Chval Pána všechno stvoření

Je pozoruhodné, jak u nás i v Evropě vůbec přibývá lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že život na Zemi povstal stvořením, nikoli evolucí. Ve Spojených státech tomu tak bylo vždy, ale na starém kontinentě jde o relativně svěží novinku. Za bezmála dvě stě let od vydání Lamarckovy Zoologické filosofie a sto padesát od Darwinova O původu druhů je to jistě trochu překvapivé. Také je zarážející, že kreacioniszmus ožívá právě ve svých nejjednodušších a nejpřímočařejších podobách, jak jej většinou předvádějí američtí fundamentalisté zbytku světa. Vliv amerických misií zde však hraje roli jen z malé části – mnohem důležitější je spíše povaha doby, která dává přednost všemu průraznému, jednoduše a extrémně vypointovanému a pochopitelnému i pro příslovečného „Pepu z depa“. Proti takovémuto fundamentalismu stojí fundamentalismus druhý, sice sofistikovanější, ale stejně skálopevně přesvědčený o svých pravdách, neodarwinismus dnešního typu. Pokud se dnes mluví o evoluci, myslí se tím už jaksi automaticky a bez dalšího komentáře její neodarwinistický výklad. Povahu celého problému, a sice nepřímost všech indicií, bývá zvykem nezdůrazňovat – evoluci a způsob jejího průběhu nelze z pochopitelných důvodů předvádět přímo vzhledem k dlouhým časovým škálám a krátkosti našeho pobývání zde na Zemi. Vždy mne zaráží, jak obě strany o celém procesu vzniku živých bytostí vyprávějí, jako by byly při tom. Pokud někde mimo biologické kruhy dám anonymně kolovat papír s „hlasováním“ evoluce versus stvoření (je to hrubé zjednodušení, ale ať!), vždy mne šokuje počet čárek na straně kreace. Jako by navzdory všem fosiliím, rudimentům a jiným už staletým argumentacím znovu ožívalo 18. století. S přesvědčenými kreacionisty jsem absolvoval i několik veřejných diskusí, připomínajících tak nejvíce veřejná hádání vrcholného středověku – nevedly pochopitelně nikam. Na můj argument, že na ně nenaléhám a mohou klidně zůstat při své víře, mi oponovali, že já se ovšem mám obrátit, neboť přinášejí vědecké důkazy. Ach! Kupodivu jen velmi málo lidí má dnes smysl pro rafinovanější a opatrnější evolučně-teistické hypotézy, třeba P. Teilharda de Chardina, nebo pro agnostické, ale ne striktně neodarwinistické pohledy typu A. Portmanna, zdůrazňující spontaneitu a kreativitu živých organismů. Trochu se bojím, že v univerzitním prostředí zůstane časem ostrůvek nejtvrdšího a nejpravověrnějšího neodarwinismu a lid si bude vypravovat o stvoření v sedmi dnech. Nebyl by to první myšlenkový regres v dějinách lidstva – vzpomeňme si, jak rané křesťanství značně zpustošilo antické dědictví či osvícenství pohodilo „středověký balast“. Vztahování se k myšlence evoluce je ostatně záležitost po výtce emocionální – je zajímavé, jak intenzivně se skrze své marxistické kořeny hlásilo k evoluci dělnické hnutí konce 19. století, ač by se naivnímu pozorovateli zdálo, že pracující vyšlý z ruky Všemohoucího by jaksi více vyzýval k ochraně než ten, který povstal z vyšších primátů. Zajisté by ani obecné rozšíření kreacionistických věr neotřáslo společností nějak zásadněji – děti by se stále rodily, staří umírali, vyráběly by se všechny tovary tak jako za éry evolucionismu. Všeho v dějinách je do času a není důvodu se domnívat, že by evoluční myšlení mělo být na věky, byť je s ním svázáno v evropské kultuře tak mnohé. Někdy si představuji Boha-žertéře, který před oněmi zhruba 6000 léty vše nastrojil tak, jako že nějaká evoluce byla, svět ovšem jednorázově stvořil a teď se baví (je jistě obtížné přinést nevývratný důkaz, že tomu tak není, byť se nám to jaksi nezdá). Já sám bych pod takovouto vrchností sloužil docela rád, ale obávám se, že většina stoupenců kreace si žádá božstvo přísné, neúprosné a bez humoru. Cosi jako Nadprojektanta či Nadprogramátora. Tento článek nemá vyznít tak úplně ve smyslu, že my vědci musíme teď ještě intenzivněji propagovat, ještě intenzivněji přesvědčovat… To jsme celá léta dělali. Ztrácí-li se pro nějakou dimenzi lidského myšlení smysl, mnoho se tomu pomoci nedá. Škoda je to ale převeliká a snad mne mé neblahé tušení mýlí…