Krajně neúplný slovník divných věcí a podezřelých procesů 2

Láska (love vole, více autorů): nezbytná součást života, definici neuvádí ani Encyclopaedia Britannica, což vypovídá o informovanosti a stavu našich myslí. Jedná se o stav otevřené výměny se světem. Láska bývala chápána jako proces, který začíná erotickým vztahem, je to síla vzájemné přitažlivosti nejenom mezi mužem a ženou, ale také např. planetami sluneční soustavy. V tomto prvním a nezbytném stádiu je pojetí lásky úzké, váže se na několik málo jedinců, zejména na partnera. V druhé stádiu někdy nazývaném „filia“ rozšiřujeme své laskavé kruhy na děti, děti svých přátel, různá místa, umělecké předměty či na ptáky. Třetí stádium se nazývá agapé a tehdy do vztahu stále víc zahrnujeme stromy, živly, lidi vzdálených plemen a časů. Lásku si tedy můžeme představit jako komplikovaný, neustále, celoživotně se rozšiřující vír, ve kterém občas narazíme na věci, jež musíme odmítnout.

Integrující chudoba (J. Keller): když jsou skoro všichni lidé chudí, tak je chudoba stmeluje a oni si navzájem pomáhají. To je integrující chudoba. Když společnost bohatne, tak se chudí lidé, kteří nedosáhnou na patřičné vzdělání, ocitají na okraji. Nemají to správné vzdělání, možnosti a výdělky. To je marginální chudoba. Nejhorší je ale diskvalifikující chudoba, která vzniká tím, že dříve relativně bohaté střední třídy chudnou – to je právě naše situace. Chudoba je zde vnímána jako úpadek, selhání, šok či životní tragédie. Starší generace by se třeba s chudobou vyrovnala, ale snaží se udržet své děti či vnoučata nad vodou a to je ničí. Chudoba je něco jako déšť, nemá cenu na něj nadávat.

Nevinné násilí (Vincent de Gaulejac): je druhem špatně viditelného, organizovaného násilí, kterého se dopouštějí manažeři, úředníci či právníci tím, že ve jménu přehnané produktivity, racionality či konkurenceschopnosti propouštějí zaměstnance nebo jim snižují platy víc, než je nezbytné. Tím je vystavují určité formě útlaku, za což jsou chváleni a odměňováni. Skryté, „nevinné“ násilí na straně zaměstnavatele po čase vede k organizovanému odporu či dokonce až ke zjevnému násilí ze strany zaměstnanců.

Praní čistých peněz (volně dle V. Dvořákové): morální legalizace peněz získaných pochybným způsobem, které jsou využívány na charitu. Běžná situace v USA někdy ve 30. letech nebo u nás právě teď: usedlý bandita zestárne a začne něco dělat pro společnost. Působilo by nevhodně, kdyby třeba stipendium pro nadaného studenta práv pocházelo z organizovaného zločinu. Proto je nutné založit nějakou nenápadnou nadaci, která může distribuovat peníze zejména nevládním organizacím a charitám, aniž by byla přímo spojována s dárcem. Podporujme praní čistých peněz!

Česká pampa (velmi volně dle V. Dvořákové): proces, při kterém je podpora velkého množství malých, chytrých podniků přenesena na několik velkých firem, které nemají zájem na celkovém rozvoji země. Slovo pampa pochází z jazyka kečuánských Indiánů, v Argentině znamená travnatou pláň, kde se pase dobytek hlídaný gaučery, což jsou v podstatě kovbojové. Pampa pomohla vytvořit ekonomický model, při kterém jsou vysoká vládní místa obsazovaná majiteli velkostatků – haciend. Ti mají zájem na tom, aby se maso z jejich stád dostalo na pobřeží a odtud dál do světa. Zakládají tedy přístavy a podporují rozvoj železnic. Zbytek je nezajímá. Země neupadá, ale ani se nerozvíjí. Evropa kdysi získala náskok před ostatním světem díky modelu velkého množství malých podniků. Ty potřebují šikovné a vzdělané lidi, což vytváří tlak na kvalitní vzdělání a dobrou organizaci země. Klíčem je zde podpora mnoha menších podniků a tím i vznik široké střední třídy, která jako jediná platí relativně řádně daně. Vypadá to tak, že se právě v těchto letech ocitáme na okraji „české pampy“, kdy vláda, která potřebuje semilegální, velké zdroje peněz na volební kampaň, podporuje hlavně velké podniky. Zemi začínají ovládat majitelé haciend zvaní „hacendados“. Těm vyhovuje nevzdělaná pracovní síla, v jižní Americe zejména italští emigranti, které dokáží pomocí dluhů prakticky zotročit. Zbavit se hacendados trvá jedno až dvě staletí.

Teologická lehkomyslnost (termín možná dle Martina Putny): ve finálním stádiu sebezničující stav, kdy se teologové věnují vědě a ne lidem. Vycházejí čím dál dokonalejší překlady všech možných písem, o Bibli toho víme víc než kdykoliv předtím. V biblických bádáních je vidět obrovský pokrok. Ale počet lidí, který od minulého sčítání obyvatel nějak hlásil k církvi, klesl ze 4,5 milionu na 1,5 milionu. Lidi by zajímaly staletími propracované křesťanské přístupy k životu, ale pokud se v médiích objeví nějaký pan farář či teolog, říká věci jako z první poloviny 19. století. Muslimské bratrstvo praktikuje běžnou lidskou teologii určitě lépe než většina křesťanských církví. Doba organizovaných náboženství je na ústupu, ale církve se rovněž chovají autodestruktivně.

Náboženský populismus (volně dle rozhovoru s D. Hermanem): duchovní obdoba politického populismu. Podobně jako čekáme na charismatického demagoga, který z nějaké okrajové politické strany, udělá novou politickou sílu s autoritářskými rysy, tak je jenom otázka času, kdy se objeví charismatický duchovní vůdce. Před dvaceti lety se ke křesťanství, zejména katolické církvi hlásilo u nás 4,5 milionu lidí, v roce 2011 již jen 1,5 milionu lidí. Zklamání z organizovaného náboženství je velké, církev si s tím neví rady a není schopná účinné reflexe. I v této tzv. ateistické společnosti je velká poptávka po Bohu a podobně jako v politice se čeká na frajera, který ten chlév vymete.