Neuplatíš bližního svého (někdy)

Donedávna měli diplomaté při OSN imunitu tak rozsáhlou, že nemuseli platit ani pokuty za špatné parkování. Jen za období 1997– 2002 jim bylo v New Yorku vystaveno přes 150 000 pokut, z jejichž nezaplacení však nepramenil žádných postih. U kterých zemí byste předpokládali, že jejich diplomaté budou při absenci trestu porušovat předpisy nejčastěji?

Raymond Fisman a Edward Miguel z amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum se zprvu domnívali, že mají-li diplomatičtí pracovníci stejné podmínky a motivace – potřebují často parkovat a nemusí platit pokuty –, budou ignorovat normy a neplatit pokuty všichni.¹⁾

Proč Češi neplatí pokuty?

Ukázalo se však, že čím rozšířenější je v jejich domovské zemi korupce, tím častěji diplomaté porušují normy ve Spojených státech. I v New Yorku využívali získanou moc jen k vlastnímu prospěchu v míře, kterou „se naučili“ doma. Každý pracovník konzulátů z Egypta, Súdánu či Bulharska tak nashromáždil přes sto nezaplacených pokut, naopak Kanaďané, Japonci či diplomaté ze Skandinávie parkovali předpisově, resp. když dostali pokutu, zaplatili ji. Čeští zástupci v OSN úhledně zapadli do vytvořeného modelu, když se umístili ve čtvrtině nejhorších, mezi Kazachy a Botswaňany – tedy na podobném pořadí, na kterém se Česko nachází v ukazatelích rozšířenosti korupce.

Lidé se rychle učí vzorcům chování, které jim umožňují dosažení úspěchu. A přestože je uplácení celosvětově považováno za nemorální, je dokázáno, že v silně korupčních kulturách občané při žádosti o nadstandardní zacházení vykazují sníženou intenzitu pocitů viny a studu. A je těžké zbavit se takto naučeného vnímání, i když se člověk začne pohybovat ve zcela odlišném prostředí. Korupce proto dlouhodobě přetrvává a i v současnosti zaujímá minimálně 3 % světového HDP a systematicky ničí důvěru v politický systém, ať už je jakýkoliv.

Co mají společné země s vysokou korupcí?

Faktory stojící za rozmachem korupce v jednotlivých zemích překvapivě natolik prozkoumány nejsou. Pro většinu studií2 je obtížné odkrýt směr kauzality: jelikož většina nejzkorumpovanějších států je zaostalých, transformujících se a značně regulujících hospodářství, není zřejmé, zda korupce toto prostředí doprovází, či vyvolává. Podobně není jasné, zda korupce a všeobecné ignorování norem správného chování způsobuje nedostatečnou rozvinutost země, či naopak zda chudoba, a tudíž nedostatek kvalitních lidí v justici a státním aparátu spolu s nevzdělaným a neinformovaným voličstvem, dává
průchod podmínkám, z nichž korupce tyje.

Nina Mazar a Pankaj Aggarwal z Torontské univerzity pak uvažovali, že za poklesem morálních standardů vždy stojí i chybějící pocit osobní odpovědnosti.³⁾ Oba ekonomové předpovídali, že jakmile člověk nemá pocit, že ovládá běh událostí, nepřijímá svůj podíl na výsledku. Proto země vyznačující se vyšším kolektivismem – jejichž občané se v podstatné míře považují za části větších kolektivů, věří, že jejich život ovládá spíše společnost než oni sami – budou korupci využívat více. Čest takových jednotlivců totiž nebude úplatkem pošpiněna, protože – podle jejich cítění – běh věcí je odpovědností sil „větších, než jsou oni sami“. Mezinárodní data domněnku obou autorů bezezbytku potvrdila.⁴⁾

Pro vyloučení dalších faktorů, které by mohly být v agregovaných datech skryty a ovlivňovat výsledky, byl uskutečněn i laboratorní experiment. Vědci jeho účastníky nechali číst jednoduchý příběh o cestě do města. Texty vytvořené pro dvě skupiny byly totožné až na jediné: jeden byl napsán v první osobě jednotného čísla („já jsem“, „můj“...), druhý v množném („my jsme“, „naše“...). Dřívější výzkum přitom již dokázal, že jakmile čtenáři mají v textu vyhledávat a kroužkovat zájmena, změní se jejich chování. Kroužkující singulár se chovají sebestředněji, individualističtěji; druzí, kteří zaškrtávají plurál, získají spíše odosobnělé, kolektivistické uvažování.

Odpovědnost, zločin a trest

Všichni účastníci experimentu poté sehráli fiktivní obchodní hru, v níž mohli dosáhnout na odměnu za zprostředkování mezinárodního kontraktu buď poctivě, nebo s pomocí úplatku. Členové skupiny se vsugerovaným kolektivistickým myšlením upláceli mnohem více, protože se za své jednání cítili mnohem méně odpovědní. Výsledky ukazují na jednoduchou pravdu: není-li překročení normy člověkem posouzeno jako jeho vlastní morální selhání, bude v něm snadno pokračovat. K epidemii korupce proto postačuje i velmi subtilní „zbavení se“ odpovědnosti přes neurčitý kolektivistický pocit.

Efektní způsob, jak korupci vyplevelit, nabízí přirozený experiment, který se odehrál v New Yorku krátce po analyzovaném období. Administrativa starosty Michaela R. Bloomberga rozhodla, že živelné parkování diplomatů OSN je již neudržitelné, a zmocnila policii k strhávání poznávacích značek vozů, které nashromáždily více než 3 nezaplacené pokuty. Exemplárním příkladem bylo učiněno hned 30 zemí. V následujících měsících došlo k poklesu porušování parkovacích zákazů o 98 %. Dopad trestu osobní odpovědnost znatelně zvýraznil.