Čím více řečí umíš, tím déle vydržíš prchat před Alzheimerem

Velký lidský mozek vytvořila a zformovala řeč. Ne práce, jak se nám pokusil namluvit Engels, ale především vyprávění o ní (a nejen o ní) vedlo neurony, astrocyty a všechny další elementy k množení. Řeč nás udržuje v sociální síti, komunikace dále rozvíjí mozek. Jazyk umožňuje abstrakci, syntézu, definici, je cenným nástrojem paměti, prostředkem vyjádřenímyšlenek, přání a emocí, estetických pocitů.

Novorozenec poznává bezpečně fonémy mateřského jazyka, kterému naslouchal jako plod v děloze. Jak to víme? Jednoduše: když kojenec pije, nenechává se rušit zvuky, které už zná. Zato při zvucích neznámých zareaguje orientačním reflexem, přestane pít a začne „větřit“. Mluví-li k němu matka rodnou řečí, pije, až se mu dělají boule za ušima. Pohovoří- li však na něj cizojazyčně, přestane pít a pátrá, co to má znamenat.

Kolem druhého roku používá dítě jednoduché věty, za další rok to jsou již souvětí, před vstupem do školy (mozek ještě negeneruje EEG alfa aktivitu jako základní) již používá řeč zcela plynule a cílevědomě. A jak říkají cynici, toto šestileté úsilí člověka naučit se mluvit je odměněno tím, že na něj po zbytek života všichni řvou, aby mlčel.

Jsou takoví a takové, co v tomto věku už zvládají dva jazyky: svůj mateřský a potom nějaký další, který má jiná slova, jinou gramatiku, jinou syntaxi. Bilingvisté. Dlouho panovala nejistota, zda je taková znalost pro dítě užitečná, nebo zda mu dělá v hlavě jenom zmatek, zejména v době, kdy si gramatiku, včetně výjimek, teprve ujasňuje. Dnešní názory se kloní k první alternativě.

Všechny dosud provedené psychologické a neuropsychické testy prozatím ukazují na výhodu bilingválních dětí oproti dětem monolingválním. Nejvýznamnější badatelka v této oblasti, kanadská profesorka Ellen Bialystoková uvádí tento příklad: Předložíme- li dítěti nesmyslnou větu, například: „Jablka rostou na nose“, a zeptáme se ho, zda je gramaticky správná, monolingvální dítě nám odpoví, že je to nesmysl, zatímco bilingvální dítě řekne svými slovy zhruba to, že to je sice praštěné, ale gramaticky správné [1].

Významně se zrychluje čtení podobných slov („cognates“), například holandského schip a anglického ship, v rodném jazyce [2]. Bilingvální prostředí ale významně zlepšuje kognitivní funkce již v preverbálním stadiu dětského vývoje, jak prokazuje italská studie provedená na sedmiměsíčních dětech [3]. „Bilingvální“ děti byly po diskriminujícím signálu schopné rozlišit, zda další podnět přijde z levé nebo z pravé strany, zatímco monolingvální ne. Zajímavým způsobem se aktivuje kreativita a vlastnost označovaná jako „kognitivní flexibilita“: čtyřleté až pětileté děti měly nakreslit dům nebo květinu, které neexistují, což byl výzkumný úkol zadávaný dosud sedmiletým a starším [4]. Bilingvální děti opět zvítězily na celé čáře (například s žirafí kytkou a křeslovým domem) a stejně tak v jemných konverzačních nuancích, kde měly tří až šestileté děti ze stejného sociálního prostředí určit, zda je předložená věta dostatečně informativní, zda je pravdivá, zda postihuje téma, je společensky přijatelná a zda neobsahuje redundance [5].

Všechny uvedené příklady, a z desítek studií je jich daleko víc, jsou jistě zajímavé a povedou ctižádostivé rodiče k tomu, aby v zájmu kariéry nechali své děti vzdělávat bilingválně. Je tu ale dobrá zpráva i pro nás, kteří jsme utopili spoustu peněz v jazykových kurzech, zpráva v duchu starého: Co se v mládí naučíš… Dvojjazyčnost oddaluje nástup klinických projevů Alzheimerovy demence, především ztrátu paměti, obtíže s řešením problémů a stavy zmatenosti o čtyři až pět let, jak zjistili vědci při porovnávání údajů u celkem 211 pacientů trpících touto poruchou [6]. Ne že by ten Němec v našich mozcích neřádil! Počíná si tam stejně neurvale jako v mozcích pologramotných monolingválů, ale jeho zhoubné dílo není navenek tak patrné.

Zatímco v centrální nervové soustavě lidí vládnoucích jedním jazykem se neuropsychické pochody odehrávají na určitých místech, která mohou být degenerativními procesy poničena, je funkční kapacita u lidí používajících dva jazyky rozprostřena do mnohem širších okrsků s bohatstvím spojů, které zůstávají zachovány déle. Protektivní efekt znalosti druhého jazyka je specifický a nemůže být připsán dalším – jistě významným – faktorům, jakými jsou vzdělání (ve sledované skupině bylo dokonce u monolingválních pacientů vyšší), postavení v zaměstnání či status emigranta nebo rodilého mluvčího.

A tak jediný problém je v tom, že bychom ten druhý jazyk měli používat co nejčastěji.