Vymřou?

Cestují po celé zeměkouli. Mnozí z nich trpí malárií a dalšími nemocemi. Čelí banditům, pijavicím i jiným parazitům, ale třeba také úředníkům a vojákům. Někteří při výkonu svého povolání dokonce zahynuli.¹⁾ Během své kariéry však nasbírají desítky tisíc rostlin. Za celou zhruba dvěstěletou historii jejich profese jich nebylo více než 500. Profesionální sběratelé rostlin.²⁾

Za 30 nebo 40 let, které stráví prací v terénu, dokážou sebrat a zdokumentovat padesát nebo také sto tisíc rostlinných vzorků. Mezi nimi bývá ukryto sto nebo i několik set nových druhů, které botanici podle jejich nálezů popíší. Zhruba polovina typového materiálu³⁾ všech největších světových herbářů pochází právě od těchto několika set předních sběratelů.

Mnozí se domnívají, že jejich povolání pomalu zaniká. Zaměstnává je pouze několik institucí na světě. První vlna botanických světoběžníků, mužů (a výjimečně i žen) z Evropy a Severní Ameriky, se vzedmula na přelomu 18. a 19. století zejména v souvislosti s expanzí velkých koloniálních impérií. Později si své vlastní prospektory platily zahradnické firmy, které hledaly nové zboží do svého sortimentu. Dnes jsou téměř všichni sběratelé rostlin pracovníky botanických zahrad a muzeí.⁴⁾

Současná botanika se však stále více odklání od klasické taxonomie a terénních průzkumů k molekulárním studiím. Botanici již netráví tolik času v přírodě a jejich znalosti říše rostlin jsou méně a méně encyklopedické. Většina zemí v tropickém pásu navíc omezuje zahraniční výzkumníky a dává přednost vlastním expertům (i když alespoň bez finanční pomoci ze zahraničí se to tak jako tak neobejde). Jak sběratelů ubývá, začíná se diskutovat o tom, kdo je nahradí. Někteří si vychovávají a zaškolují své nástupce přímo mezi obyvateli zemí, kam až dosud jezdili jen za sběrem rostlin. Jiní se však domnívají, že je to nedostatečná náhrada; že nestačí jednoduše zaměnit několik zkušených elitních sběratelů armádou nadšenců.

Opravdu špičkový sběratel totiž musí mít mnoho vlastností, které získá jen dlouhodobou zkušeností. Jednak musí mít cosi, co prof. P. Štys v entomologii nazývá habituelní cit či cit pro habitus. Musí tedy mít rozsáhlou znalost rostlin, ale také prostředí, v němž rostliny rostou. Na škodu proto není ani dobrá paměť (A. Gentry např. uváděl, že si pamatuje všechny exempláře, které kdy sebral – až do jeho smrti jich bylo na 80 000). Dále je třeba umět odhadnout, které vzorky vzít a které ignorovat. Je nutné poznat i rostliny, které zrovna nekvetou. To vyžaduje znalost detailů v morfologii listů či kůry, nebo dokonce vůně dřeva či chuti listů. Sběratel nemůže být odborníkem jen na určitou skupinu rostlin. Musí mít širokou znalost celého rostlinného světa. Z nalezených exemplářů musí sebrat, je-li to možné, co nejvíc částí – květy, listy, stonky, plody… Sebraný materiál musí umět uchovat. V nepříznivém klimatu tropů, kde všechno velmi rychle plesniví a hnije, není snadné včas zakonzervovat vzorky v alkoholu nebo je vylisovat a usušit do herbářů. Přitom je třeba uchovat všechny důležité diagnostické znaky a také zajistit, aby bylo v budoucnu možné odebrat použitelné vzorky pro analýzu DNA.

Že všechny tyto dovednosti nelze získat snadno, dosvědčuje fakt, že nejvíce nově popsaných druhů pochází ze sběrů na konci kariéry sběratelů. Současným studentům přitom činí problém odlišit primární les od mírně zarostlé kávové plantáže. Bez dalšího dlouhodobého školení proto jen težko mohou hledat vzácné rostliny. Přesto se někteří botanici domnívají, že může pomoci moderní technika. Zřejmě není daleko doba, kdy terénní pracovníci budou vybaveni tabletem se všemi botanickými informacemi a příručním sekvenátorem DNA, který jim umožní určit druh rostliny (Vesmír 91, 96, 2012/2). Spolu s efektivním zaškolením by to prý mohlo fungovat. Jiní jsou však skeptičtí. Identifikace druhů na základě genetického materiálu je zatím v plenkách. Ale zásadnější problém je spíš v lidech. Ačkoli dobrovolníci mohou v terénu shromáždit obrovské množství materiálu, v praxi většinou přinášejí spíš jen plevel a introdukované druhy než vzácné a zajímavé rostliny.⁵⁾

Podpora nové generace špičkových sběratelů by jistě byla mnohem produktivnější. A že jí je stále zapotřebí, o tom svědčí skutečnost, že počet nově nacházených druhů se zatím nemění. Již po několik desetiletí je každým rokem popsáno zhruba 2000 nových rostlin⁶⁾ a nic nenasvědčuje tomu, že by se toto číslo mělo zmenšovat.⁷⁾