Asistovaná reprodukce

Veřejná beseda Umělé oplodnění – Civilizační rozmar, nebo poslední záchrana? se konala v malém sále Městské knihovny v Praze.¹⁾

Luboš Veverka úvodem konstatoval, že umělé oplodnění je v našem prostředí vnímáno jako běžná záležitost a chtěl vědět, zda bylo přijato dostatečně rychle. „Určitě zdomácnělo, nevím, jestli úplně tak rychle,“ reagoval Milan Mrázek. Připomněl, že sociální aspekt byl zpočátku pro páry problematický. Zejména v menších městech a vesnicích se mimotělní oplození obtížně akceptovalo, páry pociťovaly jakousi hanbu, určité vyčlenění. To je naštěstí v dnešní době úplně pryč, zcela běžně se hovoří o léčbě neplodnosti metodami asistované reprodukce. Zlom ve vnímání nastal někdy koncem minulého tisíciletí.

Rok 1978 – první „dítě ze zkumavky“

„Pokrok byl díky Robertu Edwardsovi velmi rychlý,“ rekapituloval Jaroslav Petr (Vesmír 90, 51, 2011/1; Vesmír 90, 12, 2011/1) a dodal: „Když Edwards žádal o peníze na výzkum – který vedl k narození Luisy Brownové, prvního dítěte ze zkumavky – grant nedostal a říkali mu: ,Nejdřív byste měl udělat opici ze zkumavky.‘ On namítal: ,S tím se nebudeme zdržovat, to by nám vůbec nepomohlo.‘ Tím však vzbudil obrovskou nevoli.

Na stejné univerzitě působil James Watson, jeden z objevitelů dvojité šroubovice DNA. Když Edwards přišel se svými studenty na odpolední čaj, Watson znechuceně odcházel. Nesnesl, že se v něčem takovém ,hrabou‘.

Edwards byl však vizionář a práci dokončil bez odbočky k opicím. Zpětně se ukazuje, že jeho pohled byl velmi správný, opice by asi moc nepomohly, jenom by se utrácel čas a peníze.

Luisa Brownová je dnes mladá dáma, kdybychom řekli, že je to stará záležitost, určitě bychom ji urazili. Všemu však předcházel nesmírně dlouhý základní výzkum na laboratorních zvířatech, především na myších, křečcích, králících, pak teprve přišel na řadu člověk. Dnes se situace obrátila a asistovaná reprodukce u hospodářských zvířat za humánní medicínou pokulhává.“

Až tak jednoduché to není

Jindřich Madar se setkává s případy, kdy se léčba nedaří. U párů, které absolvovaly třeba i deset neúspěšných cyklů mimotělního oplodnění s následným přenosem i zamražených embryí se musí začít pátrat po příčině. Tyto příklady dokazují, že není vše stoprocentně vyřešeno. Příčin je mnoho. Jsou typy neplodnosti, kdy asistovaná reprodukce nepomůže. Psychologický problém bývá závažný, někdy může být i rozhodující.

Legislativní souvislosti shrnul Milan Mrázek. Nemluvíme jen o asistované reprodukci, o IVF (in vitro fertilisation), o embryotransferu, ale v širším pohledu o reprodukční medicíně. Při začleňování legislativy EU byla Česká republika povinna přijmout zákony, které měly asistovanou reprodukci dostat po celé Evropě na přibližně stejnou úroveň. Vzniklo několik zákonů a doporučení.

V roce 2001 vyšel věstník MZ s doporučeními pro asistovanou reprodukci, první zákon vznikl při implementaci zákona o kmenových buňkách, který se posléze překlápěl do dalších zákonů. Připravuje se zákon o specifických zdravotnických službách. V praxi není limitován počet cyklů IVF, ale jejich úhrada. V ČR se ženám hradí tři cykly IVF, a to do věku 39 let. Tento přístup je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi poměrně velkorysý, někde zdravotní pojišťovny nehradí nic (v Polsku), někde hradí jen dva cykly (v SRN), v Belgii hradí až 6 cyklů. Je snaha, aby se rodilo dítě jedno, dvojčata jsou v současné době považována spíše za komplikaci.

Země třetího světa

„Všichni máme představu, že se země třetího světa potýkají s populační explozí – a to je pravda,“ upozornil Jaroslav Petr. U nás trpí neplodností asi 15–17 % párů, v subsaharské Africe je jich dvojnásobek. Na populační explozi se tam podílí poměrně malá část populace.

Sociální dopad na ty, kdo mají problémy, je daleko drtivější, než si umíme představit. Reprodukce je u nás záležitost spíše individuální a intimní, kdežto tam společenská. V subsaharské Africe se říká, že neplodná žena nemá cenu toulavého psa. Pokud žena neotěhotní, třeba proto, že problémy má její partner, nikdo nepřizná, že muž nemůže mít děti. Ženu nutí, aby měla pohlavní styk se všemi příslušníky rodiny, dokud neotěhotní. Manžel tak splní otcovskou povinnost a prokáže společenský statut. Jindy se ženy snaží otěhotnět s kýmkoli mimo rodinu, což v subsaharské Africe nese obrovské riziko nákazy virem HIV. Když se ani to nepodaří, je v některých zemích žena vyvržena z rodiny partnera a zpátky ji nevezme ani původní rodina. Dostává se do naprosté společenské izolace. Často by pomohla asistovaná reprodukce, ale ta je drahá.

Jindřich Madar se občas setkal s dvojicemi z romského etnika a připomněl, že na Romku, která nemá dítě, se její soukmenovci také dívají skrz prsty.

Asi třetí svět bude jednou tyto problémy řešit podobně jako my dnes.

Chtěné děti

Milan Mrázek věří, že asistovaná reprodukce své místo má a bude mít. Dnes se tak rodí až 7 % dětí. Jsou nesmírně chtěné a to je třeba brát v úvahu. Každé takové dítě je pro společnost velkým přínosem.

/Citace z diskuse nejsou doslovné./