Malá obrana ekonomie

Přiznám se zpočátku, že při čtení Ekonomie sedmi smrtelných hříchů (Vesmír 90, 652, 2011/11) Michala Horného jsem mnohokráte vzal jména božího nadarmo. „Za důsledek hněvu je nejčastěji považována ztráta racionálního uvažování, tedy základního předpokladu klasické ekonomie,“ tvrdí M. Horný. „Existují situace, které se tak těžce snášejí s lidskou povahou, že i nejvyšší míra sebeovládání, které je tak nedokonalé stvoření jako člověk vůbec schopno, nedokáže úplně potlačit hlas lidské slabosti nebo omezit sílu emocí,“²⁾ tvrdí Adam Smith. Coby autoritu v poznatcích klasické ekonomie zvolím – s dovolením – spíše Smithe, a slova, jež budou následovat, se ponesou jen v neúspěšně kontrolovaném rozhořčení nad ekonomii dehonestujícím pamfletem, kterým Horného text je.

Než začneme; hněv jistě v mnohém jednání není ideálním rozpoložením mysli a stojí za mnohými tragédiemi. V analytických úkolech však překvapivě rozhorlení dosahují lepších výsledků než jejich klidnější kolegové. Wesley Moons a Diane Mackie(ová) z Kalifornské univerzity nedávno experimentálně prokázali, že zlost silně motivuje, člověk je pak schopnější odlišit důležitost jednotlivých argumentů a zaměří pozornost i na zdánlivě nepodstatné aspekty, které klidným lidem unikají.³⁾

Chamtivost nevede k bohatství a bohatství může být cestou ke štěstí

Úvodní Horného sylogismus – chamtivost může přispět k obecnému blahu, ergo zvýšit obecné blaho je možné pouze růstem chamtivosti – je zřejmý logický klam, navíc i nepochopení Smithova konceptu „neviditelné ruky trhu“.⁴⁾ Ta je dnes interpretována, stejně jako byla Smithem myšlena, coby mechanismus koordinující protichůdné zájmy lidí, kteří – ač usilují jen o vlastní blaho – dají vzniknout blahobytu společnosti, aniž by to kterýkoliv z nich zamýšlel.

„Chamtivost jako motor ekonomiky“ je pak zřejmý nesmysl, chamtivý člověk by s druhými neobchodoval, ale okrádal je, čímž by společnosti zjevně nepomohl. Naopak platí, že čím je hospodářství rozvinutější, čím více interakcí probíhá na trhu, tím více jsme k sobě důvěřiví, spravedlivější a vzájemně nápomocní. Trh – všeobecné přistoupení na pevnou normu „peníze (obvykle) za něco“ – snižuje nejistotu; téměř vždy víme, že chceme-li statek, zaplatíme a věc dostaneme (porovnejte s kulturami, v nichž jsou jejich členové odkázáni na rozmar počasí, kmenového náčelníka či tajemníka strany), tržní instituce tak podporují růst důvěry a spolupráce i s naprostými cizinci. Podíváme-li se na experimenty, v nichž je umožněno druhého člověka okrást (či mu nedat nic z nečekaně získaného jmění), netrestat nespravedlivost, ať již anonymně či veřejně, pak občané tržně založených států jsou spravedlivější a ochotnější vystoupit proti křivdě než příslušníci národů trhu neholdujících (kupř. Hadzové v Tanzánii či Tsimanové v Bolívii).⁵⁾

Ztratíte-li v zahraničí peněženku, doufejte, že se tak stane v tržní ekonomice! Už proto, že půjde o zemi bohatou a její občané získají více blaha, hřejivého pocitu z návratu věci majiteli, než by jim přineslo ponechání si hotovosti. Co více, než již mají, by si za pár nalezených korun mohli koupit? (Že jsou bohatší lidé altruističtější, je popsáno i v článku Vesmír 90, 461, 2011/7.) Budoucí bohaté ekonomiky budou stále více založeny na obchodování se zážitky, nikoliv věcmi,⁶⁾ a jak může kdokoliv dosvědčit, máloco nám přinese tolik dobrého pocitu jako sdílet jej s druhými či vyvolat dobrý pocit jen u nich. Neustoupí- li lidská společenství od tržní směny, bude budoucí lidstvo etičtější než kdykoli v minulosti.⁷⁾

Čímž se dostáváme k dalšímu ekonomickému šamanství, tedy že „větší bohatství znamená více starostí a více dalších potřeb“. Zůstaneme-li na Horným zvolené míře obecnosti: Ať stresové vypětí měříme přímo (přes chronicky vysoké hladiny stresových hormonů), či nepřímo přes slabší imunitní systém⁸⁾ či prevalenci chování odbourávajícího stres, bohatší téměř vždy prožívají méně stresu! Nadměrná konzumace tučné a sladké stravy – chudší jsou obéznější;⁹⁾ spotřeba cigaret – většina kuřáků jsou opět chudí;¹⁰⁾ u alkoholu jsou výsledky nejnejednoznačnější, nicméně i zde se zdá, že sebemedikaci (zejména méně kvalitním) alkoholem volí především nízkopříjmové skupiny.¹¹⁾ Nepřekvapivě, bohatší mají větší moc nad svým osudem, jsou tak univerzálně spokojenější se svým životem – což platí jak na úrovni jednotlivců,¹²⁾ tak států – takže blahobytnější národy jsou šťastnější než obyvatelstvo chudých zemí.¹³

Obžerství může být výnosná investice

Obžerství je v Horného (resp. Akvinského) koncepci „jíst příliš brzy, příliš draze, příliš mnoho, příliš dychtivě, příliš vybíravě a příliš rozpustile“. Nahradíme-li slovo „jíst“ slovem „spotřebovávat“, dostaneme dle něho příčiny současných ekonomických problémů. Jak prosté, nahradíme slova a – voilà, v přitažlivé metafoře dostaneme řešení reálného problému, aniž bychom se museli lopotit s bádáním nad faktory za problémem stojícími.

Vezměme tedy metodu coby doporučení na řešení krize nízké kvalifikovanosti či vzdělanosti obyvatelstva – nahraďme slovo „jíst“ za „studovat“ (tj. spotřebovávat vzdělání), doporučení by pak znělo: „studovat spíše pozdě, spíše lacino, spíše málo, spíše nezaujatě, spíše vágně a spíše vážně“. Než řešení ekonomického problému získáme spíše důvod, proč je Horného článek v erudici, řekněme, střídmý (a to není útok ad hominem, to je empirický fakt). Nejen u vzdělání je totiž obžerství ctností!

Závist nepleťme s dlouhodobou kompeticí

V Horného článku uvedený Arielyho experiment o závisti – většina lidí preferuje vydělávat méně, budou-li však na tom lépe než ostatní, nad situací, v níž by měli podstatně větší příjem, ale menší než ostatní, protože chtějí, aby jim bylo záviděno – je náramný. Až na to, že experiment neprovedl Dan Ariely a nebyl o závisti. Ve výzkumu Sary Solnick(ové) a Davida Hemenwaye skutečně většina (tj. 52 %) respondentů v anketě upřednostnila být vůči ostatním bohatší i za cenu absolutní ztráty příjmu, leč na základě jejich dalších odpovědí studie explicitně uzavírá: „lidé nebyli primárně motivováni závistí“.¹⁴⁾ Proč?

Ve stejném experimentu se výzkumníci ptali subjektů mj., zda upřednostní situaci, v níž budou mít dovolenou dva týdny a ostatní jeden týden, nebo druhou variantu s vlastní čtyřtýdenní dovolenou, když ostatní budou mít dovolenou osmitýdenní. 82 % lidí zvolilo druhou situaci – tj. být na tom relativně hůře! Lidé nejsou obecně závistiví, neholdují však tomu, aby vůči ostatním setrvale prohrávali. Nedostatečný příjem (či vzdělání nebo inteligence) je dlouhodobým determinantem relativního neúspěchu a člověk je pak nutně danou situací frustrován a nepreferuje ji, aniž by nutně musel závidět těm, kterým bylo dopřáno. A krátkodobě? Že kolega má zrovna hezčí košili, v nás závist také málokdy vyvolá.

Smilstvo a lenost?

Bohužel ekonomie smilstva v článku diskutována není, autor toliko představuje koncept nákladů příležitosti, s nimiž pak „kritizuje“ sexuálně náruživé, kteří obětovali sexu svoji produktivitu. Končí prapodivným závěrem: „Pokud bychom nebyli líní, dodnes bychom křesali oheň křemenem. A vlastně by nám to vůbec nevadilo.“ I kdybychom byli maximálně pracovití (minimálně leniví), přesto bychom nekřesali oheň křemenem! Právě proto, že každou akcí, kterou zvolíme, obětujeme akci, kterou nezvolíme (tj. veškeré rozhodování má „náklady obětované příležitosti“), chceme dosáhnout maximální pracovitosti, snažíme se proto minimalizovat čas na rozdělávání ohně.

Jak vidíte, lidská schopnost „ulehčovat si život“ nemusí být důsledkem lenosti, ale prostým důsledkem faktu, že jsme na světě omezenou dobu, a proto se čas snažíme využít efektivně. Nejlenivější národy nejsou – jak by Horný implikoval – nejinovativnější, naopak nejinovativnější jsou ty nejpracovitější, ať měřeno vzdělaností obyvatelstva, či jeho produktivitou.¹⁵⁾ Většina vynálezů ulehčujících práci – kupř. automatická pračka nahrazující dlouhou, úmornou práci u valchy – nevedla k rozšíření válení se žen na pohovce, ale umožnila jejich vzdělanostní i profesní růst.

Pýcha ekonomie? Ne, pád její popularizace

„Průměr výsledků [hodu kostkou] bude […] blízko 3,5. Nelze však říci, že následující jedno pozorování bude mít určitě střední hodnotu, neboť tato následující hodnota může být naprosto extrémní (a také nemusí).“ Touché! Problémem není, že ekonomové neznají smysl směrodatné odchylky, ale fakt, že kostka někdy spadne ze stolu (externí šok) či se na ní objeví sedm bodů (inovace). A každý ekonomický model je velmi specifický v tom, kdy ho lze aplikovat a kdy k realitě zůstává němý. Vyzývat ekonomy k věštbám, tedy aby předvídali nepředvídatelné události – že dojde k nějakému vynálezu (ergo aby jej sami objevili) či jak se rozhodne politik umožňující implementaci opatření, které zcela změní podmínky na trhu – je analogické, jako kdyby někdo křičel na kvantové fyziky, co to mají za vědu, když neumějí predikovat místo a zároveň i rychlost něčeho tak prostého, jako je částice.

Dilema každého popularizátora vědy je, zda ve svém zjednodušení komplexního poznatku či problému již nezašel příliš daleko (a pochopitelně čím je věc složitější, tím více zjednodušující výklad bude). Michal Horný však překročil všechny meze. Téměř každý odstavec jeho textu lze napadnout pro faktickou chybu a poté při hloubce argumentace využívající podobenství s Otesánkem a Pyšnou princeznou uzavřít, že ekonomové (velmi heterogenní populace čítající desetitisíce lidí!) často slepě věří ve své teorie či že neprozřeli čelíce nezvratným faktům, sice není hřích smrtelný, ale jen velmi těžko odpustitelný.