Kdo je vlastně ornitolog – aneb Páv je z toho paf!

Ad Vesmír 90, 236, 2011/4

Čtvrteční poledne mě zastihlo na terase restaurace v pražské zoologické zahradě s dubnovým Vesmírem a textem Tomáše Grima „Birder a birdwatcher – ptáčkař, či ornitolog?“. Zatímco jsem četl, mé pravé ucho zachytilo od vedlejšího stolu průběh zkoušky z etologie, kterou podstupovali studenti jedné naší přední přírodovědně zaměřené fakulty. Oba zážitky se slily v jeden a přinutily mne sepsat následující zamyšlení.

Ptáčkařský článek jsem pročetl se zájmem celý, včetně textů k fotografiím. Autorovi uniklo, že berneška aljašská (Branta hutchinsii, s poddruhem berneška malá Branta hutchinsii minima), o které pojednává text pod fotografií tří „birderů“, není druhem popsaným v roce 2004, jak píše, nýbrž téměř o dvě století dříve – a to Richardsonem v roce 1832. Absence rozlišování mezi „popisem taxonu“ a „oddělením taxonu“ (žijeme v období splittingu a berneška aljašská, dříve poddruh bernešky velké Branta canadensis, je jedním z mnoha jeho důsledků) mě trochu rozčarovala. Zejména vzhledem k velmi razantnímu závěru, kterým autor rozdělil lidskou populaci zajímající se o ptáky a jejich životní projevy na dvě části. Jednak na kategorii ornitologů – profesionálních vědců, kteří mohou být zároveň i ptáčkaři – nadšenci a milovníky, jednak na kategorii ptáčkařů-amatérů, kteří však skutečnými ornitology-profesionály nikdy býti nemohou. Chce-li autor publikovat takto jednoznačné tvrzení a zároveň je zástupce profesionálů, neměl by se dopouštět podobných omylů, kterými svůj kredit profesionála snižuje.

Nyní ke zmíněné zkoušce z etologie. První otázka zkoušejícího zněla lek a tokaništní druhy. Problém byl, že zkoušená studentka si na žádný tokaništní druh neuměla vzpomenout ani po nápovědě zkoušejícího „pták ze stejné skupiny jako bažant, žije v našich horských lesích, velký, černý, myslivci…“ Zkrátka na tetřeva si nevzpomněla. Stejně jako na další druhy. Následující otázka zněla fitness a princip handicapu. Na to se zkoušená chytila, brilantně odříkala naučenou definici, ale pak došlo na příklady a situace s tetřevem se opakovala – tentokráte zkoušející napovídal „pták, žije v Indii, viděli jsme ho i tady v zoo, velký, asi dva metry dlouhý, polovinu délky tvoří ocas, modrý na hlavě a hrudi…“ Nic. Večer jsem tu historku vyprávěl u večeře ženě, a než jsem dokončil, naše ani ne dvouletá ratolest zaječela „Páf, to je pšeci páf“. A bylo to. Nevím, jak slečna u zkoušky dopadla, ale kdybych na ni aplikoval test Tomáše Grima, podle kterého je ornitologem ten, kdo správně „vybírá kovarianční strukturu pro zobecněný lineární model“, tak by pravděpodobně prošla bez problémů. Děsí mne tento typ budoucího ornitologa (zoologa, etologa…), který jako by vystoupil ze známého vtipu:

Na alpském svahu přechází stádo ovcí silnici. Projíždějící řidič, který musel zastavit, aby zvířata přešla, se dá do řeči s ovčákem: „Hej, ovčáku, když uhodnu, kolik máš ovcí, dáš mi jednu z nich?“ „Jistě, ale to neuhodnete,“ říká ovčák. „Je jich 324, správně?“ „Správně, pane, tak si ji naložte. ...no a když já uhodnu vaši profesi, vrátíte mi ji zpátky?“ odpovídá ovčák, zatímco sleduje nakládání. „Samozřejmě, ale to se ti nepodaří, já mám tak neobvyklou profesi, že ji ani nebudeš znát.“ „Vy jste, pane, molekulární taxonom!“ „Jak jsi to uhodl?!“ „Jednoduše – můžu si vzít zpátky svého psa, kterého jste si právě naložil do auta?“

Zpět k ptákům, ornitologům a ptáčkařům. Nemyslím si, že by se dala narýsovat tak ostrá hranice, jak nám ji autor předložil. Dokladem jsou i obsahy regionálních časopisů s ornitologickou tematikou. Své články zde publikují i „ptáčkaři“, kteří pracovní den tráví v kovárně, na úřadě či jinde mimo vědeckou půdu a ve svém volnu cílevědomě střádají data a publikují je podle „ornitologických“ pravidel. Já vím, lze namítnout, že regionální časopisy nemají zpravidla velký impakt, ale jejich prostor, ve kterém se prolínají příspěvky „ornitologů“ i „ptáčkařů“, je pro mne určitou zárukou, že existence páva modrého zůstane známá i dalším generacím nejen „ptáčkařů“. „Ornitolog“, který vnímá studované ptáky pouze jako soubor dat, je paradoxním produktem současného systému bádání. Bez detailní znalosti objektu, bez schopnosti rozlišovat diverzitu forem a pochopit jejich projevy v celé rozmanitosti totiž nelze získaná data interpretovat ani při použití „sofistikované statistické analýzy“, zmiňované autorem.

A pointa? Mohla by znít: „Všechno je jinak!“ Neboť při rozdělení na „ornitology“ a „ptáčkaře“ autor ignoruje existenci třetí skupiny – možná početnější, než je prvně jmenovaná. Jde o profesionály, kteří se nepochybně zabývají ornitologií, ale přitom nejde ani o publikující badatele, ani o kochající se milovníky. Tvoří ji pracovníci muzeí, zoologických zahrad, rezervací, národních parků, úřadů ochrany přírody a dalších a dalších „aplikovaných“ profesí, v jejichž adrese se nenacházejí slova „University“ či „Institute“.

PS: Za čtrnáct dní jsem byl u magisterské státnice ze zoologie, jako přísedící. Na otázku „vyjmenujte ptáky tundrového biomu“ reagovala zkoušená odpovědí „Datlík tříprstý“. Do čeho by asi chudák v tundře tesal... Na sovici sněžnou si vzpoměla až po dlouhé sérii nápověd, respektive až po té mojí, poslední – „poštovní sova Harryho Pottera“. Zato logistickou rovnici růstu populace ovládala bez potíží. Smutné, leč pravdivé.