Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Písmo svaté, madagaskarské

aneb Indiana Jones současné madagaskarské biologie
 |  15. 3. 2007
 |  Vesmír 86, 152, 2007/3
STEVEN M. GOODMAN, JONATHAN P. BENSTEAD (eds.): The Natural History of Madagascar, The University of Chicago Press, Chicago and London 2003, 1714 stran, ISBN 0-226-30306-3

Je těžké psát o výjimečných věcech. Z pochvalných květnatých souvětí se stávají fráze, odstavec po odstavci je méně a méně zajímavý, až to nebaví vůbec nikoho. Nakonec se to přežene, celý text začne být jaksi podezřelý a z dobře míněného úsilí se stává služba medvědí. V případě publikace The Natural History of Madagascar mě napadá jediné řešení jak se podobnému konci vyhnout – útěk ke stvořiteli. V tomto případě k jednomu z editorů knihy Stevenu M. Goodmanovi, který je v současnosti vůdčí osobností madagaskarské biologie. Výjimečnost jeho osobnosti a životního příběhu si v ničem nezadá s výjimečností jeho díla.

Sám sebe popisuje Goodman jako typického amerického biologa: „prošedlý vous, vlasy stažené do ohonu, slamák, sandály atd.“. Jeho kolegové jej hodnotí všelijak, ale nikdy ne výrazem typický. Už Goodmanova 203 cm vysoká postava je daleko od průměru. Běžný není ani způsob jeho práce, kdy přes den zlézá bahnitá úbočí v deštném lese a kontroluje odchytové pasti, měří úlovky, fotografuje, odebírá vzorky, preparuje; večer vaří na ohni a v noci mezi malarickými záchvaty sepisuje ve stanu vědecká pojednání. „Pro poznání madagaskarské fauny udělal mnohem víc než kterýkoli jiný žijící člověk,“ říká o něm Anne Yoderová, primatoložka, která studuje madagaskarskou faunu zejména s využitím moderních molekulárněbiologických metod. „A to je co říct, uvážíme-li, že titul Ph.D. získal teprve před sedmi lety.“

Z rebela biologem

V čase Stevova dětství bylo zřejmě velmi obtížné odhadnout jeho budoucnost. Svůj zájem o vědu omezoval na domácí výrobu raketových systémů, která obvykle končila požárem některé z garáží v sousedství. Ve 14 letech Steve prohlásil, že je pro něj nepohodlné nadále spát pod střechou, a začal trávit noci ve spacím pytli po okolí – v zimě ho neodradily ani teploty klesající pod –30 °C.

Odmalička měl nápadný talent pro řezbářství, což jeho podráždění rodiče využili a zapsali ho na Interlochen Arts Academy, vzdálenou internátní školu. Přestože za svá díla získal i medaili amerického prezidenta Jimmyho Cartera, brzy ho ovládla jiná vášeň. Začal studovat pohyb ptáků a snažil se jej zachytit ve svých sochách. To byl zřejmě zlomový okamžik v jeho dalším osudu. Začal se zajímat o ptačí ekologii a r. 1980 se zapsal ke studiu biologie na Michiganské univerzitě.

Od začátku bylo zřejmé, že bude studentem dosti nekonformním. Přeskočil asi polovinu přednášek vyžadovaných na nižším stupni a hned začal studovat ptáky v terénu. Vždy dělal jen to, co ho momentálně nejvíc zajímalo – třeba hned na začátku studia se věnoval zvířecím mumiím nalezeným v egyptských hrobkách. Žil velice skromně – většinu nocí trávil ve spacím pytli v předsíni u některého ze svých početných přátel. Nikdy netoužil po dosažení akademických hodností. Přesto mu Michiganská univerzita po absolutoriu nabídla místo a finanční zajištění, což Goodman přijal. Ukázalo se, že to byl od akademické obce prozíravý čin, neboť už za pár let byl Goodman stejně produktivní jako většina mnohem starších členů fakulty. Strávil několik měsíců terénním výzkumem v Severní Americe a publikoval 23 prací sahajících od děl evolučněbiologických a ekologických až po články z antropologie a historie umění.

Kolečka úřednické mašinerie na fakultách – i těch amerických – se však točí spolehlivě. Ukázalo se, že Goodman zanedbává svou doktorskou práci. A tak začal být hned z několika stran nabádán k změně svých pracovních návyků. Goodman to vyřešil jinak, než si asi úředníci představovali. Přerušil vazby s fakultou a stal se nezávislým výzkumníkem. Tak začala jeho kariéra, která by pro většinu vědců byla noční můrou. Aniž měl někde vlastní domov, žil od grantu ke grantu a volně se pohyboval po celém světě.

Tehdy Stevenovi asi nejvíc posloužily jeho jedinečné jazykové schopnosti. Jeho přátelé vyprávějí, jak během egyptských výzkumů před dokončením příručky o ptácích severní Afriky zvládl plynně arabštinu a bišárínštinu, jeden z beduínských jazyků. Němčinu přidal do svého repertoáru jen proto, aby si mohl číst v terénních zápiscích jednoho dávno mrtvého německého ornitologa. Při cestách po Pákistánu se naučil urdštinu a balúčštinu (a sepsal sérii etnobotanických prací). Dnes je jako doma ve francouzštině a malgaštině, jazycích, jimiž se mluví na Madagaskaru. Když po práci v terénu končí den a všichni se sejdou u večeře, Steven vykládá vtipy. Opakuje je anglicky, francouzsky a malgašsky, aby rozuměl každý – od studenta z Kalifornie po malgašského průvodce.

Jako největší Goodmanova přednost bývá hodnocena jeho schopnost práce i v těch nejobtížnějších podmínkách – ve spalujícím horku, bez pitné vody či při nekonečných pochodech rozbahněnou džunglí. Entomolog Brian Fisher z Kalifornské akademie věd vzpomíná na výzkum v Gabonu. Goodman přenášel sám veškeré vybavení přes slepá říční ramena. Často stál po pás ve vodě a horní polovinu jeho těla souvisle pokrývaly mouchy tse-tse. Domorodý průvodce brzy utekl i se všemi zásobami, takže oba biologové se živili jen ulovenými zvířaty. Přesto to byla z vědeckého hlediska velmi produktivní výprava. Podařilo se během ní najít několik nových druhů a odchytit jednu z největších zaznamenaných krajt (která byla ovšem prvotně ulovena k večeři).

Když opustili les, Goodmanovo krevní řečiště již bylo rájem různých parazitů. Od smrti ho zachránily jen léky zaslané na poslední chvíli poštou ze Států. Byla to jedna ze šťastných náhod, která Goodmana na jeho pouti světem zatím provází. Na Filipínách upadl do kómatu v lesích daleko od civilizace a do nemocnice ho přinesli na poslední chvíli; o pár hodin později by bez pomoci zemřel na tyfus. V Súdánu byl ze zálohy přepaden bandity, ale podařilo se mu je zahnat několika výstřely z pistole.

Země zaslíbená

I přes usilovnou snahu Francouzů v koloniálních časech zůstávalo biologické bohatství Madagaskaru dlouho téměř nepoznáno. Po r. 1960, kdy ostrov získal opět samostatnost, pokulhávala země od jednoho diktátorského režimu k druhému. Cizí odborníci byli nezřídka vyhnáni ze země, a pokud zůstávali, komplikovala jim práci velmi špatná síť cest. I dnes ještě mnohá biologicky zajímavá místa leží dále než 100 km pěšky od silnice.

Teprve houževnatí výzkumníci Goodmanova typu otevřeli víko madagaskarské pokladnice dokořán. Goodman od r. 1989, kdy přijel na ostrov poprvé, sám popsal desítky nových druhů a biologové, které školil, přidávají stovky dalších. Dnes lze zapíchnout prst do mapy Madagaskaru na kterémkoli místě a můžete si být jisti, že Goodman tam už byl, intenzivně tam pracoval a je schopen i ochoten vám poskytnout data ze svých terénních pozorování. Množství údajů, která za léta nashromáždil, je tak veliké, že mu v poslední době umožňuje pouštět se do rozsáhlých analýz, které často vedou k netradičním pohledům a novým hypotézám (viz rámeček 1 Stanislava Mihulky).

K mnoha Goodmanovými schopnostem patří i dobrá komunikace s lidmi. Díky tomu se zdá být vyřešen dlouhodobý a bolestný problém madagaskarské biologie – nedostatek malgašských biologů. Po více než století pracovali na Madagaskaru mnozí význační vědci z Evropy a Ameriky, avšak jen naprosto výjimečně se k nim přiřadil malgašský odborník. Goodman ve spolupráci s WWF (World Wildlife Fund) vytvořil r. 1993 školicí program pro malgašské studenty (Ecological Training Program), který byl první svého druhu na světě a nyní jej přejímají i v mnoha jiných afrických zemích. Programem prošlo více než 30 současných malgašských biologů včetně třeba Achilla Raselimanany, který dnes pracuje ve vedoucí pozici WWF. Goodman „svůj“ program dosud řídí. Se studenty tráví každým rokem šest měsíců v madagaskarských lesích.

Za menší nebo větší pomoc jsou mu ovšem vděčni i mnozí biologové z celého světa, kteří studují madagaskarskou faunu a flóru. Jak se psávalo u nás (neblahé paměti) v různých hodnoceních a životopisech, Goodman je prostě „v kolektivu oblíben“. Svědčí o tom i jméno loni popsaného druhu lemura, které zní Microcebus lehilahytsara. Zasvěcení vědí, že malgašské lehilahytsara (lehilahy – muž, tsara – dobrý) by se ani do češtiny nemělo překládat jako dobrý člověk, ale anglickým slovem Goodman.

Bohém se usazuje?

Roku 2000 se Steven M. Goodman dožil 46 let a zdálo se, že přece jen hodlá poněkud zklidnit své životní tempo. Koupil si dům na Madagaskaru a oženil se s Asminou, malgašskou modelkou a módní návrhářkou. O dva roky později se jim narodil chlapec. V tomtéž roce – tedy r. 2000 – Goodman konečně získal doktorský titul, i když opět spíše pod tlakem úřednického molocha. Jeho práce se studenty na Antananarivské univerzitě vyžadovala, aby měl formálně vyšší vzdělání než oni. Proto odletěl na několik týdnů do Německa, aby na základě svých tehdejších prací získal Ph.D. na univerzitě v Hamburku.

V současné době má dokonce stabilní zaměstnání u Field Museum of Natural History v Chicagu. A je to místo opravdu zvláštní. Na Goodmana nejsou kladeny žádné administrativní požadavky a muzeum platí všechny výzkumy, které si Goodman vymyslí nebo na nichž pracuje. Jedinou podmínkou je, aby zůstal i nadále stejně produktivní jako dosud. Není jiného terénního biologa, který by se na takové místo hodil lépe.

Dílo zatím nejskvělejší

Takový je tedy Steven Goodman a taková je do značné míry i kniha, kterou sestavil s hydrobiologem Jonathanem P. Bensteadem. Je v ní skoro vše, co se týká biologie a Madagaskaru. Téměř 300 autorů v ní pojednává o tématech jako paleobotanika, chování lemurů, půdní biologie, vegetační zóny, fylogeneze netopýrů, taxonomie kapradin či svižníků, legislativa chráněných území, historie lidského osídlení, nelegální obchod se zvířaty a nesčetně dalších. Sám Goodman je autorem nebo spoluautorem 24 kapitol a podílel se rovněž na překladech dalších pětadvaceti. Jde pravděpodobně o nejrozsáhlejší syntetickou práci věnovanou tropické biologii. Poskytuje téměř nekonečné množství odborných znalostí a konkrétních dat, ale zároveň je doplněna kvalitními barevnými fotografiemi a je psána srozumitelnou angličtinou, aby se mohla stát učebnicí malgašských studentů nebo „průvodcem“ turistů a laických zájemců po unikátní madagaskarské přírodě.

Podobná kniha poloviční tloušťky změnila před dvaceti lety historii kostarické přírody. Podobně jako Madagaskar dnes trpěla Kostarika v osmdesátých letech 20. století rychlým tempem odlesňování. Publikace Costa Rican Natural History se však stala katalyzátorem odborného zájmu i ekoturistiky a dnes je země modelovým příkladem úspěšné ochrany přírody v tropech.

Podle odhadů jeden rostlinný druh z každých 31 a jeden živočišný z každých 36 na Madagaskaru během následujícího desetiletí vymře. S. Goodman a J. Benstead věří, že kniha, kterou pomohli stvořit, by to mohla změnit. Goodman vidí velkou naději i v tom, že zhruba 70 autorů publikace jsou rodilí Malgaši. Podle něj začíná nová éra madagaskarské biologie, éra, kdy bohatství jedné z nejbohatších zemí světa budou studovat a chránit ti, kteří v oné zemi žijí.

Literatura

Bohannon J.: Madagascar Tames the Bohemian of Biology, Science 301, 1835, 2003
Goodman S. M., Hawkins A. F. A., Schulenberg T. S., Pidgeon M.: The Birds of Southeastern Madagascar, Fieldiana Zool. 87, 1997
Goodman S. M., Patterson B. D.: Natural Change and Human Impact in Madagascar, Smithsonian Institution Press, Washington and London 1997
Kappeler P. M., Rasoloarison R. M., Razafimanantsoa L., Walter L., Roos C.: Morphology, Behaviour and Molecular Evolution of Giant Mouse Lemurs (Mirza spp.) Gray, 1870, with Description of a New Species, Primate report 71, 3–26, 2005

PROČ JE MADAGASKAR PERLOU BIODIVERZITY?

Biodiverzita je po světě rozsypaná hodně nerovnoměrně. Někde je to vážně nuda, jinde se zase dělají „horké skvrny“ (z libozvučného „hot spots“). Tam je ráj přírodovědců, tam najdete neuvěřitelné spousty rozličných druhů, samo sebou vesměs dramaticky ohrožených (Vesmír 85, 148, 2006/3). Mnoho z nich nežije nikde jinde.

Jednou z nejžhavějších horkých skvrn je Madagaskar. Na protáhlém kousku země u jihozápadního pobřeží Afriky slaví biodiverzita nepřetržitý karneval. Počet endemických druhů je na velikost plochy opravdu závratný. Madagaskar je na nejrůznější druhy rozličných vývojových linií tak bohatý, až je to podle názoru mnoha lidí divné a žádá si to speciální vysvětlení. Dlouhodobá izolace Madagaskaru od velkých pevnin Afriky a Indie podle všeho vysvětluje jen část pozorované diverzity. A bezezbytku ji nevysvětlí ani klimatická rozmanitost různých koutů ostrova nebo široké říční toky fungující jako přirozené bariéry šíření druhů. Nerozřešena zůstává záhada, proč na Madagaskaru mají mnohé endemické druhy živočichů i rostlin tak malé areály, čili jak funguje jev zvaný mikroendemismus.

Mezinárodní tým biologů pod vedením S. Goodmana z chicagského Field Museum of Natural History přišel s vůbec první konzistentní teorií, jež vysvětluje mikroendemické areály madagaskarských druhů, a tím i celkovou bohatost Madagaskaru. Ve své studii analyzovali paleoklimatická data, která jim dále umožnila rekonstruovat změny, k nimž na Madagaskaru docházelo během geologické historie. Soustředili se především na vývoj rozvodí jednotlivých toků.

Klíčovou roli při vytváření madagaskarské diverzity podle nich sehrály ledové doby, jež naši nebohou planetu během čtvrtohor pořád dokola vesele zmrazují a zase rozmrazují. Když je zrovna doba ledová, je spousta vody zmrzlá v ledovcích, v Evropě je dost zima a na Madagaskaru i jinde v tropech dost sucho. Během ledových dob se madagaskarská fauna i flóra stěhovaly do vyšších nadmořských výšek, kde bylo o něco vlhčeji a snesitelněji. Opozdilci, kteří zůstali v nížinách, se stáhli na maličká území v jednotlivých povodích, kde potřebnou vláhu zajišťovaly vodní toky. Populace, které to tam zvládly, často prošly explozivní evolucí, jež občas vedla ke vzniku nových druhů. A protože malých izolovaných enkláv bylo mnoho (v každém povodí nějaká), vzniklo i mnoho nových druhů.

Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně paradox. Chcete-li vytvořit oblast úžasně bohatou na druhy, musí se s dotyčným územím stát něco hrozného. V případě Madagaskaru bylo třeba rozbít souvislou přírodu na malé kousky, při čemž se místním druhům rozhodně nevedlo dobře. Během každé z ledových dob se na Madagaskaru jistě hojně vymíralo. A výsledkem toho všeho je jedno z druhově nejpestřejších území světa. (Science 312, 1063, 2006)

Stanislav Mihulka

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Pavel Hošek

Mgr. Pavel Hošek (*1968) vystudoval parazitologii a entomologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Spolupracuje na projektu expedice LEMURIA, který mimo jiné vyústil do mnoha cest na Madagaskar. Zajímá se o vše, co s Madagaskarem souvisí. Z malgaštiny a dalších jazyků přeložil tradiční merinskou poezii (Dotek prolétajícího motýla, 2003) a madagaskarské mýty, legendy a pohádky (Rohatý král, 2003). Napsal také Dějiny Madagaskaru (2011).
Hošek Pavel

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné