Habešský princ a naše mravy

Řídí-li se vydavatel zkušeností, že „prodává obálka“, může knize uškodit. Fotografie na obálce „Dobrých mravů“ chce naznačit, že je na trhu další žertovný katechismus společenského chování. Autor knihy Asfa-Wossen Asserate ale nedává šprýmovné návody, jak se chovat ve společnosti; píše zlehka, na způsoby společenského chování však pohlíží vážně, z implicitního hlediska kulturně-historického, sociologického, psychologického a etického. Jeho výklad odpovídá názoru, že výchova společenských způsobů je základem etické výchovy.

Asserate je prasynovec posledního habešského císaře. Studoval právo a historii na univerzitách v Tübingenu a Cambridgi a po etiopské revoluci v roce 1974 zůstal v Německu. Jeho aristokratický původ je v knize cítit. Asserate vyjadřuje to, co čtenáři sociologické literatury znají z pohledu Norberta Eliase. „Byla to šlechta, kdo vystavěl budovu způsobů.“ „Evropské pojetí toho, co je krásné a co je ve vzájemných kontaktech mezi lidmi přiměřené, zformulovala šlechta,“ píše s pocitem spřízněnosti a s neskrývanou hrdostí etiopský princ.

Nepřekvapuje, že eseje „Dobré mravy“ s oblibou čtou diplomaté, kterým již snad školení ve způsobech etikety není zapotřebí. Těší je nacházet hlubší smysl formalit, které jsou každodenní součástí jejich práce. Je pozoruhodné, že člověk, který vyrůstal v etiopské společnosti, vsál dokonale evropskou kulturu. V Německu i dalších evropských zemích dokáže vycítit nejjemnější odstíny různých společenských situací, včetně subtilit jazykových. Mimochodem vyrovnat se s četnými lingvistickými pasážemi „Dobrých mravů“ byl jistě pro překladatelku tvrdý oříšek.

Některé kapitoly „Dobrých mravů“ se věnují konkrétním společenským situacím, například obdarovávání – „aristokratické je umět přijmout dar bez oplacení“, nebo smyslu a formě korespondence. Kniha vyšla poprvé v roce 2003, tedy v době, kdy už do mezilidských vztahů zasáhla fatální vlna elektronické komunikace. Asserate se o ní zmiňuje jen letmo. Jako by neuznával, že e-mailová korespondence by mohla být konkurentkou dopisů psaných na papíře. „Vždycky budou věci, které člověk nejraději napíše do dopisu.“ Věnuje se „krásným dopisním papírům“, radí k uměřenosti při použití okázalého ocelorytu v úpravě hlaviček a vizitek. S podobným zaujetím píše Asserate o odívání a o situacích u stolu: „Nikdy se necítím tak nepříjemně, jako když mě program nutí nosit smoking ještě za denního světla.“ „Jídelní způsoby jsou jedním z nejjistějších znaků toho, zda byl někdo jako dítě vychováván. Nevíme-li o někom nic, je mnohem výmluvnější přihlížet mu při jídle než si prohlížet jeho šaty a naslouchat jeho světoběžnickým řečem.“

Těžiště knihy je však v obecnějších reflexích, například v eseji „Pozornost α nedbalost“, vždycky však opřených o věcná pozorování. Pro pozorného muže je „sedět v přítomnosti stojící ženy fyzicky nemožné“. Ohledně vstávání, nejen v přítomnosti ženy, je Asserate zvlášť citlivý: „Člověk se zvedá před druhým, aby si s respektem připomněl cizí i svou lidskost. Že pozorný člověk takové zdůvodnění nepotřebuje, to už je jiná kapitola. Vstává, jako pták zpívá a jako se strom zelená.“ To mne, jako učitelku dvacetiletých, vskutku pobavilo. Podobně jako názor, že „opisovat nějaký úctyhodný text do sešitu na krasopis s pomocnými linkami je důstojná činnost“.

Krátký esej o evropské konverzaci je založen na historickém a psychologickém pohledu. Z jejího rozkvětu ve francouzských salonech před rokem 1789 zbývá jen slabý odlesk, přesto i dnes patří vydařená konverzace k největším lidským radostem. Umění naslouchat, s mírou odporovat a včas odhadnout citlivé téma, to jsou základní předpoklady rozhovoru „v dobře temperovaném kruhu“. Asserate píše o půvabech i trapnostech konverzace se smyslem pro její podstatu i s vědomím jejích úskalí.

V kapitole o diskrétnosti vyjádřil Asserate „obdiv k formě, která zásadně ovlivňuje existenci člověka až po sám její konec“. „Překonávání strachu ze smrti má své kořeny ve studu a diskrétnosti… Mí bratři… byli za Mengistovy diktatury žalářováni ve sklepě Menilekova paláce. V pravidelných intervalech odtud podle nepochopitelných kritérií odváděli jednoho z vězňů, který už se neměl vrátit… Nikdo ze zajatců si nedovolil zoufalství nebo paniku, jakkoli by to bylo zcela odpustitelné.“

Podobně jako cítíme na některých místech knihy, třeba ve chvále diskrétnosti nebo pozornosti, autorovo temperamentní přitakání, jinde, například v eseji o vulgaritě, cítíme jeho prudké znechucení. Vulgarita není třídním znakem, jak by snad latinské slovo naznačovalo, podle Asserata je to především fenomén morální. „Vulgární mi připadá neschopnost úcty a sklon čekat za vším velkým a zdařilým, za každou krásou a dobrotou nějaký špinavý trik… Z pohledu na bezbranného člověka vydaného na pospas obecnému pohrdání se může radovat jen vulgární osoba.“

Stojí za pozornost, jak Asserate svůj hodnotící postoj kalibruje. Pro jeho subtilitu je příznačné například odlišení vulgarity od hrubiánství. Na hrubiány se Asserate nezlobí, protože jejich nezpůsoby chápe jako pouhý pokus o provokaci. Tam, kde nejde o nejpodstatnější otázky lidských vztahů, je Asserate tolerantní, jak bychom u učitele dobrých mravů nečekali. Způsoby, s nimiž jako arbitr elegance nemůže souhlasit, třeba přání „dobré chuti“ nebo sjednocení látky kapesníku a kravaty, nekárá. Dokáže v nich najít dobrý úmysl nebo aspoň paradoxní situační půvab.

Asserateho knížka obsahuje latentní dimenzi, která se vynořuje na povrch jen výjimečně, na okamžik a nepřímo a jen tam, kde je autor stržen vzpomínkou. Čtenáře provází od prvních stránek pocit, že autor má něco důležitého, zásadního na srdci, něco, co se mu nechce nebo co se nehodí vyslovit – pamatujme, jsme v hájemství diskrétních dobrých způsobů. Asseratiho cit pro situace ví, že příležitost pro velká slova bude až v Epilogu: „Při myšlence na mnohá místa, která jsem musel zanedbat, mě především bolí, že jsem se nemohl obšírněji věnovat otázce způsobů v extrémních situacích… Mé naděje se teď upírají k tomu, že po přečtení této knihy bude snazší se … v nouzových a podobných situacích zorientovat – ačkoliv tu nebyly probrány.“

Pravidla společenského chování vznikají v pokojných dobách a jsou pěstována ve šťastných chvílích. Svět dobrých mravů nepočítá s existencí nepříznivých vnějších okolností. Co zbude ze zdvořilosti, vlídnosti, taktu a diskrétnosti, když se ocitneme v tísni?