Růst, nebo nerůst, to je ta (globální populační) otázka

Martin Kašík v článku Kam směřuje vývoj populace – Lze s tím ještě něco (rozumného) udělat upozorňuje na jeden z největších globálních problémů, který bude muset lidstvo řešit, pokud bude chtít pro sebe a své potomky zabezpečit dostatek obživy. I když jde o problém ohromný, nepatří u nás mezi nejpopulárnější. Růst populace považuje česká odborná i laická veřejnost spíše za problém někoho jiného a v častých debatách o trvale udržitelném životě či rozvoji lidstva na naší planetě probírá zejména globální oteplování nebo ohrožení tropických deštných lesů. Je to možná tím, že naše populace je přeci jen jaksi „v klidu“ a v dlouhodobém horizontu dokonce vykazuje známky poklesu. Paradoxně ale právě demografický pokles a jevy, které s ním souvisejí, mohou poodhalit možná daleko větší problémy, než je schopnost lidstva se uživit. Pokusím se tu černou skicu, kterou ve své glose Martin Kašík nastínil, ještě dobarvit nějakými pekelnými barvami, a to právě použitím příkladů z České republiky.

Růst lidské populace samo sebou znamená růst spotřeby (a tedy i produkce) potravin. Vize, zda nám zdroje planety stačí, abychom se uživili, ale nemusí nakonec být tak chmurná, vezmeme-li v úvahu, že růst populace se přeci jen trochu zpomaluje a možná že jeho potenciálně logistická křivka (která je pravděpodobnější než ta hrůzně exponenciální) je již za inflexním bodem. Nevíme sice, jestli do okamžiku stabilizace (nulového) populačního růstu a pak ještě po další staletí a tisíciletí budou planetární zdroje (půda, hnojiva, voda k zavlažování…) a technologický pokrok (šlechtitelství, efektivita sklizně, skladování potravin…) stačit, nicméně s notnou dávkou optimismu to předpokládejme. Předpokládejme také, i když je to dnes velmi obtížně představitelné, že bude spotřeba potravin a jejich nutriční hodnota na osobu v různých oblastech světa více či méně vyrovnaná (toto téma by vydalo samo na další článek).

Dokladem toho, že stabilizovaná populace skutečně nespotřebovává více, než „je třeba“, jsou obyvatelé naší republiky. Pohlédneme- -li na spotřebu hlavních potravin v ČR v období přibližně od konce druhé světové války, kdy se bohatství naší republiky a jejích obyvatel určitě postupně měnilo k „lepšímu“, zatímco populace nijak zásadně nerostla, nemůžeme, až na určité pikantní výkyvy dané různými nutričními kampaněmi (kupříkladu u mléka a mléčných výrobků), nalézt žádné známky dramatického růstu nebo poklesu (obr. 1). Je to dáno patrně základními biologickými zákony, které řídí metabolické procesy v našem těle. Člověk sice může plýtvat, vybírat si nejrůznější pochoutky, přejídat se, ale prostě více chlebů, brambor, masa, tuků, ba ani zeleniny, než mu dovolí mantinely látkové výměny, do sebe „nenacpe“. V tomto ohledu, tedy pokud bude kapacita planety pro výrobu potravy jakžtakž pro stabilizovanou populaci stačit, drama nenastane. Metabolická energie se nedá využívat nad míru danou našimi proporcemi.

Větší globální potíž je ovšem vázána na spotřebu energie, kterou můžeme nazvat extrametabolická nebo extrasomatická. Jak ukázali Moses a Brown v průřezové analýze 116 států světa i v longitudinální studii pokrývající přes sto let historie USA, hlavní problém vývoje populace nespočívá pouze v jejím růstu, ale asi i v jejím zpomalování.¹⁾ Se zpomalováním růstu populace (počtu dětí na jednu ženu) roste produkce, a tedy i spotřeba (extrametabolické) energie na osobu. Pohled na poválečné období v České republice a vztah mezi plodností (počet dětí na ženu) a produkcí elektrické energie jenom ilustruje na našich podmínkách výsledky výše uvedené studie (obr. 3).

Co tento vztah napovídá? Že pokles růstu populace jde ruku v ruce s ekonomickým a průmyslovým rozvojem (a dalšími změnami v uspořádání společnosti). Demografové v těchto souvislostech hovoří o tzv. demografickém přechodu a předpokládají (nebo spíše dlouho předpokládali), že transformací projdou, stejně jako ta evropská, všechny zatím rostoucí civilizace na planetě. O čem už demografie nepíše, je, že v transformovaných společnostech se dramaticky mění (zvyšují) osobní nároky jednotlivců – společnost mění „vzorce spotřeby“. Nemůže-li člověk více jíst a zvyšovat svou fitness fyziologicky, zvyšuje ji pomocí extrametabolické energie, jíž může spotřebovávat v podstatě, kolik chce, aniž by se jí přesytil.

DeLong et al. odhadují, že se globální růst populace (tedy vlastně růst v chudých zemích) zastaví, až bude každý obyvatel planety mít k dispozici asi 150krát více energie, než je jeho bazální metabolismus (asi 13kW).²⁾ Neříkají ale nic o tom, co bude dál. Jak se ale dá na příkladu Česka ukázat, zvyšování konzumu energie (a tedy i dalších materiálních zdrojů) pokračuje i tehdy, když je populace stabilní, což pro případ potravin neplatí. Zatímco je naše poválečné období charakteristické relativní stabilitou populace i spotřeby potravin, spotřeba elektrické energie a spotřeba materiálních zdrojů dlouhodobě roste (obr. 2).

Zkusme doufat, že energeticko-materiální konzumerismus bude také nakonec překonán a že tak jako u spotřeby potravin dojde v globálním měřítku i ke stabilizaci spotřeby extrametabolické energie na osobu a osobní vzorce spotřeby se opět zklidní. Česko ale opět ukazuje, že v láhvi s globálními problémy je přinejmenším ještě další džin. Podívejme se, jak vypadá.

Asi před deseti lety poukázali Liu et al. na jeden zajímavý sociálně-ekonomický problém – narůstání počtu domácností jednotlivců v rozvojových zemích – a naznačili, že to může být jeden z dalších důvodů zvyšování tlaku na spotřebu zdrojů v zemích třetího světa.³⁾ Jak se ale zdá, nárůst počtu domácností není omezen pouze na rozvojový svět. Česko je pro tento úkaz opět skvělým příkladem. Analýza poválečných sčítání lidu, domů a bytů jednoznačně ukazuje, že takřka ve všech věkových kategoriích domácností jednotlivců přibývá, přičemž nejvyšší růst zaznamenávají spíše nižší věkové kategorie.

Růst počtu domácností jednotlivců má celou řadu velmi zajímavých souvislostí. Nejvíce „singlů“ je přirozeně mezi nejstaršími vrstvami populace. Jednak je to tím, že staří lidé žijí osaměle. Děti se brzy vystěhují a nechtějí s rodiči žít v jedné domácnosti. Zároveň platí, že muži umírají dříve, a tak těmi jednotlivci jsou především ženy. Počet domácností v této nejvyšší věkové kategorii ale už zásadně neroste, neboť rozdíl v dožití žen a mužů, který byl v dřívějších dobách vyšší, se postupně snižuje a hlavně stabilizuje. Domácnosti starších lidí ovšem nebudou, co se týká konzumního způsobu života, pro spotřebu společnosti nijak klíčové – důchodci mají nižší příjmy a nižší nároky na komfort. Naopak vrstvy populace, které mají nároky na spotřebu vysoké, tedy mladí lidé, žijí stále častěji jako jednotlivci. Později se vdávají a žení a čím dále více se ani nežení a nevdávají a žijí ve volných partnerských vztazích. V rámci nich si ale často ponechávají každý svůj byt (snad pro jistotu, kdyby je omrzel partner či omrzela partnerka). Významným faktorem, který přispívá k nárůstu počtu domácností jednotlivců i ve střední věkové kategorii, je také skoro lineárně rostoucí rozvodovost, která v současné době v ČR dosahuje až 50 %.

I kdyby tedy byli lidé u nás (ale asi i kdekoli jinde) environmentálně uvědomělí a rozhodli se pro nějakou formu nebo míru dobrovolné skromnosti, co se spotřeby potravin, služeb nebo průmyslového zboží týká, současný trend společenského uspořádání nedovoluje úvahy o razantním snížení spotřeby energie a zboží. Každá domácnost totiž „potřebuje“ lednici, pračku, sporák, žehličku… a bůhvíco ještě.

Vraťme se ale v závěru na globální úroveň a představme si, že se po nějakém čase růst populace zpomalí. I kdyby se ale v dohledné době podařilo dosáhnout kýženého zpomalení nebo dokonce zastavení růstu lidské populace, neřku-li jeho snížení, opravdu těžké doby nás teprve čekají. Spotřeba potravin se zvyšovat nebude, zatímco zvýšení poptávky po extrametabolické energii povede k nárůstu spotřeby zboží a služeb, a to ve dvou spolu souvisejících úrovních. Jednak se budou měnit vzorce spotřeby jednotlivce (každý má přece nárok na nějaký životní komfort či standard), jednak se patrně bude (což se už děje) měnit struktura společnosti – poroste i počet domácností, které budou mít nároky na zdroje ještě zvýší.

Ďábel se tedy neskrývá jen v růstu populace, ale určitě (a možná o poznání více) také v jeho zpomalení. Zatímco hladoví, kteří stále přibývají, se snaží především jakkoli si zajistit přístup ke zdrojům obživy (zájemcům o ochranu přírody doporučuji do vyhledávače zadat slovo „bushmeat“, popřípadě se podívat na úbytek nám tak milých a vzácných tropických deštných lesů z důvodů získání dřevěného uhlí k vaření v týchž oblastech), populačně stabilizovaní (a ubývající) sytí se snaží, možná ještě s větší vehemencí, udržet si a zlepšit přístup ke zdrojům energie a surovin, které mají uspokojit jejich nemetabolické životní „potřeby“. A až se hladoví nasytí, nebudou totéž „potřebovat“ také?

Odpověď na to, jak bude populační, potravinová a energetická budoucnost lidstva vypadat, je nejistá. Lze si ji ovšem představit v několika různých scénářích. Jejich konstrukci můžeme ponechat buď bujné fantazii, nebo neúprosné logice. Ty logické napovídají, že klid na Zemi nenastane, ani když bude dosaženo nulového růstu populace.