Tradiční pouto mateřského hlasu

Počáteční výchova a zaopatřování novorozené bytosti se dodnes v mnoha aspektech podřizují relativně ustálenému intuitivnímu přirozenému řádu. Je potěšující, že ještě existují matky, které nezapomněly na tradiční podobu dětského chlácholení, jež je zároveň důležitou součástí vzájemné komunikace mezi rodičem a nemluvnětem. Naši předkové zřejmě netušili, že existuje i hlubší rovina tohoto zvyku, pravděpodobně si jí však byli vědomi alespoň pocitově. Současné zkušenosti ukazují, že matčin zpěv nenarozenému dítěti je velice účinný způsob sdělování základních informací a působí velmi příznivě na celkový rozvoj potomka.

Americká hudební pedagožka a terapeutka Giselle E. Whitwellová s povzdechem poznamenává, že přinejmenším v její zemi je zpěv ukolébavek již vymizelou praxí. Přestože se můžeme pochlubit poměrně kontinuálním kulturně-historickým zázemím, o moc lépe než její krajané si na tomto poli nevedeme. A za ještě kurióznější, ba vyšinutější může řada nezasvěcených jedinců považovat písně, popěvky a říkadla určená dítěti v době jeho pobytu v děloze. Francouzský lékař Michel Odent, který se mimo jiné výrazně podílel na popularizaci porodu do vody, se domnívá, že matky mají silné vnitřní nutkání zpívat dětem ukolébavky, ale medicínské pojetí mateřství tuto jejich vrozenou potřebu potlačuje a ochromuje jejich přirozeně naléhavý instinkt. Upozorňuje tím na to, že takzvaně „babská rada“ mnohdy překonává veškeré fundované závěry moderního lékařství. Naštěstí se navzdory laické podstatě těchto předpokladů stalo dané téma od první poloviny minulého století i předmětem vědy a výzkumu.

Již Alfred Tomatis, francouzský badatel a průkopník v této oblasti, byl zaujat pozoruhodnou skutečností, že zpěvní ptáci, kteří se vylíhnou nezpěvnému pěstounskému rodiči, nejsou schopni zpívat. Na základě tohoto poznatku z živočišné říše se domnívá, že první jazykové lekce možná získáváme již v matčině lůně. Hlas matky je pro nás v tomto období mimořádně poutavý a hraje v průběhu prenatálního života prvořadou úlohu. Díky znatelně vyšší poloze ženského hlasu může žena v téměř přirozené podobě pronikat až k sluchu dítěte v nitru svého těla, a to vnitřně přímo od hlasového ústrojí. Vnější zvukové zdroje vstupují do tohoto uzavřeného mikrosvěta v poněkud odlišných podmínkách, pro něž jsou naopak lépe vybaveni otcové, jejichž níže položený hlas zní dítěti méně zkresleně než vyšší vnější hlasy. Je tato skutečnost čirou nahodilostí, nebo jsme svědky neobyčejné prozíravosti a důmyslnosti přírody?

Běžná hovorová řeč svou frekvenční neurčitostí zdaleka nedosahuje jasnosti a pronikavosti zpěvního projevu, který je údajně navíc jakýmsi vývojovým předchůdcem dnešní mluvy. Ta doposud obsahuje jisté nápěvné prvky, jak lze například soudit z důkladných výzkumů Leoše Janáčka. Nejúčinnější a nejušlechtilejší nositelkou jakéhokoli lidského poselství se zdá být píseň, ve které je zakódována nejen samotná věcná informace, ale i silný metafyzický citový obsah. Tento projev, který je v některých religiózních souvislostech přisuzovaný nadpozemským bytostem a je neodlučitelnou součástí bohoslužebných obřadů veškerých světových tradic, má řadu dalších příznivých rysů. Vzpomeňme si například, jak obtížné a neúčelné může být tvrdošíjné memorování odlišné cizojazyčné abecedy a jak se jakoby zázračně změní situace, když v rámci jazykového cvičení podložíme jednotlivé hlásky byť jen prostinkou melodií. Ta nejspíš způsobila enormní vzrůst našich paměťových schopností a napomohla snadné a trvalé fixaci vstřebávaných vjemů. To také koresponduje se svědectvím mnohých národopisných sběratelů, například již zmiňovaného Janáčka nebo Sušila, kteří během svého putování potkávali zpěváky ovládající nesčetné množství písní, leckterých i s nevšedním rozsahem, přičemž tito lidé často neuměli ani číst!

Je však lingvistická průprava jedinou kladnou stránkou podobného konání? Zajisté nikoli a ani s tím související hudební rozvoj není tou stěžejní získanou hodnotou. Přestože již maďarský hudební pedagog Zoltán Kodály poněkud s nadsázkou tvrdil, že nejvhodnějším okamžikem k započetí hudebního vzdělávání dítěte je devět měsíců před narozením jeho matky, hlasový projev věnovaný nenarozenému potomku má obecnější a univerzálnější souvislosti a ovlivňuje jeho stávající i budoucí existenci. Bylo experimentálně zjištěno, že plod pregnantně reaguje na zpěv klidných a prostých melodií či deklamaci jednotvárných rytmických říkadel, čímž byly jasně prokázány jeho rané sklony k hudbě. Tyto podněty se však neosvědčily pouze jako zdroj zjevné odezvy dítěte, ale také jako neobyčejný prostředek k navození jeho příznivého duševního rozpoložení, ke kladné stimulaci rozumových, emocionálních a tělesných funkcí či k rozkvětu jeho estetického vnímání a prožívání.

Při zvažování možností podpory a zapojení těchto přínosných činitelů do širšího společenského okruhu jsme však konfrontováni s globálním ústupem zpěvnosti a s tím spojeným zánikem těchto evolučně daných zvyklostí. Uvědomělejší rodičky suplují mnohé intenzivnějším poslechem nahrávek například klasické hudby, jehož pozitivní vliv je nesporný, avšak v některých případech i nadhodnocený. To se týká zejména amerického hudebního pedagoga a publicisty Dona Campbella, který poněkud účelově dezinterpretuje závěry některých badatelů a sdružuje je pod označením „Mozart Effect“. Dnes však již prokazatelně víme, že nic nemůže nahradit reálné a důvěrné mateřské pouto naplňované skrze lidským teplem prostoupený zpěvní hlas, který má své příznačné akustické kvality. Tato intimní rodičovská vazba má v daném období v rovině mentálního i smyslového porozumění zásadní význam pro obě zainteresované bytosti. Všudypřítomná reprodukovaná hudba v nás již dávno umlčela naléhavou potřebu projevovat se svým vlastním zpěvem. Technologické a vyumělkované stereotypy průmyslových hudebních artefaktů (artiklů) v nás postupně překrývají působivost jednoduchého, nehledaného a soukromého estetického výrazu. Pokud bychom přesto chtěli navázat na tuto přerušenou linii tradičního hlasového vyjádření, měli bychom především zalovit v bohatství ústní lidové slovesnosti. Takovýto krok by mohl být plodným východiskem k oživení této zanikající praxe, jejíž kořeny jsou, doufejme, stále ještě vitální. Možná že právě současný zájem o tuto problematiku ze strany odborné veřejnosti probudí v mnohých touhu hledat její stopy v paměti našich předků, která ukrývá nejednu hlubokou moudrost a pro nás často překvapivá poznání. Značnou část této pronikavé zkušenosti však musíme začít hledat také sami v sobě prostřednictvím své vlastní intuice, vnitřních pohnutek a osobní náklonnosti.