Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Veřejnost a rizika jaderné energetiky po Fukušimě

 |  12. 1. 2012
 |  Vesmír 91, 50, 2012/1

Obavy z možnosti významných havárií energetických jaderných reaktorů provázely jejich výstavbu od samého počátku. Jedním z prvních pokusů odhadnout pravděpodobnost jaderných havárií a jejich důsledků byla studie prof. Normana C. Rasmussena vydaná v r. 1974 jaderným regulačním orgánem USA (Nuclear Regulatory Commission – NRC). V ní uvedený odhad pravděpodobnosti úmrtí jednotlivce v důsledku jaderné havárie, který činil 10-10 za rok, byl v té době často citován a měl upevňovat důvěru budovatelů jaderné energetiky v její bezpečnost. Odhady byly později upravovány, zejména po jaderné nehodě v Three Mile Island v r. 1979 a rovněž po teroristickém útoku v USA 11. září 2001. NRC vydává nadále výsledky těchto analýz pod akronymem SOARCA (State-of-the-Art of Reactor Consequence Analysis).

Černobylská katastrofa v r. 1986 byla pro celý svět vpravdě otřesem. Velká havárie, jejímuž vzniku byla připisována pravděpodobnost jednou za statisíce či miliony let provozu, skutečně nastala. To sice neodporuje korektnímu chápání pravděpodobnosti, vždyť vysoce nepravděpodobným pádem meteoritu či zásahem blesku může být nepředvídaně kdykoliv zasažen kdokoliv z nás. Nicméně realitu této katastrofické události má po 26. dubnu 1986 celý svět stále před očima.

Není tím zpochybněna platnost dřívějších odhadů pravděpodobnosti dané události? Pro jaké podmínky konstrukce energetických reaktorů a bezpečnosti provozu byly tyto výpočty provedeny?

Od první chvíle havárie se v mysli lidí znalých poměrů v tehdejším SSSR projevila nedůvěra v solidnost a důslednou odpovědnost lidí plánujících, řídících a provozujících jaderný program. Následné rozbory okolností, které byly v pozadí tohoto selhání, ukázaly jak hrubá pochybení vedoucích pracovníků a osudové kroky obsluhy reaktoru v posledních hodinách předcházejících výbuchu, tak konstrukční nedostatky samotného jaderného reaktoru (ochranné bariéry, systém kontrol a řízení reaktoru). Mohli jsme se tedy „uklidnit“ závěrem, že černobylský případ se do pravděpodobnostních úvah nepočítá a že takové mnohaúrovňové selhání se nemůže při dalším budování a řízení jaderných zdrojů již opakovat, zejména budeme-li lidskému faktoru nadále věnovat náležitou pozornost, což se ve většině zemí provozujících jadernou energetiku po roce 1986 stalo.

A tu se dne 11. března 2011 svět dozvídá o havárii v japonské Fukušimě. Zde nepůsobí předsudky o nějaké zásadní nedbalosti, naopak Japonsko má ve světě zvuk země s vyspělou technologií a vysokou občanskou a pracovní kázní. Ve Fukušimě však ani vyspělá technika neodolala přírodním silám. V průběhu desítek hodin se na rozdíl od černobylské havárie šíří informace o této mimořádné události všemi komunikačními kanály. Posouzení její závažnosti potrvá však řadu dní, vždyť zemětřesení a tsunami, které jadernou havárii vyvolaly, zdevastovaly infrastrukturu v dopravě, v oblasti technologií nutných pro kontrolu a řízení jaderných reaktorů, pro monitorování dopadů na obyvatele a životní prostředí, tedy i pro hodnocení rozsahu a vývoje havárie.

Původní hodnocení z 11. března uvádělo, že situace na reaktoru 1 odpovídá stupni 4 na sedmistupňové škále INES (International Nuclear and Radiological Event Scale), tedy „nehodě s místními následky“. V důsledku problémů s chlazením reaktorů a bazénů vyhořelého paliva 18. března byla situace na blocích 1 až 3 předběžně zařazena do kategorie 5 („nehoda s širším dopadem“) a dne 12. dubna přehodnotily japonské orgány klasifikaci na těchto reaktorech na stupeň 7, tedy „rozsáhlá nehoda“, čímž se Fukušima ocitla formálně na stejné úrovni klasifikace jako Černobyl, tzn. na nejvyšším stupni škály INES. Tento vývoj vedl média ke zkratce, že Fukušima je „druhý Černobyl“, což veřejnost rychle přejala. Lze již dnes provést porovnání obou havárií? Odpověď zní – velmi obtížně.

Za měřítko bychom mohli vzít porovnání celkové bilance radioaktivních látek uvolněných v jednom i druhém případu do životního prostředí nebo porovnání velikostí územních ploch podobně kontaminovaných uniklými radionuklidy v důsledku jejich depozice, a to diferencovaně podle jednotlivých hladin naměřené plošné aktivity. Data z japonské havárie však dosud nejsou konečná, zejména pokud jde o stanovení zdrojového členu, tzn. množství radionuklidů skutečně uniklých do životního prostředí. V daném případě šlo o řadu za sebou jdoucích krátkodobých (ve srovnání s havárií v Černobylu) úniků radionuklidů, z nichž však všechny nebyly v důsledku výpadku elektrického napájení dostatečně přesně monitorovány. Ani míra a rozsah kontaminace území není vhodným kritériem, neboť v době některých (ať regulovaných, či neregulovaných) úniků byly z tohoto hlediska „optimální“ meteorologické podmínky – vítr foukal směrem na oceán, nikoliv na pevninu.

Pokusme se proto o velmi hrubé porovnání obou havárií podle dosud uvedených, popř. potenciálních radiačních zdravotních následků a podle velikosti dávek záření, které ozářené osoby obdržely a se kterými lze výskyt zdravotních následků korelovat. Tuto úvahu aplikujeme zvlášť na osazenstvo jaderných elektráren a další osoby podílející se na likvidaci následků havárie a zvlášť na obyvatelstvo v okolí jaderné elektrárny, včetně osob evakuovaných. V Černobylu bylo v době havárie na jaderné elektrárně přítomno asi 600 pracovníků. Dvě osoby zahynuly okamžitě na místě, zřejmě pro kombinované mechanické a tepelné poškození. V průběhu týdnů se rozvinula akutní nemoc z ozáření u 134 osob, u nichž předpokládaná celotělová dávka činila alespoň 1 až 2 Gy. Z nich během prvních 4 měsíců zemřelo 28 osob postižených dávkami odhadovanými na 4–16 Gy.

Ve Fukušimě se zřejmě již uplatnily zkušenosti z černobylské havárie. Mezinárodní organizace, zejména IAEA, zpracovaly řadu dokumentů zaměřených jak na řízení a hodnocení vážné havárie samotným personálem JE, tak na hodnocení následků havárie na okolní obyvatelstvo a životní prostředí, na plánování a zavádění ochranných opatření.

Díky úsilí japonských institucí věnovaného regulaci a omezování dávek pro pracovníky jaderné elektrárny se podařilo udržet jejich ozáření v uspokojivých mezích. Aplikovalo se pravidlo, že při záchranných pracích lze běžnou roční dávku radiačních pracovníků (20 mSv za rok, s možným jednoročním výkyvem 50 mSv) zvýšit až na 250 mSv (Doporučení ICRP 103 z r. 2007). Podle současných informací jen 6 osob překročilo dávku 250 mSv a dalších několik desítek pracovníků z celkového počtu asi 8000 překročilo dávku 100 mSv (dosud se pomocí celotělových počítačů upřesňuje míra jejich vnitřního ozáření). Nadměrně lokálně byli ozářeni jen dva pracovníci, kteří se brodili v kontaminované vodě a obdrželi na kůži vlivem záření β dávku 2–3 Sv, tedy pod úrovní dávkového prahu pro kůži, takže k projevům popálení u nich nedošlo. Jejich efektivní dávka (ekvivalent celotělové dávky) se přitom blížila limitu 250 mSv. Dne 11. března zahynuli na místě tři pracovníci, jeden na následky zemětřesení, dva v důsledku tsunami.

Pokud jde o postižení obyvatel, mimo areál elektrárny proběhla po havárii v Černobylu nejprve akutní evakuace z města Pripjať v bezprostředním okolí jaderné elektrárny, kdy se evakuovalo 66 000 lidí. V průběhu dalších dnů pokračovala evakuace v oblasti do 30 km od jaderné elektrárny, takže celkový počet evakuovaných činil 115 000 lidí. V dalším období po proměření zamořených území bylo realizováno přesídlení lidí do bezpečných lokalit. Počty ozářených skupin a odhady jejich průměrných dávek uvádí tab. I (podle dat z UNSCEAR 2008/2011).

Takto ozáření obyvatelé jsou vystaveni vyššímu riziku rakoviny, odhad následků je však jen přibližný, dávka 100 mSv může přispět přibližně necelým procentním bodem k běžné hodnotě rizika úmrtí na rakovinu, které činí 20–25 %. Pevnější čísla jsou k dispozici pro indukci rakoviny štítné žlázy u dětí, která je jinak celkem vzácným onemocněním. Ve zprávě UNSCEAR (United Nations Scientific Committee on the Effect of Ionizing Radiation) z r. 2008 se uvádí 5127 zjištěných rakovin u dětí ozářených ve věku do 14 let, zatímco pro skupinu zahrnující i adolescenty do 18 let je toto číslo 6748. Převážná většina z nich může být připsána vlivu Černobylu.

Ve Fukušimě byla již 15. března zahájena evakuace z okolí jaderné elektrárny, která se týkala 78 200 lidí v dvacetikilometrové zóně kolem jaderné elektrárny. Dalších 62 400 lidí bydlelo v zóně 20 až 30 km (z ní bylo evakuováno několik tisíc pacientů ze zdravotnických zařízení – nemocnic, domovů pro seniory). Rostl však počet osob, které chtěly být z této oblasti evakuovány, což způsobovalo problémy, neboť zničená infrastruktura nedovolila pro všechny zajistit odpovídající péči a zásobování. Nebránilo se však evakuaci, pokud měli evakuovaní zajištěno odpovídající zázemí (např. u známých či příbuzných). Dne 22. dubna byly vyhlášeny vedle evakuované, zakázané (restricted) zóny dvě další oblasti (obr. 1) – oblast uvažovaná či doporučená k evakuaci nebo přesídlení (Deliberate Evacuation Area) a zóna připravená k evakuaci nebo přesídlení v případě mimořádné situace (Evacuation-Prepared Area in Case of Emergency). Kromě nich bylo vybráno na základě výsledků radiačního monitorování, které potvrdilo velmi nehomogenní kontaminaci zasaženého území, několik sídelních jednotek, v nichž byly evakuace či přesídlení doporučeny. V současné době proces přesídlení obyvatel z uvedených území probíhá v závislosti na vývoji dávek ozáření osob. Jako kritérium doporučené evakuace stanovila japonská vláda dávku ozáření 20 mSv/za rok (od vzniku havárie).

Rozsáhlý monitoring a analýza radiometrických údajů získaných v zasaženém území Japonska pokračují a budou jistě trvat další roky, takže přesný odhad dávek obyvatelstvu není zatím možný. Nicméně na podkladě dosud zveřejněných údajů o kontaminaci ovzduší při úniku radionuklidů a o depozici na půdu lze již předběžně porovnat distribuci dávek u obyvatel. Takové zajímavé porovnání provedl francouzský IRSN.1)

Po černobylské havárii bylo z oblasti o plošné kontaminaci vyšší než 555 kBq/m2 postupně přesídleno 270 000 osob. IRSN rozdělil tyto osoby do 4 skupin podle dávek zevního ozáření, které obdržely v průběhu 4 let po havárii (kolektivní dávka se rovná 7300 manSv). Podobně byly rozděleny ozářené osoby v Japonsku podle dávek od zevního ozáření. Na obr. 2 je uvedena situace pro případ, že by k přesídlení lidí v Japonsku došlo do jednoho roku od ozáření. Kolektivní dávka odpovídající tomuto scénáři by byla 1800 manSv (kdyby obyvatelé byli evakuováni do 3 měsíců od havárie, kolektivní dávka by klesla již na 800 manSv).

Uvedený příklad demonstruje velký význam optimalizace při rozhodování o následných opatřeních. Je proto třeba vyzdvihnout rozhodnutí japonských úřadů o zavedení preventivních opatření – ukrytí, evakuace a postupný rozvoj komplexního radiačního monitoringu (včetně prezentování aktuálních dat) – od jednoduchých metod měření dávkových příkonů mobilními pozemními a leteckými skupinami (zapojení sociálních sítí do sledování časových trendů dávek) až po náročné laboratorní, spektrometrické analýzy a celotělové měření osob.

Ve spolupráci japonských úřadů s UNSCEAR je připravován dlouhodobý monitoring 2 milionů osob s cílem hodnocení vlivu nízkých dávek a upřesňování koeficientů rizika. Zdůraznit je třeba zaměření monitoringu na speciální komodity (pitnou vodu, mléko, maso, mořské produkty), vybrané oblasti a lokality (oblasti přesídlení) a na speciální skupiny osob (děti, školy, zdravotnická zařízení, zařízení pro seniory). Všechny tyto aktivity ukazují na snahu japonských úřadů riziko vzniku pozdních zdravotních následků snížit na co nejnižší společensky a ekonomicky přijatelnou úroveň.

Ukazuje se, že i když jde v obou případech o havárie s velkým dopadem, jejich zdravotní následky a ekonomické i společenské důsledky budou zřejmě nesouměřitelné.

Přesto mají obě situace něco společného: jednak šlo o staré reaktory bez důležité ochranné bariéry (integrálního kontejnmentu) a s nimi související problémy, jednak se postupovalo obdobně v oblasti ochrany obyvatel – byla nutná rozsáhlá evakuace a přesídlení obyvatelstva. Společné byly a jsou i obavy veřejnosti nejen v postižených zemích, ale i v řadě dalších, které jsou spojené s nedůvěrou k poskytovaným informacím a nejistotou ohledně toho, jak si počínat.

Za společný rys lze rovněž považovat následně se rozšiřující aktivity na mezinárodní a národních úrovních věnované monitoringu a hodnocení dopadů havárie. Každá uvedená radiační havárie „obohatila“ naše poznání, přinesla další zkušeností a vyústila v požadavky na zlepšení bezpečnosti provozu jaderné elektrárny a systému havarijní připravenosti. Zmiňme mezinárodní úmluvy o včasném informování o nehodě, o mezinárodní pomoci při hodnocení takové události a likvidaci jejích následků, tlak na zdokonalování kontrolních, řídicích systémů a ochranných bariér jaderné elektrárny, na zdokonalování metod a postupů plánování a zavádění ochranných opatření a na unifikaci k tomu nezbytné kriteriální báze.

Přišel však čas zamyslet se vážně nad tím, jak nejlépe postihnout reálné ohrožení lidí a krajiny v důsledku provozu jaderných zdrojů a jak věrohodně posuzovat negativní dopady tohoto zdroje energie v kompetici s jinými dostupnými alternativami.

Zdá se, že na obranu jaderné energie, pokud jde o havarijní situace, nejčastěji zazněl zkratkový a blíže nestrukturovaný argument, že pravděpodobnost jaderné havárie s vážným ohrožením obyvatel v okolí elektrárny je krajně nízká, srovnatelná např. s tak extrémním jevem, jako je destrukce území a ztráty na životech po pádu meteoritu.

Je však třeba připustit námitku, že s aplikací pravděpodobnostních zákonitostí se v tomto případě nezachází příliš korektně. Pravděpodobnostní zákonitosti se typicky odvozují z rozboru velmi dlouhé řady opakovaných jevů. V učebnicích se uvádí příklad opakovaných hodů hracími kostkami nebo náhodného tahu čísel z osudí. V reálném životě se pravděpodobnost úmrtí člověka v určitém věku odvozuje z rozsáhlých demografických statistik.

Výše jsme uvedli informaci o Rasmussenově reportu a jeho odhadu pravděpodobnosti úmrtí jednotlivce na následky havárie energetického jaderného reaktoru. Tento ani žádný pozdější odhad však nemohl být založen na vyhodnocení velkého počtu jaderných havárií postihujících okolní obyvatelstvo, protože tato data prostě nemáme. Primárními podklady takových pravděpodobnostních odhadů jsou informace o nastalých technických poruchách jednotlivých konstrukčních komponent jaderných zařízení. Pravděpodobnosti těchto jevů jsou pak aplikovány na vykonstruované scénáře tzv. havarijních sekvencí. Přitom může dojít k určité nejistotě v tom, že se ve scénářích uvažuje o kombinaci různých typů spouštěcích mechanismů, o některých z nich však můžeme předpokládat, že jsou vzájemně nezávislé a ve skutečnosti mohou být kauzálně vázány (např. zemětřesení, tsunami a následný black-out). I takto nebo podobně nepřímo provedené odhady pravděpodobnosti však mají svůj význam a jsou jistě užitečnou pomůckou pro plánování opatření pro případ nehod a s tím spojené sociální a ekonomické újmy.

Stojí proto za pozornost posoudit i dřívější a vlastně dosud trvající strategii připravenosti na havárie jaderných zařízení. Stručně řečeno uvažuje se o určitých kategoriích rozsahu nehody. Veřejnost méně zajímají poruchy, jejichž následky jsou omezeny na areál elektrárny a jsou zvládnutelné jejími vlastními silami. Jinou kategorií jsou však nehody vedoucí k úniku radioaktivních látek do okolí. Pro ty z nich, které jsou spojeny s vyšší pravděpodobností vzniku než 10-7 za rok, se v plánech zajišťují tzv. neodkladná ochranná opatření (ukrytí, podání jodidu draselného, evakuace) směřující k omezení intenzity možného ozáření osob. Opatření jsou technicky připravena, plánována a prakticky procvičována v tzv. zónách havarijního plánování, tj. v územním kruhu o poloměru přibližně 10 až 20 km, zpravidla s vnitřním mezikružím o poloměru cca 5 km, kde by se zasahovalo prioritně.

Jelikož havárie může nastat v libovolnou roční a denní dobu a radioaktivní oblak se bude šířit ve směru aktuálního větru, rychlost a rozsah zavádění neodkladných opatření, a tím i jejich efektivnost, budou významně závislé nejen na samotném rozsahu nastalé události a jejím vývoji, ale i na řadě dalších faktorů (např. demografických podmínkách ve směru šíření radioaktivních látek – větší sídelní jednotka, přítomnost zdravotnických, školských aj. zařízení atd.).

Do podrobností celého systému havarijní připravenosti zde nelze zacházet, je ale třeba aspoň zdůraznit, že jeho funkceschopnost je podmíněna trvalou čtyřiadvacetihodinovou pohotovostí odpovídajících vybraných řídicích složek havarijní připravenosti jak na resortní, tak územně příslušné úrovni a vybraných složek monitorovací sítě (např. sítě včasného zjištění, teledozimetrické okruhy na „plotě“ a v blízkém okolí jaderné elektrárny), která se dále široce mobilizuje v případě hrozící – a v horším případě už vzniklé – radiační havárie. Výsledky monitorování, modelové výpočty a další výše uvedené faktory určují potom další postup zajištění ochrany obyvatel v okolí jaderné elektrárny.

A jak se máme postavit k otázce havárií, jejichž pravděpodobnost je nižší než 10-7 za rok? Stručná, běžná odpověď – která je nechtěně poznamenána i cynickou konotací – zní: pro tyto situace se záchranné situace neplánují. Ve skutečnosti to není zcela přesné, existují orgány státu pověřené krizovým managementem a vybavené prostředky k řešení nejrůznějších i nepravděpodobných situací. Každý orgán veřejné správy v závislosti na svém území či resortní odpovědnosti je povinen zpracovat krizové a havarijní plány, které evidují rizika přicházející v úvahu na daném území, hodnotí jejich míru a plánují opatření na jejich snižování, popř. na likvidaci jejich následků. Pro události s pravděpodobností nižší, než je výše uvedená, se ne všechna opatření plánují, ale evidují se nezbytné zdroje k jejich potenciálnímu zavádění v případě nutnosti.

Jaké závěry má občan nebo veřejný činitel, který není v této problematice odborníkem, odvodit ze světových zkušeností s radiačními nehodami a jaké stanovisko má zaujmout k k jaderné energetice? Nutno asi připustit, že ze spektra běžně uváděných námitek proti jaderné energetice má problematika jaderných havárií asi největší váhu. Např. často uváděná námitka týkající se nevyřešené technologie zneškodňování vyhořelého jaderného paliva je méně naléhavá, neboť bezpečnosti v případě ukládání jaderného odpadu do hlubokých geologických struktur. Perspektivním řešením jaderného odpadu je však i technologická konverze dlouhodobých radionuklidů v materiál radiologicky akceptovatelný, či dokonce dále využitelný (MOX palivo).

Vodítkem pro vnímání rizika asi nebudou jen číselné hodnoty pravděpodobnosti výskytu jednotlivých kategorií radiačních nehod ani další pokusy o jejich zpřesnění. Východiskem zůstává jistě obecné přesvědčení, že velká havárie je velmi málo pravděpodobná, i zřejmý fakt, že i mě může potkat málo pravděpodobná událost. Nelze totiž nikdy vyloučit působení zcela nepředvídaného faktoru či rozvoje události podle fantaskního scénáře.

Korigovat bychom si však mohli představu, čím jsme především při velké radiační nehodě ohroženi. Není to na prvním místě ztráta života nebo bezprostřední zdravotní poškození, tím méně masové, zejména uvážíme-li inherentní bezpečnost současné generace jaderných reaktorů na straně jedné a dosaženou úroveň metod a technik radiační ochrany i systému krizového managementu na straně druhé, která se uplatnila už i v případě fukušimské havárie, i když nešlo o moderní reaktory. Daní za velkou nehodu jsou především škody ekonomické a sociální (psychologické). Jsme připraveni unést, jako např. v případě málo pravděpodobného prolomení přehrady nebo velkých povodní (nehledě na jiná možná budoucí rizika), evakuaci desetitisíců lidí a zvládnout jejich stres?

Pohybujeme se stále v oblasti velmi nízkých pravděpodobností. Přitom je jistě významné, zda je součástí scénáře takových extrémních událostí předpoklad hromadného zdravotního poškození včetně úmrtí mnoha lidí, nebo zda se tento typ ztrát nejeví jako převažující. Při tomto způsobu uvažování se vynořuje i pozitivní východisko: můžeme totiž usilovat nejen o lepší technickou, ale i osobní, psychickou připravenost na nehody tohoto typu.

Krizové řízení státu při promýšlení strategie dalšího vývoje a optimalizace systému pomoci při mimořádných událostech by mělo také zkoumat, zda výše uvedené okolnosti nemotivují k novému přehodnocení zásad a podmínek pro zavádění ochranných opatření, zda není třeba věnovat zvýšenou pozornost prevenci subjektivně zatěžujícího stresu a jeho zdravotních i sociálních důsledků. Zdá se, že nedůvěra veřejnosti k informacím úřadů po nehodě je spojená s nízkou radiologickou gramotností občanů.

Nebo opačně: pokud máme zájem něco podnikat pro věcné hodnocení rizik ozáření a jaderných technologií, potom musíme nějak rozvíjet minimální radiologickou gramotnost občanů, třeba v rámci ekologické, ekonomické či technologické gramotnosti (což by bylo mj. prospěšné pro vstřícnost občanů k jiným opatřením radiační ochrany, např. proti radonu v budovách nebo při lékařském ozáření). Odborníci radiační ochrany a radiobiologie by byli v nehodových situacích veřejnosti prospěšnější, kdyby občané více rozuměli veličinám a jednotkám charakterizujícím situaci a spíše by byli zaujati sofistikovanou organizací monitorovacího systému a neuvěřitelně vysokou citlivostí metod měření, místo aby se nedůvěřivě a rozpačitě zabývali nabízenými kvantitativními informacemi.

Diskuse o energetických zdrojích bude zcela jistě pokračovat. V době, kdy je vyčerpání fosilních paliv na dohled, nezbývá než se rozhodnout, zda má jaderná energetika místo v energetickém mixu a zda její rizika musíme přijmout, s tím, že pozornost bude věnována nejen dalšímu zvyšování bezpečnosti jaderných zařízení, ale i efektivnějšímu, přímému využití samotné energie jaderného štěpení či jaderné fúze. Nebo postupně začneme na nejúrodnějších půdách pěstovat biomasu, procházet krajinou fotovoltaických plantáží či alejemi stožárů s rušivě hlučícími a ptáky ohrožujícími větrníky, za jejichž likvidaci po uplynutí doby provozu není jejich provozovatel či majitel odpovědný, na rozdíl od provozovatele jaderného zařízení.

Závěrem je možno konstatovat, že havárie ve Fukušimě, i když patří k politováníhodným neštěstím, se stala příležitostí k získání dalších cenných zkušeností, které obohatí vědomosti poučení získané při provozních haváriích jaderných reaktorů včetně černobylské katastrofy. Pokud jde o postoje veřejnosti, budou tyto nové zkušenosti sotva znamenat zvýšený příklon k jaderné energetice, ale v každém případě by měly přispět k ozřejmení faktu, že rizika spojená s provozem jaderné elektrárny nejsou ve srovnání s riziky spojenými s provozem jiných technologií či s přírodními hrozbami ničím výjimečným. Největší podíl na zdravotních dopadech jaderných havárií nemá vlastní ozáření osob, ale (za předpokladu korektního plánování a rychlé odezvy na nehodu) psychické stresy a sociální nepohoda, ke kterým přispívá i falešné nadhodnocení očekávaných následků.

Literatura

IRNS Report DRPH/2011-10 (Institut de radioprotection et de sûreté nucléaire): Assessment on the 66th day of projected external doses for populations living in the north-west fallout zone of the Fukushima nuclear accident, 2011

Norman S. Rasmussen (edit): Reactor Safety Study: An Assessment of Accident Risks in USA, Report Wash – 1400, NUREG – 75/014, 1974/1975

UNSCEAR 2008/2011 Report (United Nations Scientific Committee on the Effects of Atomic Radiations), Vol. II, Annex D: Health effects due to radiation from the Chernobyl accident, 2011

Wakeford R.: And now, Fukushima, J. Radiol. Prot., 2011, 31, 167

Report of Japanese Government to the IAEA Ministerial Conference on Nuclear Safety: The Accident at TEPCO’s Fukushima Nuclear Power Stations, 7.6. 2011

Poznámky

1) Institut de Radioprotection et de Sûreté Nucléaire, www.irsn.fr/FR/Pages/Home.aspx.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Energetika

O autorech

Vladislav Klener

Zdeněk Prouza

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné