Rasa a magično

V edici Europa vydávané nakladatelstvím Academia vyšly skvosty evropské literatury. Mezi nimi vyniká Šrámkovo přebásnění Homérovy Iliady, vystihující dramatičnost i hloubku tohoto eposu, který lze číst jedním dechem. Stejně záslužné je vydání Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera, odkrývající hloubku anglického kritického myšlení i jeho schopnost zesměšňovat předsudky světské i náboženské. Považte, že Chaucer psal v době posledních Lucemburků sedících na českém trůně. Mohli bychom pokračovat i dál včetně Danta.

V posledních svazcích se objevila Spenglerova kniha Zánik Západu, která přes efektní titul působí jako pěst na oko. Čtení této knihy mě motivovalo k následujícím úvahám.

Téměř na každé stránce Spengler používá slova jako rasa nebo magický (v různých podobách). Samozřejmě svoje pojmy nedefinuje. O tom, jak zavádějící je slovo rasa, jsem v Akademickém bulletinu psal již dříve. Pro alespoň částečné zopakování bych chtěl zdůraznit, že lidská genetická výbava nezná rozdílů mezi rasami. Ve skutečnosti různé chování tzv. ras je výsledkem rozdílů v civilizačním a kulturním vývoji a zkušeností nashromážděných během posledních tisíců let. Spengler se dost často a přitom neurčitě zmiňuje o Římanech a Germánech a oslňuje čtenáře zkratkovitými citacemi. Proto bych v jeho duchu vzpomněl asi dost prožitých zkušeností božského Julia, jež shrnul ve svých Commentarii de bello Gallico.

Na řadě příkladů ukazuje, že vpád Germánů z alpských oblastí a bažin za Rýnem do galských a zaalpských krajů byl motivován tím, že se tyto kmeny přemnožily a hledaly nové, příjemnější bydliště. Tento tlak, o němž se již dříve přesvědčil i Marius, byl zpočátku neúspěšný, neboť – i přes početní převahu – nebyl řádně organizován, a proto římské kohorty nezničil. Bojovná hesla, pomalované tváře a vznětlivé výkřiky neohrozily Mariovy legie, dobře umístěné při vyústění Rhôny, čekající, ale připravené vtrhnout nepřátelům do zad.

I Germáni se učili od Římanů. Na troskách západořímské říše později vybudovali nový útvar založený na římské cézaropapické tradici.

To je jen pár faktů. Ale citujme exemplární Spenglerovu větu (s. 478): Nesmírné rozrušení, jaké poznal germánský svět kolem roku 1000, tehdy prošlo aramejskou zemí. Magická duše byla probuzena. Co v prorockých náboženstvích leželo jako tušení, co v době Alexandrově vystupovalo v metafyzických obrysech, to se nyní naplnilo.

Co se tedy okolo roku 1000 stalo. Oficiálně byla vyhlášena „Svatá říše římská německého národa“ jako formální dokonání již dříve zmíněného vývoje. Období otonské renesance nepochybně představovalo hlubší propojení germánské oblasti s vyspělejší středomořskou kulturou doprovázené křesťanským zélótstvím a korunované zasnoubením Otty II. s řeckou princeznou Theofano. Současně ale také šlo o dobu velkého tlaku na západní Slovany – tedy to, co známe jako „Drang nach Osten“.

Nepochybně 11. a 12. století pak přineslo rozmach moci německých císařů, která se nakonec vyčerpala v pseudonáboženských válkách (kruciády). Od začátku se jednalo o hegemonii v Evropě postavené na dobrých mocenských kalkulech a soustředění panovnické moci. Čí magická duše byla probuzena, autor neudává – určitě se probudila žádostivost panovníků, jejich sluhů a lapků v rytířských uniformách, kteří zotročovali, vykrádali a vybíjeli jiné národy, včetně obyvatel Jeruzaléma.

Jak jsem se již zmínil, přídavné jméno magický najdeme snad na každé stránce Spenglerova veledíla. Podívejme se na jeho definici, kterou nám autor neudává, ale již charakterizuje Encyklopedia Britannica. Říká, že magično vyjadřuje přímou kontrolu člověka silami přírody. Z jejich usmiřování i personifikace vzniká prvotní náboženství. Máme se vracet k magičnu?

Bertrand Russel uvádí zajímavý příběh. Objev hromosvodu Benjaminem Franklinem vyvolal pozdvižení vedené místním pastorem, který mu vytýkal, že Boha zbavil jeho velké zbraně. Hrom a blesk byly opravdu trůnní výsadou a zbraní vedoucích bohů od Dia, Thora přes Peruna až po další. Hněv pastora byl překvapivě podpořen zemětřesením, které postihlo Massachusetts. Vyhrálo tedy magično blesku? Jak u koho. Když se dnes díváme na bouřku z bezpečí našeho obydlí opatřeného hromosvodem, představuje bouřka zajímavé divadlo, i když světelné a zvukové efekty v nás mohou vzbuzovat také pradávné pocity obav zbavených magična. Hledat v historii něco magického je stejně neužitečné jako hledat to v přírodě. To se ovšem netýká krásy.

Ale pokračujme v rozboru citátu, který hovoří o „metafyzických obzorech Alexandrovy doby“. Co bylo na obzoru této doby metafyzického? To, že Aristoteles napsal nebo byla sestavena Metafyzika a učil Alexandra? Není známo, co se Alexandr od Aristotela naučil, a nikdo z jeho současníků se nezmínil, že se vůbec metafyzikou zabýval. Aristotelova Metafyzika představuje dílo vrcholného řeckého myšlení navazující na své předchůdce, a nemá nic společného s Alexandrem ani s jeho dobou. Alexandrovou průvodkyní byla Iliada a cílem vojensky zlikvidovat konkurenci Řecka na východě. Doba mu přála, rvát se uměl, koně Bukefala měl spolehlivého, stejně tak svůj makedonský doprovod. Získal obrovské perské poklady, ovládl východní Středomoří, které trvale nespojil, a nakonec propadl vítězné megalomanii, když se prohlásil za boha. Důsledkem všech válečných zdarů nebo nezdarů je promísení populací, civilizací i kultur. A tak tu máme tzv. helénismus. Co to všechno má společného s metafyzikou?

Spenglerova kniha je dokumentem vágního německého provinčního myšlení rozměru bezirksrata před první světovou válkou i během ní, jemuž dominuje Blut und Boden, rasa, magično, majestát a půda nově získaného statečku. Myslím si, že vydavatelé prestižní edice Europa by měli více uvažovat o seznámení českého čtenářstva s analytickými a kritickými díly z anglosaské oblasti. Vydáváme Wittgensteina, ale chybí nám jeho stimulans, Bertrand Russel. Máme plejádu žákovských učebnic filosofie, ale širšímu českému čtenářstvu zůstává neznámou Russelova History of Western Philosophy, na kterou nicméně odkazují také současná vědecká zamyšlení. Nebyl vydán ani alespoň výběr z Russelových esejů nebo esejů Isaiaha Berlina, které patří mezi opravdový vklad do moderního myšlení. Necháme se zatemňovat Spenglerem, a přitom nemáme český překlad Gibbonovy knihy The Decline and Fall of the Roman Empire, která bez magie podává hluboký rozbor kořenů tohoto zřetězení převratných změn. Samozřejmě nás minul i Stoneův Sokrates Trial, který se stal bestsellerem, kriticky osvětlující tuto jedinečnou událost. To fyzici jsou jiní pašáci a nevynechají žádné průkopnické dílo z jejich světového jídelního lístku. Snad dojde i k obratu v humanitních vědách.

Spenglerův veleduch dějin dospívá ke svému „magickému“ vrcholu na posledních dvou stránkách knihy. Sice nás plytce poučuje také o boji mezi penězi a právem, ovšem neříká, jaké právo má na mysli. Ale do nebeských výšin se pne jeho konstatování: Dějiny jsou soudem světa (tím, kdo soudí, je ovšem Spengler): vždy dávaly právo života silnějšímu, plnějšímu, sebejistějšímu, totiž právo na existenci, lhostejno, zda před bdělým bytím to bylo správné, a vždy mají pravdu a oprávněnost moci obětovat rase a odsoudit k smrti lidi a národy, jimž byla pravda důležitější než činy, a spravedlnost podstatnější než moc. To je na mě moc silné hnědé kafe, i když jsem musel za svůj život alespoň svým trávicím procesem rozkládat mnohé jiné nesmysly.

Císařskou korunu vkládá na hlavu svého díla latinským citátem: Fata volentem ducunt, nolentem trahunt. Odpověděl bych jiným antickým mémem: Memento te hominem esse. Jsi-li člověk, a ne zvíře, máš vyšší odpovědnosti než být vlečen osudem a být bit od všelikých mocipánů. Lidská předvídavost, založená na opravdových znalostech, je tím, co skutečně potřebujeme. Žádný prorok ani „nějaký“ bůh nás nezachrání. Naše civilizace je výsledkem kritického myšlení – byť i jen malé části populace, která se prosadila i bez pomoci moci. Lidská hrdost, cit, soucit s bližním, hledání příčin, pravdy i spravedlnosti se nezastavily ani před vládci a bohy. Protipólem Alexandra je Kallikratés, příbuzný a posluchač Aristotelův, protože se Alexandrovi odmítl klanět. Za toto neuposlechnutí příkazu proskynéze byl oběšen nebo zahynul ve vězení. Podobně i Kleistos byl Alexandrem proboden za kritická slova o jeho chování. Oba se zapsali do dějin lidstva víc než božský pán světa. (Další viz můj článek ve Filosofickém časopise 68, 898, 2010.)

To je pár poznámek, které posílám panu Spenglerovi za jeho „horizont bytí“, jak se nyní deklaruje. Za každým horizontem je ještě další horizont, takže je naděje, že je dostane.