Šimpanzí etnografie

Jak známo, neopakovatelnost lidské bytosti není dána jenom geny, které zdědila po rodičích, nýbrž i memy, které chytla během života. Toto rozdělení není zcela jednoznačné – mnohé memy získáváme skoro kompletně od svých vlastních předků (čištění zubů) a mnohými geny jsme infikováni během života (např. viry, najmě těmi, které se zabudují do našeho genomu). Důležité je uvědomit si, že geny i memy přenášené vertikálně (rodič – potomek) se mohou přenášet pouze tehdy, umožní­li svému nositeli, aby žil a množil se (takže mu nesmějí škodit), zatímco geny i memy přenášené jakkoliv jinak mohou profitovat i z toho, že svého nositele zlikvidují. Replikátor (gen i mem) přenášený vertikálně je zkrátka v průměru mírnější než replikátor přenášený horizontálně; naučit se Pythagorovu větu je něco jako chytit nemoc, proto se vzdělaní lidé tak málo množí. Kultura se přenáší obecně horizontálněji než DNA, a proto nám tak škodí. Tak jako nás přírodní výběr vybavil vzpřímenou postavou, takže trpíme ischiasem a plochýma nohama, vybavil nás i složitým mozkem náchylným k memetické infekci, a proto trpíme kulturou.

Ale nepropadejte zoufalství – jděte do zoo a postůjte v zadumání před šimpanzí klecí: nejsme v tom sami.

Biologové definují kulturu tak, aby jim nevyšla jako záležitost unikátně lidská a aby ji aspoň některá zvířata měla také; jenom takto lze totiž hledat kořeny lidské kultury. Biologicky nahlíženo, kulturní chování je takové, které je opakovaně přenášeno memeticky (tj. napodobováním, sociálním nebo observačním učením), až se stane charakteristikou celé populace. Naučíte-li svého psa panáčkovat, učinili jste cosi v oboru kultury lidské, nikoliv psí; zajímavé to začne být, vznikne-li populace panáčkujících psů, kteří se tuto schopnost budou učit sami od sebe, nikoliv od vás. Takových zvířecích kultur či tradic je známa řada (např. ptačí dialekty), ale ve srovnání s kulturou lidskou jsou pořád zásadně jednodušší – týkají se jednotlivých kulturních znaků, nevytvářejí populačně-kulturní komplexy, kterým říkáme národy (tam, kde žijeme my) nebo kmeny (tam, kde žijou oni).

Skupina primatologů nedávno publikovala přehled kulturních odlišností mezi sedmi populacemi šimpanzů (Nature 399, 682–685, 1999) s výsledky, které mi připadají bezmála vzrušující. Jde o výsledek mnoha desítek let terénního výzkumu (když se sečte práce konaná v jednotlivých oblastech, dělá to 151 let!), mnohonásobně kontrolovaný a konfrontovaný s výsledky jiných pracovníků. Rozlišili 65 druhů chování a tyto typy chování pak klasifikovali do čtyř kategorií sestupně podle obvyklosti („customary“, „habitual“, „present“, „absent“), další kategorie jsou „ecological explanation“ (chování schází, protože místní ekologické podmínky mu nesvědčí, např. nocování na zemi v oblastech s hojným výskytem levhartů) a „unknown“ (chování asi chybí, ale není to jisté). Výsledkem této analýzy pak je 39 typů chování, které jsou běžné v jedné populaci, ale scházejí v druhé, přičemž jde jak o kulturu hmotnou (různé technologické grify), tak o kulturu sociální.

To, co vzniklo, je prostě kulturní popis sedmi šimpanzích etnik. Rozdíly zjevně nejsou spojeny s ekologií (tak jako lze těžko najít ekologické důvody, proč někteří Středoevropané pojídají vařené těsto v podobě knedlíků a jiní v podobě halušek). Nejsou ani spojeny s genetickou a evoluční příbuzností šimpanzích populací – západní populace patřící poddruhu Pan troglodytes verus (dokonce je možné, že jde o samostatný druh Pan verus) si nejsou vzájemně podobnější než kterákoliv z nich kterékoliv východní populaci (Pan troglodytes schweinfurthii, resp. Pan troglodytes v úzkém smyslu) – podobně jako kulturně (jazykově) odlišní Maďaři nejsou geneticky odlišní od ostatních Středoevropanů (a geneticky odlišní obyvatelé Sardinie mluví víceméně italsky).

Je zkrátka evidentní, že etnická diferenciace není lidskou vymožeností. Není pak divu, že šimpanzi mají dosti vyvinutou potřebu genocidy jiných kmenů, někdy dovedenou až k úplné fyzické likvidaci samců sousední tlupy. Trvá jim to, pravda, déle než nám, neboť technologicky jsou mnohem méně pokročilí, ale právě ta letitá urputnost, to dlouhodobé využívání vzácných příležitostí, kdy je možno a vhodno zlikvidovat souseda, působí dojmem až mrazivě lidským. Lidé zřejmě dodali tři novinky – dělbu práce mezi skupinami (nikoliv jenom mezi jednotlivci, ta je v přírodě běžná), tedy základ obchodu, boj mezi organizovanými skupinami (nikoliv přepadení jednotlivce jedné skupiny jednotlivcem či komandem ze sousedství), tedy základ válčení, jakož i pravou genocidu zahrnující i fyzickou likvidaci dospělých samic (nikoliv jejich biologicky rozumné znásilňování a únosy). Ale jako obvykle, základy lidství už najdeme u našich nejbližších příbuzných – volební právo by si tedy třeba i zasloužili, zvláště po zkušenostech z různých nedávných voleb, kde šimpanzi nevolili, a víme, jak to dopadlo.

Zájemce o tuto práci odkazuji na databázi šimpanzího chování na webové stránce chimp.stand.ac.uk/cultures/default.htm. Je, mimochodem řečeno, fascinující vidět, co všechno dělají, od složité trojkamenné technologie louskání ořechů až po (protonáboženské?) dešťové tance. Zřejmě je oprávněné podezření, že to, co předvádějí lidoopi v zoologických zahradách, tedy především pokrývání se senem, neukazuje úplné spektrum jejich možností.