Obsaďme překryv mezi zelenou a bílou vědou

Užitečná diskuse mezi Tomášem Grimem a Pavlem Brandlem v prázdninovém Vesmíru (Vesmír 90, 381, 2011/7 a Vesmír 90, 382, 2011/7) mi připomněla můj pobyt v molekulární laboratoři na Amsterrdamské univerzitě v roce  1993. Jako produkt tehdejší české vědy jsem si tam totiž uvědomil jeden z jejích problémů.

Jelikož před rokem 1989 vůbec a do roku 2000 částečně nebyly peníze ani na základní chemikálie a přístroje, byla tzv. „flekařina“ (pojem zhruba pokrývající biochemický a molekulárněbiologický výzkum) vesměs nedostupná a většina biologických nadšenců se zabývala tzv. „chlupařinou“ neboli různými formami morfologie, taxonomie či systematiky. Podobně chyběly peníze na počítače nezbytné pro větší ekologické, etologické či fylogenetické výpočty a podle toho se příslušné obory orientovaly.

Tento trend se projevoval i ve výuce. Na pražské UK jsme se tehdy naučili více o chrupavkách žraloků než o DNA. V důsledku toho jsem k lehkému zděšení svého nizozemského šéfa nevěděl, že DNA ligáza potřebuje ATP, ale naštěstí jsem to později v jeho očích vyrovnal neočekávanými znalostmi o řadě pro něj obskurních bičíkovců. Obojí bylo k mé tehdejší práci zapotřebí. Použil jsem totiž molekulární metody na studium prvoka z našich kaprů, což přineslo překvapivě zajímavé výsledky.

Naštěstí se výše popsaná a desetiletí trvající nevyváženost mezi „zelenou“ a „bílou“ výukou a výzkumem u nás začíná vyrovnávat (i když dle T. Grima patrně ještě ne v ornitologii?). Děje se tak na některých progresivnějších fakultách či v akademických institucích vesměs díky navrátilcům ze zahraničí (rozdíly mezi fakultami v rámci jedné univerzity bývají v těchto věcech podstatně větší než mezi univerzitami). A právě vyváženost obou oblastí by se mohla stát silnou stránkou českého biologického výzkumu. Na západ od nás byli totiž v posledních desetiletích chlupaři z univerzit a výzkumných ústavů do značné míry eliminováni či přesunuti do izolace v muzeích a výchova nové generace se de facto zastavila, zatímco ve vědě na východ od nás zase nikdo kromě chlupařů nezůstal.

To české vědě umožňuje obsadit rozhraní mezi zeleným a bílým výzkumem. Spojení taxonomie nebo alespoň toho, co je v angličtině nazýváno „feeling for organism“, s moderními molekulárními přístupy totiž otevírá velmi široký prostor např. pro studium obtížně získatelných, určitelných či jinak neobvyklých organismů, do kterého se západní vědci, začínající často až u lyzátů z modelových organismů, nijak nehrnou. Je pro ně totiž snadnější získat peníze na výzkum zavedených modelů.

Těžko západ doženeme v mainstreamové molekulární biologii a ještě obtížněji uděláme dojem tradičním taxonomickým výzkumem. Na rozhraní mezi těmito oblastmi či, chcete-li, přístupy se ale prosadit můžeme a v některých oborech, jako např. v protozoologii či parazitologii (jistě i v některých jiných, které však nesleduji), se to již řadě českých vědců daří. Díky stále citlivějším metodám navíc začíná být studium méně známých, v molekulárním slangu „netradičních“ organismů čím dál přístupnější. Zastánci znalosti principů a moderních metod, představovaní v této diskusi Tomášem Grimem, a příznivci klasické taxonomie či morfologie, jež zastupuje Pavel Brandl, by tak snadněji našli společnou řeč, výhodnou navíc pro obě strany.

Na závěr bych chtěl dodat (s odvoláním na zmiňované texty obou diskutujících) – soustřeďme se na studentky zvládající test kovarianční strukturou, které zároveň dovedou poznat sovici sněžnou! Ty se v budoucím světě jistě uživí.