Malá povodí a jejich význam

Historie naší planety je úzce spjatá s vodou a její dostupnost v dostatečném množství a kvalitě je jednou ze základních podmínek existence života na Zemi. Voda nepřetržitě cirkuluje působením sluneční energie, gravitační síly, Coriolisovy síly a dalších faktorů různou rychlostí v prostoru a čase, čímž vytváří mohutný látkový koloběh. Oběh vody obsahuje základní komponenty vodní bilance, z nichž nejdůležitější jsou srážky (padající i usazené), výpar, povrchový a podpovrchový odtok. Zkoumáním časového a prostorového průběhu vodní bilance, jakož i fyzikálními, chemickými a biologickými vlastnostmi vody se zabývá hydrologie. Hydrologickému pozorování se věnovali už staří Egypťané. S počátky hydrologických znalostí se lze setkat u Aristotela a dalších starověkých vědců. Velkou pozornost pohybu vody v přírodě věnoval i Leonardo da Vinci (1452–1519), který vodu označuje za hnací sílu v přírodě. V jeho rukopisu Kodexu leicesterského je obsaženo nedokončené „Pojednání o vodě“, které představuje v patnácti kapitolách systematický popis hydrologického cyklu. Hydrologie je věda, která je tradičně spojená s experimentálním výzkumem realizovaným v povodích. Povodím se rozumí území, které je ohraničeno rozvodnicí a je odvodňováno do jednoho bodu, který se nazývá uzávěrovým profilem povodí. Sledovaná povodí mohou být experimentální (nové poznatky se získávají plánovanými experimenty), reprezentativní (tj. vybraná tak, aby reprezentovala hydrologický režim určité oblasti) nebo obecně výzkumná či malá povodí, přičemž však plocha povodí není přesněji definována. V Čechách se intenzivnější zájem o malá povodí datuje od dob jihočeských rybníkářů (Mikuláše Rutharda, Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína), tedy od počátku 16. století. Systematické studium hydrologie malých povodí má v Čechách již více než stoletou tradici a první známý záznam, o cíleném hydrologickém experimentu na povodí o ploše více než 60 km², pochází z roku 1915, kdy byla na toku vytvářena umělá povodňová vlna s cílem prokázat hysterezi na měrné křivce průtoků. Významným krokem ke sledování hydrologického cyklu jednotnou metodikou byla v rámci projektu UNESCO založená Mezinárodní hydrologická dekáda (International hydrological Decade – IHD), která probíhala v letech 1965–1974. Jejím cílem bylo poznání geografického a časového kolísání hydrologického cyklu v celoplanetárním měřítku. Ústav pro hydrodynamiku (ÚH) zahájil v roce 1964 experimentální hydrologický výzkum v povodí Volyňky, které bylo o rok později zahrnuto do IHD. Po jejím skončení se výzkum koncentroval do pramenné oblasti Šumavy a bez přerušení pokračuje dodnes. V současné době provozuje ÚH sledování hydrologického režimu v pramenných oblastech Šumavy, Jizerských hor a Krkonoš za použití více než dvaceti plně automatizovaných hydrologických a meteorologických stanic, většinou vybavených dálkovým přenosem dat. Nejvýznamnější zájmovou lokalitou ÚH je CHKO a NP Šumava, kde v současnosti probíhá intenzivní výzkum ve čtyřech povodích. Nejdůležitější z nich, povodí Liz (0,99 km², 828–1074 m n. m.), je zařazeno do mezinárodní monitorovací sítě ERB (Euromediterranean Network of Experimental and Representative Basins). V rámci ERB se konají od roku 1986 bienální konference, na nichž probíhá intenzivní diskuse a výměna zkušeností. Navíc pořádá již tradičně ÚH konference s mezinárodní účastí – Hydrologie malého povodí (2003, 2005, 2008, 2011). Tato hydrologická vytvásetkání mají stále příznivější odezvu v české a slovenské odborné hydrologické veřejnosti, což je dokumentováno stále rostoucím počtem účastníků, počtem příspěvků i jejich úrovní. Zájem o hydrologii malých povodí v pramenných oblastech je zcela pochopitelný, neboť regiony s nadmořskou výškou nad 1000 m, třebaže pokrývají jenom zhruba čtvrtinu povrchu Země, poskytují podstatnou část zásob pitné vody (30 až 70 % v humidních a dokonce 70 až 95 % v aridních oblastech). Navíc jsou ekosystémy v horských polohách velmi zranitelné a citlivé, což je ještě aktuálnější v dnešní době klimatických změn či spíše extremalizace hydrologických jevů (prohlubování období hydrologického a meteorologického sucha, vyšší frekvence intenzivních přívalových letních dešťů s následnými náhlými povodněmi apod.). Je nasnadě, že cena nastíněných hydrologických pozorování roste s délkou časové řady a vložené úsilí i finanční prostředky se zúročí jen při dlouhodobých nepřerušených řadách. V tomto světle lze jen doufat, že se podaří udržet v některých případech již desetiletí probíhající ekohydrologický monitoring v provozu, a poskytnout tak široké odborné veřejnosti nástroj pro hodnocení hydrologického i geochemického režimu ve vybraných reprezentativních povodích.