousů lvounů nebo tuleňů. Vodotěsná kamlejka byla opatřena kapucí a rukávy se stahovaly pomocí šňůrek ze šlach. Chloubou každého lovce-kajakáře byl klobouk vyrobený z tenkého plátu dřeva a ohnutý nad párou do kónického tvaru. Klobouky byly bohatě zdobeny péry, vousy lachtanů a barevnými vzory. Nebyly jen ozdobou, ale měly praktické použití při plavbě na moři, protože chránily lovcovy oči před sluncem.

K výzbroji kajaku patřily zbraně určené k nejrůznějším způsobům lovu. Většinu zbraní měl lovec uvázánu na palubě, aby byly snadno dosažitelné. K nim patřily nože, šipky, vrhače šipek (atlatly, posilovače, které umožňovaly vrhnout šipku jednou rukou s větší průbojností), háčky na ryby, kyje, harpuny, kopí, šňůry atd. K nejnebezpečnějšímu lovu velryb se používaly speciální šipky a atlatl.

Aleuti lovili velryby pouze okolo východních ostrovů souostroví. Úžinami na jaře migrují velryby z Tichého oceánu do Beringova moře, bohatého na plankton. Lovci velryb byli mezi Aleuty zvláštní privilegovanou kastou. Věřilo se, že umírají mladí, nebo později zešílí. Lov velryb byl spojen s řadou tajemných rituálů a pověr. Jeden z nejbizarnějších obřadů se prováděl, byl-li lovec zabit při lovu velrybou, což se stávalo poměrně často. Tělo mrtvého se nakrájelo na malé kousky a obřadně rozdělilo mezi jeho lovecké druhy. Ti získanými kousky lidské tkáně potřeli hroty svých šipek, usušili je a opatrovali jako talismany pro přístí lov. Tělo zabitého lovce bylo někdy umístěno do štěrbiny v útesu nad mořem do doby, dokud nebudou spatřeny velryby. Než lovci vypluli na lov, vynesli mrtvé tělo z jeskyně a ponořili je do vody v potoce nebo v jezírku. Pak se v té samé vodě koupali, pak ji i pili, aby si dodali odvahu a získali příslib úspěchu při nastávajícím lovu. Nejslavnější lovci velryb byli po smrti často mumifikováni a jejich mumie (askhanas) uloženy do jeskyní v útesech nad mořem, s výhledem na místa jejich lovů. Lovci se snažili získat malou část mumie – třeba malíček. Takový talisman jim zajišťoval štěstí v lovu velryb. Lovci též mumie v jeskyních navštěvovali a doufali v jejich požehnání k nastávajícímu lovu.

Aleutský způsob lovu velryb připomínal v určitém ohledu metody užívané obyvateli Kurilských ostrovů (Ainuy) a jižní Kamčatky (Itelmeny). Nepoužívali sice při lovu kajaky, stříleli však velryby otrávenými šípy. Několik pramenů podává důkazy, že Aleuti používali k lovu velryb otrávené šipky, jež vrhali z kajaku atlatlem. Šipky byly dlouhé asi 1,2 m, dřevěné, s kostěnou špicí s háčky, zakončenou kamenným hrotem. Lovec potřel hrot lektvarem, jehož složení bylo přísně tajné. Hlavní a zřejmě jedinou účinnou složkou byly drcené kořeny oměje vlčího moru (Aconitum lycoctonum). Podle některých, nejspíš nevěrohodných zpráv obsahoval lektvar další „magické složky“: tuk z mrtvých velrybářů či tkáň z jejich mumií, nohy čmeláků, velké černé brouky, malé ráčky, útržky vdovského oblečení atd. Čmeláčí nohy měly údajně symbolický význam; čmelák se na dlouho zanoří hluboko do kalíšku oměje, zvaného Aleuty anusnaadam ulanqin („dům čmeláků“), a posléze vyleze. To samé měl učinit hrot kopí v těle velryby. Na druhou stranu je možné, že magické součásti si vymysleli Aleuti, kteří chtěli zatajit pravou jedovatou složku lektvaru.

Lov na velryby se konal v létě. Kytovci mohli být spatřeni na velkou vzdálenost, protože vyfukují vysoko do vzduchu gejzíry vodní tříště. Lovci také lákali velryby pomocí kouzelných písní a zaříkávání. Kajaky byly buď jednomístné, nebo dvoumístné, v druhém případě Aleut v přídi (háček) vrhal projektil na velrybu, zatímco zadák se věnoval pádlování. Háček (velrybář čili alananasika) musel zasáhnout velrybu otrávenou šipkou poblíž hřbetní ploutve, obvykle z levé strany. Jakmile se mu to povedlo, musel se kajak okamžitě vzdálit od běsnící velryby, která by mohla zničit bajdarku a zahubit posádku. Jestliže byla velryba správně zasažena, alkaloidy z oměje 2) způsobily paralýzu ploutví a velryba utonula. Během následujích 2–3 dnů obvykle vyplavala na hladinu.

Ihned po zásahu se úspěšný lovec vrátil do vesnice a odešel do ústraní v malé chýši. Tam zůstal, aniž mu bylo dovoleno jíst, pít či se stýkat se ženami. Předstíral, že je nemocen, a naříkal jako umírající velryba. Tím se snažil kořist přesvěčit, aby zemřela (sympatické kouzlo). Mezitím ostatní obyvatelé vesnice pozorovali umírající velrybu, a když vyplavala, vydali se k ní. Několik bajdarek v tandemu táhlo tělo ke břehu. V některých případech nadlehčovali kytovce plováky. Vinou mořských proudů, větru, přílivu, odlivu a dalších faktorů nebyla šance na úspěch veliká, někde mezi 10–50 %. Stávalo se, že proud zanesl mrtvolu do jiné vesnice na jiném ostrově. To byl pro tamní obyvatele jistě vítaný dar. Jakmile lidé vytáhli velrybu na břeh, posel přivolal lovce, který čekal v chýši. Lovec přišel k mrtvé velrybě a vyřízl okolo místa zásahu veliký kus tkáně. Ten byl považován za otrávený. Lovec z něj vytáhl hrot šipky a zakopal ho na pláži. Teprve potom mohlo být tělo rozčtvrceno a zpracováno.

Je zřejmé, že pro aleutské lovce velryb byly nesmírně důležité rituály. K nim patřilo i exaltované postavení lovců-velrybářů ve společnosti a jejich posmrtný status. Mumifikace a pohřbívání zemřelých lovců (askhanas, což znamená „ti, co odešli“) v posvátných jeskyních bylo vitální součástí lovu velryb a zajistilo lovcům-předkům důležité postavení v rituálech a mytologii. Mumifikace mrtvých se prováděla v předruských dobách především na východních a středních ostrovech aleutského souostroví. Mumie představují kompletní vzorek předruské populace, neboť zahrnují novorozeňata, dospělé i staré jedince obou pohlaví.

Základním cílem mumifikace bylo zachovat duševní moc, která obývala lidské tělo. Mohla v těle zůstat či ho opustit, podle toho, jak se s mrtvým zacházelo. Mumifikace údajně zachovala moc ducha v těle zesnulého. Vyžadovala značnou znalost lidské anatomie, kterou Aleuti dokazovali bohatým anatomickým slovníkem. Prokazatelně pitvali jak mořské vydry (s těly podobnými lidským), tak lidi. Mumifikační procedura spočívala ve vyjmutí orgánů z těla, vycpání tělní dutiny travinami a vysušení mrtvoly. Tělo bylo „stočeno do klubíčka“ s koleny přitaženými k bradě, rukama složenýma tak, aby překrývaly obličej, a s patami přitaženými ke kostrči. Obvykle bylo zavěšeno nad místem, kde zesnulý sedával, v jakési „kolébce“ vyrobené z dřevěného rámu a kůže. Některé mumie měly vlasy a vousy obarveny červeně a tělo černě. Asi po 30 dnech byla mumie oblečena do nejlepších šatů (lovci obvykle do kamlejky) a zabalena do několika vrstev kůží, střev a rohoží. Pak byla v odlehlé jeskyni nad mořem zavěšena na výdřevu či posazena na lešení. Zvláště významný lovec mohl být posazen do kajaku s kompletní výbavou, a tak připraven na posmrtný lov na moři. Pohřební jeskyně musely být umístěny blízko moře, aby askhanas mohl v noci lovit v kajaku, jíst a tančit jako za života. Některé mumie byly zakryty lopatkami z velryb, pravděpodobně to byly mumie lovců-velrybářů. Bylo zvyklostí uložit v pohřebních jeskyních bohatou výbavu, kterou askhanas používal v posmrtném životě. Tak byly v jeskyních nalezeny kajaky či jejich části, lovecké potřeby, zbraně, dřevěná brnění, štíty, bubny, masky; u ženských mumií nádoby, nože, rohože, koše atd. Pohřební jeskyně se díky tomu staly doslova muzei, která podala podrobné svědectví o životě a náboženských představách Aleutů.

Aleuti ctili mumie stejně jako idoly a věřili v jejich duševní sílu. Lovci navštěvovali pohřební jeskyně před lovem velryb,přinášeli mumiím dary a očekávali od nich radu ve formě různých uložených předmětů, které mohly být interpretovány jako odpověď na jejich otázky. Jak zaznamenal pravoslavný kněz Lavrentij Salamatov z ostrova Atka, ještě r. 1862 Aleuti navštěvovali pohřební jeskyně, aby obdrželi „proroctví“ od mumií.

Největší počet mumií byl nalezen na ostrově Kagamil (součást skupiny Islands of Four Mountains) 3) na západní straně průlivu Samalga Pass. Ve dvou pohřebních jeskyních se zde našly ostatky asi 200 lidí. Jednu z jeskyní vyhřívají sopečné výpary, a tak se v ní mumie i artefakty dobře zachovaly. V třicátých letech 20. století je podrobně zkoumal Dr. Aleš Hrdlička, který pracoval pro Smithsonian Institution. Objevil také 35 mumií v jeskyni na Ship Rock Island, v průlivu mezi ostrovy Unalaska a Umnak. Místo, které si Aleuti zvolili pro toto jeskynní mauzoleum, je podivuhodné; díky bouřlivým přílivovým proudům je velmi těžké na něm přistát. Na ostrově Split Rock, poblíž bývalé aleutské vesnice Kashiga na severním pobřeží ostrova Unalaska, byl r. 1928 nalezen hromadný hrob 5 lidí v kryptě z naplaveného dřeva. Byla umístěna na vrcholu útesu nad mořem a obsahovala mumii pravděpodobně slavného, skvěle oblečeného lovce a čtyři další těla, zřejmě lidské oběti (2 děti, 1 ženu a 1 muže s rozdrcenou lebkou), které doprovázely lovce na onen svět. Hrobová výbava obsahovala kamennou lampu, velrybářské šipky, pádlo, oblečení, vak, rudé hlinky aj. Ivan Veniaminov se zmiňuje o mnohých případech obětování otroků, kteří zřejmě měli svým pánům sloužit i na onom světě.

Ruští pravoslavní misionáři vyvinuli veliké úsilí při pokřesťanšťování Aleutů a při snaze skoncovat s jejich pohanskými zvyky, s magickými loveckými obřady, s pohřby mumií a jinými ceremoniemi. Donedávna se soudilo, že pohřby a mumifikace představují starou, předruskou tradici. Nejnovější výzkum však ukazuje, že se ruským misionářům nepodařilo aleutské zvyky zdaleka vykořenit a že domorodé tradice jako šamanizmus či pohřbívání mumií možná dožívaly až do začátku minulého století. Lov velryb se však stal v druhé polovině 19. století záležitostí moderních velrybářů s harpunami na velkých lodích a bajdarky upadly takřka v zapomnění, dokud nebyly znovu oživeny v podobě moderních mořských kajaků.

Poděkování: Autor je zavázán Dr. Stephanu Loringovi, National Museum of Natural History, Smithsonian Institution, Washington, DC, za povolení fotografovat sbírku Dr. Aleše Hrdličky. Autor také děkuje Georgeovi Dysonovi za pomoc s dobovými ilustracemi.

Literatura

Berreman G. D.: Aleut Shamanism in the Twentieth Century? An Assessment of Evidence. In: Frohlich B., Harper A. B., Gilberg R. (eds.): To The Aleutians and Beyond, Publications of National Museum Ethnographic Series 20, 25–50, 2002
Black L. T.: Aleut Art, Aleutian/Pribilof Islands Association, Inc., 2003
Black L. T., Liapunova R. G.: Aleut Islanders of the North Pacific in Crossroads of Continents, Fitzhugh W. W., Crowell A. (eds.), s. 52–57, Smithso-nian Press 1988
Dyson G. B.: Baidarka, Alaska Northwest Publishing Company 1986Frolich B., Laughlin S. B.: Unangan Morturay Practices and the Umqan Burials on Anangula Island, Aleutian Islands, Alaska. In: Frohlich B., Harper A. B., Gilberg R. (eds.): To The Aleutians and Beyond, strana 89–119, Publications of National Museum Ethnographic Series 20, 2002
Laughlin W. S.: Aleuts: Survivors of the Bering Land Bridge, Harcourt Brace College Publishers, 1980
Hrdlička A.: The Aleutian and Commander Islands and Their Inhabitans, The Wistar Institute of Anatomy and Biology, Philadelphia 1945
McCracken H.: Hunters of the Frozen Sea, Doubleday & Company, Garden City, NY 1957Rousselot J.-P., Fitzhugh W. W., Crowell A.: Maritime Economies of the North Pacific Rim. In: Fitzhugh W. W., Crowell A. (eds.): Crossroads of Continents, page 151–172, Smithsonian Press, 1988
Veniaminov I.: Notes on the Islands of the Unalaska District, The Limestone Press, Kingston, Ont., Canada 1984
Weyer E. M., Jr.: An Aleutian Burial, Anthropological Papers of the American Museum of Natural History, New York 1929

Poznámky

1) Starší a mezi rybáři či gurmány stále užívaný název pro některé platýse (Pleuronectidae), např. pro platýse tichomořského (Hippoglossus stenolepis), který dorůstá délky 2,5 m a hmotnosti přes 200 kg.
2) Oměj vlčí mor obsahuje lykoktonin a lykakonitin. Jiné druhy omějů však mohou produkovat i další jedovaté látky – akonitin, mesakonitin, atisin, pseudanthorin ad. Některé z nich patří k nejprudším rostlinným jedům.
3) Zdá se, že tradice lovu velryb vznikla právě na tomto souostroví a později se rozšířila na východ. Podle ruských pramenů z roku 1762 a starších lovili ostrované z Islands of Four Mountains poněkud jiným způsobem než lidé na ostrově Unalaska, jejichž způsob lovu popsal I. Veniaminov. Lov na Islands of Four Mountains byl zřejmé kolektivní záležitostí, podobně jako na Kodiaku. Populaci na Islands of Four Mountains zřejmě z velké části vyhubili Rusové pod vedením kapitána Ocheredina v letech 1766–1772 a hrstka těch, co přežili, se uchýlila na sousední ostrov Umnak, kde mohla uchovat velrybářskou tradici.
4) Log je zařízení pro měření rychlosti lodě a k určení překonané vzdálenosti.
5) Jeden námořní uzel odpovídá 1,852 km·h–1; 6 uzlů = 11,112 km·h–1; 9 uzlů = 16,668 km·h–1.

Aleutský kajak a aleutský kajakář

Když evropští cestovatelé poprvé přistáli u aljašských břehů, setkali se s dvěma odlišnými skupinami lidí. Jedni používali kanoe dlabané z kmenů, druzí stavěli lodě z kůže. První vzali kmen a odstranili vše, co podle jejich mínění nepatřilo k lodi, druzí postupovali opačným způsobem – z dřívek sestavili skelet plavidla.

Nejstarším nepřerušeně osídleným místem v Severní Americe jsou Aleuty. Místa jako Anangula na dohled od ostrova Umnak byla obydlena lovci mořských savců nejméně před 9000 lety. „Kajak je zde natolik nedílnou součástí života, že velmi pravděpodobně pochází z dob prvního osídlení,“ říká archeolog Rick Knecht a dodává: „Archeologické nálezy naznačují, že sem lidé přišli krátce po ústupu ledovců a byli již plně vybaveni k lovu kytovců a jiných mořských savců.“

Drsným přírodním podmínkám čelili Aleuti stavbou neobvyklých domů a lodí; obydlí se zčásti zanořovala pod zem, lodě zase mohly být zčásti zatopeny vodou. Podle Williama S. Laughlina, který pracoval na lokalitě Anangula s Alešem Hrdličkou r. 1938, kladl lov na otevřeném moři extrémní nároky na fyzické i psychické schopnosti lovců a uspíšil jejich vývoj. Adaptační úspěch Aleutů se projevil mimo jiné neobvyklou dlouhověkostí – někteří jedinci zůstávali aktivními lovci i po devadesátce. Na rozvoj lidí měla příznivý vliv i geografie souostroví. Jednotlivé ostrovy jsou dostatečně daleko od sebe, aby umožnily vznik místních odlišných kultur (včetně různých typů kajaků), ale ne tak daleko, aby některou skupinu lidí zcela izolovaly od ostatních. První evropští návštěvníci žasli nad kajakáři, kteří „lovili spíš jako obojživelníci než jako lidské bytosti,“ jak to popisoval Martin Sauer r. 1790 na Unalasce.

Aleutské kajaky mají čtyři hlavní rysy, které přitahují pozornost: dvojitou (rozštěpenou) příď, širokou záď, neobvykle pružný trup a úžasnou rychlost. Mínění o vidličnatosti přídě jsou tak odlišná jako sama vidlice kajaku, která existuje ve dvou základních typech: starší má tvar rozevřené čelisti, mladší je převrácena vzhůru nohama. Obě mají vyklenutý tvar, díky němuž vzniká dostatečný dynamický vztlak, který při střetu s přicházejícími vlnami zvedá i příď s malým statickým vztlakem. Zatímco dolní výběžek přídě „rozřezává“ vodu, horní výběžek se chová jako vodní lyže a brání špičce lodi v zanoření. Vyklenutého tvaru bylo možné docílit jen díky dřevěné konstrukci kryté koženou membránou. Musel pro něj existovat nějaký důvod, neboť, jak poznamenal James Cook, „je obtížné si představit, proč by měl být kajak stavěn právě takovým způsobem, kdy vidlice snadno zachytí vše, co jí přijde do cesty“. Byla tím důvodem snaha zkonstruovat tichý kajak vhodný k lovu plaché kořisti, nebo snaha o opticky delší a štíhlejší trup lodi? Anebo mohla mít taková příď rušivý efekt podobný tomu, který známe u moderních cibulovitých přídí? Pohybující se předmět vtlačený pod povrch Aleutský kajak a aleutský kajakář (jako třeba právě lodní příď) vytváří vlnu začínající hřebenem, zatímco předmět vynořující se na povrch vytváří vlnu začínající údolím. Cílem moderních přídí je vyrušit jedno vlnění druhým. Funguje to u tankerů, ale u kajaků? Nevíme.

Ze spolehlivých zpráv se dozvídáme, že aleutské kajaky byly v 18. století velmi rychlé. „S použitím logu 4) zjišťujeme naši rychlost, která přesahuje 6 uzlů… 5) Indiáni na svých kožených kanoích s námi drží krok velmi snadno,“ poznamenal námořní kadet James Trevenen z lodi Resolution, který se účastnil Cookovy expedice projíždějící úžinou Unalga 28. června 1778. Mnozí další pozorovatelé zdokumentovali rychlost okolo 9 uzlů, jež je srovnatelná s rychlostí dnešních závodních kajakářů na nejrychlejších moderních lodích. Právě vysoká rychlost na velkou vzdálenost i za špatných povětrnostních podmínek je kombinace, které nedosahujeme ještě ani dnes.

Aleuti byli pověstní pozoruhodnou silou v horní polovině trupu. Waldemar Jochelson měřil r. 1910 sílu Steva Bezezekoff a, Aleuta z ostrova Unmak. Ten mu však rozbil siloměr. „Jezdí-li člověk celý život na kajaku, mělo by se to projevit na jeho kostře,“ vysvětluje Laughlin. „Můžete si být jisti, že neexistuje nic pevnějšího a drsnějšího než pažní kost aleutského kajakáře,“ říká, když zmiňuje kost vykopanou r. 1950 a používá ji jako příklad extrémních změn vlivem způsobu života a prostředí. Mohutnost kostí a velikost výčnělků, na něž se upínají svaly, naznačují extrémní sílu a vitalitu osoby, které patřily.

Aleuti tedy jednak maximalizovali svou fyzickou sílu a výkon, jednak minimalizovali odpor, neboť vyvinuli kajak, jehož plavební schopnosti a rychlost zůstávají nepřekonány. Jak se dopracovali k takovým znalostem hydrodynamiky, se asi nikdy nedovíme. Zůstává nám však bajdarka a mořští savci – na konstrukci prvého a anatomické stavbě druhých můžeme studovat fyzikální vlastnosti z první ruky. Přesto i pro moderní vědu zůstává chování turbulentních kapalin – opticky velmi průhledných – matematicky neprůhledné. Ivan Veniaminov r. 1840 napsal: „Zdá se mi, že aleutská bajdarka je natolik dokonalá, že i matematik může vylepšit její plavební kvality jen málo – pokud vůbec.“ Vše nasvědčuje tomu, že měl pravdu.

George B. Dyson (přeložil Pavel Hošek)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Antropologie

O autorovi

Stanislav Chládek

Ing. Stanislav Chládek, CSc., (*1937) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Před odchodem do USA pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Nyní žije střídavě v Michiganu a Coloradu a věnuje se svému koníčku – historii a archeologii. Podnikl již mnoho výprav do jeskyní na mayském území a do různých končin světa na mořském kajaku.
Chládek Stanislav

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné