Čím je člověku zvíře?
Těmito a podobnými tématy se zabývá autorova kniha s názvem Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech (s kapitolou o Indii od Hany Novákové), která vyjde v nakladatelství Academia r. 2011.
Ač jsou zvířata oblíbenými modely pro lidskou fyziologii v rámci medicínských výzkumů i pro lidskou psychiku v rámci srovnávací psychologie, etologie a evolučně-psychologických úvah, je náš postoj vůči zvířatům neobyčejně ambivalentní a k naší podobnosti či rozdílnosti vůči nim také. Naštěstí nemáme přístup k tomu zjistit, zda a co soudí například vlci o místě vlka ve světě či o tom, odkud vlci přišli a kam kráčejí…
Člověk a zvíře
Člověk zajisté vyniká nad ostatní živočichy nejen v dobrém, ale i v zlém, a termín „zvěrstvo“ pro mimořádné špatnosti je spíše výrazem našich projekcí nežli přiléhavým označením pro něco, co vyžaduje i typicky lidskou vynalézavost a organizační um. Rovněž dělení „člověk“ – „zvíře“, v němž druhá kategorie zahrnuje celé pandemonium od trepek po šimpanze, je velmi málo šťastné (je to trochu jako dělit lidské artefakty na „lampy“ a „věci“) a snaha některých humanitních vědců operovat s ní jako se samozřejmostí budí právem rezervovaný odstup biologů (ti zase propadají opačnému omylu vidět v člověku „nahou opici“, od ostatních sotva odlišnou).
Tendence se nějak ostře odhraničit od zvířat je prastará – už řada archaických národů podnikala rozmanité ceremoniální „zkrášlovací“ operace právě za tímto účelem – například si barvila zuby, aby nebyly „jako zuby psů“, či vytrhávala řasy, aby oči „nebyly jako oči pštrosů“. Tradiční jazyky mají také pro tutéž činnost u lidí a zvířat jiné sloveso, trochu podobně jako používá řada asijských jazyků pro dodržení správného ceremoniálního odstupu jiné sloveso pro analogickou činnost či věc panovníka a různých vrstev lidu (do češtiny se to těžko překládá, řekněme „vysoké snění“– spánek – chrnění či „tenké předivo“ – kapesník – šňupák). Člověk jí, zvíře žere,1) člověk zemře, zvíře pojde, člověk otěhotní, zvíře zabřezne, člověk se rodí, zvíře se líhne či je vrženo.
V evropské tradici je rovněž prastaré deklarativní zdůraznění, že zvířata sice vnímají, ale nerozumějí, nechápou, nejsou rozumná,2) tudíž nemluví a nepřináleží k nim řeč.3) Ne nadarmo se kůň v nové řečtině jmenuje alogos.4)
Vzhledem k tomu, že zvířatům z tohoto hlediska chybí rozum, nemohou z pohledu církevní doktríny ani hřešit a z hlediska západního práva nést odpovědnost za své činy – za kousavého psa platí pokutu majitel, který jej sice pak většinou zpráská, netuše, že je to nemístný antropomorfismus: vždyť jim chybí schopnost rozpoznání dobrého a zlého, která byla ovšem příčinou lidského pádu a vyhnání z ráje. Je také dobře připomenout, že jedním z důvodů fascinace lidí zvířaty je i to, že jim jejich „ztracený ráj“, přírodní neproblematičnost, připomínají až k závisti, zejména v tom směru, že si podle našich představ nejsou vědoma své smrtelnosti: „Ó přešťastná jsou hovada, neb na ně ten strach nepadá!“ lkalo už staročeské skládání z 15. věku.
Další definice se jen hrnou: člověk má vědomí, zvířata ne, člověk pracuje, zvířata nepracují (blíže v rámečku „Nástroje“), člověk je bytostí světa, zvíře je „chudé světem“, člověk je svobodný a sám si prostředí upravuje, zvíře je předurčené a na prostředí závislé, člověk duši (zvláště nesmrtelnou) má, zvíře nikoli, člověk má pojmové myšlení, zvíře nikoli, člověk je bytostí historickou, zvíře je ahistorické, člověk má náboženství a vědomost o Bohu, zvíře ne, člověk si je vědom své smrtelnosti, zvíře nikoli (blíže v rámečku „Zvíře a smrt“).
Pokud se náhodou ukáže, že některý z výsostně lidských atributů, třeba řečová komunikace, by mohl mít u zvířat některé obdoby, bývá zvykem definici posunout tak, aby byla znovu nastolena původní dvojkolejná idyla, neboť zvíře mít řeč z principu „nesmí“. Není snad třeba poznamenávat, že podobné výroky jsou mnohem spíše výrazem sociálního rozřaďování a mocenskými definicemi, majícími velmi daleko k zkušenostnímu poznání tradiční biologie a mnohem blíž spíše k „vědě“ právní, popřípadě k scientia sacra křesťanské teologie či jejím islámským analogiím (ilm). Trochu to připomíná někdejší deklarace o tom, že „zatímco křesťané v plnosti víry následují Krista, pohané jsou beznadějně zapleteni do svých omylů a nízkých chtíčů“.
Zkusme si dosadit na místo zvířat některé etnikum, na něž máme spadeno, nebo pro jednoduchost takové, jehož řeči ani trochu nerozumíme, třeba Finy. „Člověk mluví, Fin vydává neartikulované bublavé zvuky… člověk je bytostí světa, Fin je chudý světem… člověk myslí, Fin pouze vnímá… člověk vědomě pracuje, Fin jen instinktivně vykonává práci podobnou činnost… člověk je nezávislý na prostředí, Fin je svým severským prostředím plně determinován…“ Snad to není třeba dále komentovat. Je fascinující, jak malý pozorovací talent měla většina myslitelů, kteří nám nějakou podnes zvučnou definici rozdílu mezi člověkem a zvířetem zanechali. Je s podivem, že si zřejmě žádné zvíře, ani obligátního kocoura či psa, pořádně neprohlédli a že exemplárním jsoucnem člověka je jim intelektuál, lépe řečeno oni sami, ač se to stydí nahlas říci.5)
Tento článek by neměl být podobných perel výroků o rozdílech mezi člověkem a zvířetem kompletním klasobraním, budiž připomenut jako jeden příklad za všechny Bourdieu: zvíře je zcela pohlceno prostředím, „jako voda ve vodě“ (to je zajisté bod víry), nezná „úzkost“ (to mnohý člověk, ať už úplně otupělý, či naopak silně věřící, také ne), lev zabíjí kořist s klidem (to tvrdí o šelmách někdy i biologové: přál bych jim někdy vidět lovícího lva v savaně, kolik je v tom divoké vášně; kunovité šelmy se dostávají zrovna do extáze a v případě hojné kořisti se doslova „zpíjejí“ krví), zvíře zabíjí bez výčitek, člověk ne (řezník na rozdíl od intelektuála také), člověk potravu upravuje, zvíře ne (algonkinská přezdívka Inuitů „Eskimo“ znamená „pojídači syrového masa“, zrnožraví mravenci naopak obilky trav předkličují a pak složitě žvýkají). Exemplárním jsoucnem zvířete je pro řadu myslitelů mnohem spíše vůl v zápřeži nežli, řekněme, vlk v lese.
Ne že by všechny uvedené argumenty nebyly svým způsobem významné, jen to není tak jednoduché. Takto lze brát i argument o „ahistoričnosti“ zvířat,6) pro medúzy to jistě platí bezezbytku, těm vyšším ale naprosto nelze upírat vlastní individuální historii, paměť a schopnost dosahovat k některým vzpomínkám a prakticky je využívat. Navíc tam, kde existuje péče o mláďata, existuje ve větší či menší míře i kulturní tradice zpěvu, loveckých technik, varování před nebezpečím apod. Je ovšem pravda, že gibon se historickou minulostí gibonstva, ba ani své tlupy, neobírá a nechodí kvůli tomu do knihoven. Gibon v korunách pralesa prostě „giboní“.
Zajímavé je rovněž sémantické pole, pokryté7) slovy odvozenými od zvířat. Jen krátce vybírám: zhovadilost, hovadství, zvířeckost, zvěrstvo, bestialita, brutalita (od animalia bruta, zvířata „těžká“ či „pomalá“), hovadina, volovina, kravina, telecí nápad, prasárna, zprasit něco, sviňárna, svinstvo, čuňárna, konina, hyenismus, ptákovina, kočičina (do trochu veselejší roviny přešlo „psina“), vyslepičit něco atd. Nepřeberná je škála zvířecích nadávek pro jednotlivce – ty nechť si laskavý čtenář už vypíše sám. Zvířecí lichotky se sice také vyskytují, ale neskonale řidčeji.8)
Snad budiž řečeno, že zgruntu jiná hypotetická civilizace, založená řekněme psy, krkavci či slimáky, by byla neméně kyno-, korako- či limakocentrická, nežli je ta naše antropocentrická, měla by ve věci stejně teoreticky jasnoa s lidmi, byli-li by jací, by se rozhodně „nepatlala“. Malé náběhy k tomu jsou vidět třeba u vyšších primátů, jak je líčí de Waal. Vůči příslušníkům vlastního druhu projevují šimpanzi či malpy v mnoha případech solidaritu, soucit a živou účast na jejich bolesti či problémech (to se nikterak neváže na pokrevní příbuzenství, jak by sociobiologie ráda viděla), ovšem ani stopy něčeho podobného vůči své kořisti, opičkám guerézám či mláďatům nosálů, které je možno zaživa porcovat jakkoli. Lidská jedinečnost zřejmě spočívá i v tom, že jsme zřejmě jediným živočišným druhem, který se něčím podobným, byť okrajově a pozdě, vůbec obírá.
Poznámky
1) Sloveso „chlastat“, též něm. saufen, se původně vztahovalo na pití u zvířat, teprve sekundárně přešlo jako výraz opovržení na nemístné nasávání alkoholu u lidí.
2) Viz už Alkmaión z Krotónu, počínaje Aristotelem pak běžně.
3) U pravověrných karteziánů zvířata ani nevnímají, jen se to tak jeví – vnímat může pouze subjekt.
4) Je zvláštní, že za projev inteligence u zvířat i lidí se pokládá zejména schopnost k provádění formálních kalkulů, které má naše myšlení jako vnitřní nástroj jaksi inkorporované: nejlépe je provádějí stroje, hůře lidé a nejhůře zvířata – z tohoto hlediska tedy „nemyslí“. Například bravurní chytání much vlaštovkami za letu se za projev inteligence tradičně nepovažuje.
5) Například děti se do filozofických definic člověka tradičně nevejdou, předliterární etnika také ne, v posledku zbývá Mistr se svými žáky jako kvintesence člověčenství – i filozofie je velmi mocná mocenská rozřaďovací metoda, kdo je vlastně „plnohodnotný“ člověk a kdo ne, za určitých okolností i cesta k „odceňování“ jiných, podle čehož pak jsou traktováni, nebo tomu ještě lépe sami uvěří.
6) Například Nietzsche.
7) Například v českém jazyce a jeho nejběžnějších latinských výpůjčkách.
8) V evropských jazycích přirovnávají oblíbené osoby k holoubkům a holubičkám, ptáčkům, rybkám, včelkám atd., v Indii je obrat „býk z rodu Bháratovců“ rovněž nespornou lichotkou.
NÁSTROJE
Ač zprávy o tom, že volně žijící primáti používají jednoduché nástroje, jsou známy od dob terénní práce Jane Goodallové a údaje ze zajetí lze najít už ve starém Brehmovi, podobná pozorování vzbudí vždy nebývalou pozornost. Lidoopi, bytosti člověku nepochybně nejbližší, tu nečiní zas až tak izolovanou výjimku, užití nástrojů bylo pozorováno i u ptáků – supi mrchožrouti ve východní Africe rozbíjejí pštrosí vejce pomocí kamenů, galapážská pěnkava Cactospiza pallida dokonce vytahuje hmyz ze štěrbiny odlomeným opunciovým trnem. Poslední jmenovaný druh už je pták zcela „hloupý“ a jednání, které se nemusí učit nápodobou, se obecně považuje za „instinktivní“. U šimpanzů se naopak užívání jednoduchých nástrojů, třeba stébel a větviček k lovu termitů, prokazatelně traduje z pokolení na pokolení napodobováním a vytvářejí se zde lokální kultury s vlastními návyky (J. Zrzavý, Vesmír 79, 77, 2000/2). Nedávno bylo užívání klacíků jako nástrojů, zčásti předávané tradicí, popsáno u vrány Corvus moneduloides z Nové Kaledonie.
Z nějakého důvodu se používání nástrojů pokládalo a v zásadě stále skrytě pokládá za výhradně lidskou doménu, ne-li přímo za bytostný výraz lidství – práce je totiž plodem rozumu, a ten zvířata nemají. „Žádny zvíře neumí zacházet s instruments: co je to platny, zvíře, to je halt jen příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin… ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane,“ referuje dobové vědecké i mimovědecké názory na tuto problematiku Čapkův kapitán Van Toch ve Válce s mloky.
Marxismus samozřejmě také věřil na nesouměřitelnost lidské práce s „prací“ u zvířat – co se prý takto v usilovném včelím sbírání pylu bobřím či stavění hráze jeví, ve skutečnosti prací není. Pochopitelně si většina živočichů nese všechny potřebné „instrumenty“ na svém těle – krab klepeta, lev zuby a drápy, motýl sosák atd. Člověk je od přírody vybaven poměrně střídmě, ovšem ruka slouží jako jakýsi „metanástroj“, s nímž se dají manipulovat ty ostatní, od úlomku kosti až po „myš“ počítače. Přitom lze říci, že užívání jazyka je příznak lidství mnohem zásadnější než všechny nástrojové manipulace. Je to ovšem taky manipulace se světem, ale jeho zachycováním do znaků a symbolů a celkový význam jazyka z mnoha hledisek přesahuje činnosti, jako je utahování šroubů.
ZVÍŘE A SMRT
Bývá zvykem tvrdit, že zatímco člověk si je vědom své smrtelnosti a konečnosti, zvířata si toho vědoma nejsou. Čeho si vědoma jsou a čeho nejsou, lze zajisté těžko říci, faktem ovšem je, že se u nich nevyskytuje nějaký zřetelný kult mrtvých ani bilanční sebevraždy v případě nevyhnutelného ohrožení (ty se ovšem u většiny lidí také nevyskytují). Tvrdí se, že sloni někdy pokrývají mrtvé druhy větvemi a občas navštěvují jejich pozůstatky, chobotem se dotýkají lebky či velkých kostí.
S těmi sebevraždami je to ostatně dvojznačné. Zajisté nikde u zvířat neobjevíme nějaký sofistikovanější způsob ukončení života, třeba uvázání smyčky, ač i to by technicky někteří živočichové zvládli. Jak se ale dívat třeba na vytrvalé odmítání potravy u některých jedinců poté, co upadnou do zajetí, či na různé vyplavování velryb a delfínů na pobřeží? Nejde o nějaké nedopatření v orientaci či něco podobného jen proto, že zvířata sebevraždu z principu páchat nesmějí? Kdyby sledoval lidi pověstný „etolog z Marsu“, navíc nevládnoucí písmem eventuálních dopisů na rozloučenou, také by jej v tomto směru zaujali nanejvýš již zmínění oběšenci – předávkování léků, pády z výšek či pod kola vlaků a neštěstí při manipulacích se střelnými zbraněmi se přece občas dějí a nepatrné okrajové ztráty by sotva vzbudily jeho pozornost. Co ostatně očekávat od bytostí, které lpí i na nejbědnějším, ponižujícím životě, jak by marťanský etolog sledováním z různých lágrů dobře věděl…
Mrtví příslušníci vlastního druhu vyvolávají u vyšších zvířat nejrůznější reakce, od úplného nezájmu přes zvědavé, jakoby zamyšlené očichávání až po způsob reakcí, jako by dosud žili, včetně pobízení k odchodu. Sociální hmyzové odklízejí mrtvé druhy z hnízda stejným stylem jako jiné smetí. Mnohem víc než mrtvý příslušník vlastního druhu působí na řadu zvířat jedinec zraněný či nepravidelně se pohybující. Divoce se třepetající holub či rybka obrátí celé hejno ihned na zběsilý útěk, vedle rozkládajícího se mrtvého bývalého partnera však holubička s novým samcem v klidu zahnízdí – ani lidé poměrně cyničtí by v obývacím pokoji něco podobného nestrpěli.
Úzkost a panika zvířat zahnaných do úzkých či třeba hnaných na jatka se neliší od lidské reakce v obdobné situaci s tím rozdílem, že třeba vepři je těžko doručit rozsudek smrti písemně. I apatie a rezignace při vyčerpání všech prostředků záchrany je u obou podobná. To, že my „víme“, že na nás smrt čeká, kdežto zvířata to „nevědí“, je zřejmě zčásti spíše vyznáním víry. Pochopitelně je těžko u nich objevit nějakou „preventivní“ existenciální úzkost či obavy z toho, co bude po smrti. I naše povědomí o smrti je jen nepřímé: něco, co bytostně neznáme, si zajisté neumíme ani věrohodně představit. Odtud vlastně pochází ta hrůza – rozumově tento nutný úděl nás, smrtelníků, chápeme dobře. Dá se předpokládat, že u zvířat se bude vztahování ke smrti podobat situaci u malých dětí – i těm je dost obtížné vysvětlit, kde že je dědeček, či v dřívějším stavu věcí, proč už neodpovídá a tiše leží. Živočichové se silnou vazbou mezi párovými partnery či silně imprintovaní na člověka často dlouho u mrtvého partnera prodlévají či jej hledají a trpí takovým existenciálním otřesem neméně než lidé. Lidem je zajisté stejně jako zvířatům dáno se ohrožujících momentů bát a smrti se pokud možno vyhýbat.
Za hranici „lidství“ v paleontologii a nejstarší archeologii se obecně mají pozůstatky pohřebních obřadů – jejich cílem bylo ovšem zčásti také bránit mrtvým vracet se a škodit živým. Přítomná doba je zcela výjimečná v tom, že pohřební ceremonie se krátí či i vynechávají – v Praze je bez jakéhokoli obřadu spálena zhruba třetina všech zemřelých. Nejde zdaleka jen o nezájem pozůstalých, řada lidí si výslovně žádný pohřeb nepřeje. Dodejme, že být „zahrabán jako pes“, bez všech příslušných obřadů, bylo ve všech tradičních společnostech nejhorší potupou a trestem vyhrazeným v křesťanských kontextech pro sebevrahy či nejhorší zrádce.
ZVÍŘATA BLÍZKÁ A ZVÍŘATA VZDÁLENÁ
Už lovecko-sběračské kultury mají velmi vyvinutou dichotomii: zvířata blízká jsou ta, která patří mezi oblíbené domestikanty či protodomestikanty – pes, ochočený papoušek, opička, tukan… Toto pojetí se valně neliší od vztahu k příslušníkům vlastní rodiny, zvířata jsou milována, krmena, stávají se objektem něžností, v útlém věku jsou ženami dokonce kojena spolu s dětmi, po smrti oplakávána a nezřídka i pohřbívána téměř s týmž ceremoniálem jako lidé. Což nijak nebrání tomu, že zvířata vzdálená, ta, která jsou předmětem lovu a exploatace či prostě jen nepatří k okruhu těch blízkých, už třeba cizí pes či divoce žijící bratři ochočených ptáků a savců, se nedočkají sebemenšího ohledu, podobně jako příslušníkovi jiného kmene lze lhát, lze jej oloupit, zabít, a padne-li do rukou nepřátel živý, čeká jej často děsivý konec (dělení lidí na „blízké“ soukmenovce a „vzdálené“ ostatní bylo v nové době překonáno, u zvířat stav trvá a stále se prohlubuje). O zacházení se zvířaty vzdálenými u „přírodních národů“, žijících údajně v harmonii s přírodním prostředím, si netřeba dělat iluze – Eskymák těžko projde kolem cizího psa, aby jej nekopl či rovnou nezastřelil, nedostatek ledniček v pralesích vede k uchovávání čerstvého masa „v živé podobě“ svázáním či zlomeninami.
To nijak nevylučuje skutečnost, že část zvířat je posvátná, jiná je nutno rituálně „přemlouvat“, aby se dala ulovit, a poté složitými obřady prosit jejich duše za odpuštění.
Řečená dvoukolejnost se udržuje v nemenší intenzitě ve všech kulturách až po přítomnou dobu. I středověký šlechtic či sedlák devatenáctého století měl své oblíbené koně a psy, už starořímští moralisté si stěžovali na hýčkání psíků a papoušků místo již nepohodlných dětí. Zatímco oblíbený koník byl hřebelcován, pentlen a zpívaly se o něm písně a oblíbený holoubek byl ozdobou střechy a zvířetem na hranici posvátnosti, dočkal se tažný vůl tak nejspíš rány bičem a místo netopýra či sýčka bylo na vratech (kam byl přibit). Zde se dostáváme k dvojímu pohledu nejen na zvířata blízká a vzdálená, ale také na dobrá a zlá, což se v novověku racionalizovalo na představu rozdělení v užitečná a škodlivá. Přítomná doba, vyostřující na doraz všechny polární dvojakosti, rozevírá i mezi zvířaty blízkými a vzdálenými pomyslné nůžky v obludné míře – jako protipól klinik a psychoanalytiků pro domácí miláčky či mediálních kampaní za záchranu oblíbeného zvířete v rezervaci se otvírá inferno velkochovů a jatek dříve neznámého rozsahu. Jako by se propastné nerovnosti šancí mezi lidmi dřívějších ér, dnes v dalekosáhlé míře odstraněné, jen přestěhovaly mezi zvířata, vlastně tam byly vyvezeny jako hnůj na cizí pozemek.
Postavení jednoho zvířete v určité kategorii nemusí být pochopitelně trvalé – když se kocourek Macík zaběhne a je dodán do kosmetické laboratoře, zažije na vlastním kožiše oba typy údělů, které by se daly popsat výpověďmi: „Zvířata jsou naši menší bratři“ a „Zvířata jsou materiál daný nám v plen“. Tato podvojnost vší lidské percepce i konání (radostné je peníze hromadit i vydávat, dostávat dary i obdarovávat, tvořit i ničit, ovšem „jak kdy“) je kamenem úrazu pro různé výpovědi o lidech na úrovni ideologizované vědy a pokleslého žurnalismu – výpovědi typu „člověk je bytostně egoistický“… „svou podstatou šelma“… „mající sklon k volnému obchodu, křesťanství, nomádismu“ a ke kdovíčemu ještě, jsou žvásty zcela zanedbávající polární protipól. Je s podivem, jak malá část evropské intelektuality tuto prostinkou pravdu nahlédla.
Tento zdánlivě paradoxní stav vychází z lidské polární percepce světa, která se promítá do vztahu ke všem důležitým aspektům světa. Koneckonců i vztah k lidem je konfigurován podobně, podle zásad: „Lidský život je posvátný“ (aplikuje se při posuzování vražd a zabití a léčení nemocných, včetně těch, kterým se „nedovoluje“ umřít, i záchrany předčasně narozených dětí) a „Lidský život je zcela bezcenný“ (aplikuje se při potratech či při vyhlášení války, kdy se mladíci vypiplaní v inkubátorech pobíjejí hlava nehlava). Naznačený způsob uvažování, nazývaný např. Arthurem Koestlerem nevýstižně „schizofrenie“, nelze z našeho myšlení a konání odstranit (jak si například Koestler sliboval), neboť překlápěním mezi oběma polaritami vlastně vybírá vždy tu prakticky schůdnější variantu (nejsme schopni panoramaticky vnímat obě eventuality zároveň), ale už jeho uvědomění nás i jiné, v tomto případě zvířata, chrání proti nejhorším excesům, které se vždy odehrávají za hranicemi, kam už vědomá zóna nesahá.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [552,06 kB]
O autorovi
Stanislav Komárek
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
