Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Attaboy

 |  5. 5. 2011
 |  Vesmír 90, 292, 2011/5

Na zemi nemají desítky milionů lidí přístup k pitné vodě a hladovějí. Hladem trpí jedna miliarda lidí. Podle FAO každou sedmou sekundu zemře jedno dítě hladem. Ale jsou okamžiky, kdy si tyto hrůzy nepřipomínáme. Třebas tehdy, když naše letadlo taktak dosedne na kratičké přistávací dráze na dubajském letišti.

Mimo nabitý konferenční program čeká našince v Dubaji pohled na nejvyšší budovu světa, hotel Burj Khalifa (828 m vysoký, s cenami 130–500 tisíc korun za noc), lyžařský krytý stadion pár kilometrů od vyprahlé pouště, tři velké umělé ostrovy, připomínající palmový list s hotely ve tvaru plachty nebo startovací rampy do vesmíru, lehce znečistěné moře u luxusních i veřejných pláží lemovaných padesátipodlažními mrakodrapy a všudypřítomnými mešitami a pohled na rozestavěné budoucí největší letiště světa Al Maktoum.

Čekají ho i mírní, poměrně příjemní lidé na ulicích, v metru i v uličkách starého města. Jistou výjimkou byl imigrační úředník, který mě opakovaně a nevrle nutil k jakémusi tělesnému úkonu zadrmolením „oupenjouras“, z čehož se vyklubalo přání vykulit pravé oko do kamery duhovkové autentizace. Nejatraktivnější město Spojených arabských emirátů (SAE) se během posledních deseti let zvedlo z pouštního písku k nebi a sebevědomě se rozhodlo, že bude usilovat o pozici hospodářského a finančního centra srovnatelného s Tokiem nebo New Yorkem. Ráj moderní architektury a činorodého ruchu, který je zajišťován více než stopadesáti různými národnostmi, které se na výstavbě a provozu města podílejí a které tvoří 85 % obyvatelstva. Jsou to především Indové (50 %), Pákistánci, Filipínci, ale i Francouzi, Angličané, Rusové, Číňané a Ukrajinci. Podmínkou jejich pobytu je, že žádný „non-national“ nebude déle než měsíc bez práce, jinak musí emiráty opustit.

Ale Dubaj je také dějištěm několika kvalitních vědeckých konferencí ročně. Pardon, slovo „několika“ je špatně zvolené, protože jen letos jich proběhne víc než čtyřicet.1) Spektrum je skutečně impozantní. Můžete se zúčastnit třebas každoročního setkání zahraničních studentek z prestižních univerzit se studentkami z Emirátů v moderním kampusu Dubai Women’s College, konferencí o financování velkoobchodního a maloobchodního podnikání, o architektuře, o rudách barevných kovů, o využívání lidského tvůrčího potenciálu, diskusí o strojové inteligenci, výpočetní technice a mobilních komunikátorech nebo četných konferencí o astmatu, alergii a imunologii aj.

Byl jsem pozván, abych spolupředsedal jedné sekci na 3rd International Conference on Drug Discovery and Therapy.2) Akci již potřetí uspořádala Eureka Science (mezinárodní agentura pro organizaci vědeckých akcí) s podporou Vysokých škol technologických, což je soustava šestnácti škol s 12 tisíci studentek a 6 tisíci studentů zaměřených na informační technologie. Je nutno zdůraznit, že Emiráty moc nepodporují experimentální přírodní a biomedicínské obory ve smyslu zakládání výzkumných ústavů plných přístrojové techniky, snad s výjimkou obnovitelných energií.3) Desítky nových a nových mrakodrapů rostoucích podél pobřeží jsou jasně předurčeny pro jiný cíl rozmařilé arabské menšiny, vládnoucí v zemi tradičním systémem absolutistické monarchie šejků: Jakmile nám dojde nafta, což je podle utajovaných zpráv otázka několika málo let, musíme se stát velkým organizačním centrem, místem hlavních setkání světových stratégů politiky, vědy a ekonomiky. Nevymyslíme možná jedinou novou metodu odsolování vody nebo umělý brzlík, ale u nás se budou stále častěji scházet ti nejlepší vědci a technologové, kteří to umějí.

Tak to bylo i na té „mé“ konferenci. 600 přednášek a posterů, 1500 účastníků (tuším asi 6 nás přijelo i z Česka). Lesk zajistilo pět nobelistů, kteří ale museli první den spolu s ostatními hodinu čekat a zkrátit své přednášky, než se laskavě dostavil v bílém chalátu a se slušivým kroužkem na hlavě His Excellency Šejk Nahayan Mabarak Al Nahayan, ministr vyššího vzdělávání a vědeckého výzkumu a rektor Higher Colleges of Technology. Poté, co se nechal 20 minut fotografovat, prohlásil: „Jsme země, která podporuje tvořivost a cení si inovací – země, která se zavázala k budování znalostní společnosti, kde myšlenky řídí hospodářský úspěch a vedou k pozitivním změnám. Také zlepšení zdraví našich občanů je jednou z nejvyšších národních priorit.“ Objal se s dalším nobelistou, cvak, cvak a zmizel v pouštním prachu, pardon, na pětitproudé dálnici do hlavního města Abú Dhabí, kde žije ve své „nenápadné“ rodinné vilce.

Důvod tohoto zamyšlení ale není popis exotiky mého pobytu. Vědeckou část konference organizoval spolu s Feridem Muradem (Nobelova cena r. 1998 za oxid dusnatý a nitroglycerin) Atta-ur-Rahman z Pákistánu, u něhož bych se rád zastavil.

Pákistán buduje skutečnou vědeckou a technologickou základnu ve většině přírodovědných a technických oborů, jak je chápeme.3)-6) Své sehrává bezesporu i padesátiletá rivalita s Indií, která má vědu v popředí svých zájmů. Již v devadesátých letech, když jsem pobýval na univerzitách v Bombaji, Dillí a Bangalore, Indové realizovali finančně nesmírně velkorysý a úspěšný program návratu indických vědců, nejen vědeckých tovaryšů, ale i zkušených profesorů.

Pan Atta byl v letech 2000–2002 pákistánským federálním ministrem vědy a technologií, pak školství a nakonec do r. 2008 ministrem-předsedou komise vysokého školství. Během svého působení přesvědčil vládu, aby zvýšila mezi léty 2001 až 2008 rozpočet na vědu a technologie 60krát a na vysoké školy 24krát. Počet studentů se v této 180milionové zemi trápené přírodními katastrofami, náboženskými třenicemi a drogovými gangy zvýšil z 135 000 v r. 2003 na 400 000 v r. 2008. Pan Atta založil a zajistil jednu z největších digitálních knihoven na světě financovanou státem. Každý pákistánský student má dnes bezplatný přístup minimálně k 45 000 učebnic a vědeckých monografií od 220 mezinárodních vydavatelů a k minimálně 25 000 mezinárodních vědeckých časopisů.

Dosud jsem se bránil jakémukoliv srovnání s Českou republikou. Ale dovolte alespoň tuto poznámku. Tristním průvodním jevem na poli české vědy je to, že vědecké knihovny mají málo peněz, a tudíž v nich čtenáři na regálech i na internetu najdou stále méně časopisů a knih. Rozdíl mezi tím, co je dostupné ve světové vědě, a tím, co mají naši badatelé a studenti k dispozici v českých knihovnách, se stále zvětšuje. V databázích, jako např. Medline, si najdete kdekterý článek. Ale jestliže přístup do časopisu není náhodou zaplacen knihovnou či ústavem, přes který se připojujete, požádají vás laskavě o zakoupení kopie článku tak asi za 25 USD. Ale pojďme zpět k pákistánskému vědeckému zázraku pana Atty. Jeho odvážný přístup a konstantní tlak na finance vedl k tomu, že se skromňounká vědecká produkce asi 600 impaktovaných článků v r. 2003 zvýšila na 4300 v r. 2008 (v ČR to bylo 7300).

V letech jeho vládní aktivity vzniklo 51 nových vysokých škol a 18 univerzitních kampusů. Od vzniku Pákistánu r. 1947 do r. 2003 ani jedna pákistánská univerzita nebyla mezi šesti sty nejlepšími. Nyní se Národní univerzita vědy a technologií pohybuje kolem slušné 350. pozice mezi asi 2000 hodnocenými školami (Univerzita Karlova je 250.5). Pákistánci vydali spolu s Fulbright Scholarship programem 150 milionů dolarů na vědecké vzdělání asi 4000 postgraduálů na nejlepších univerzitách. 3000 z nich už nosí příslušné klubové kravaty. Mnozí se vrátili a založili nové laboratoře v Karáčí a jiných univerzitních centrech.

Ale zasahuje i vis maior; s nástupem ekonomického poklesu, povodněmi a sociálními nepokoji řada absolventů domů nespěchá a hledá uplatnění v zahraničí. Podstatně klesá také vědecká produkce. Pan Atta je ale optimista. Píše mi, že jeho země momentálně potřebuje mimo politické stability novou generaci ekonomů, sociologů a antropologů, aby se zlepšila celková ekonomická situace obyvatelstva. A tady určitě pomohou zkušenosti arabských zemí, jako jsou SAE nebo Kuvajt, a osobní kontakty s arabskými monarchy. Je jasné, že vztahy mezi vědou a politikou mohou být velmi komplikované. V čem spočíval úspěch pana Atty? Především je velmi uznávaný vědec, kterého si vláda cenila. Dokud se nezapletla do finančních skandálů, jeho reformy podporovala. Získal Ph.D. v organické chemii v Cambridge, má 843 publikací včetně 318 v impaktovaných časopisech, 18 patentů, je spoluautorem 103 knih a 59 kapitol v knihách. V jeho laboratořích získalo 72 studentů titul Ph.D. Je první vědec z muslimského světa, který získal prestižní cenu UNESCO pro vědu (1999), r. 2006 byl zvolen členem 360 let staré britské The Royal Society a má desítky dalších uznání a doktorátů.6) Po vynuceném odchodu ze státní správy je prof. Atta-ur-Rahman předsedou pákistánské Akademie věd a řady mezinárodních vědeckých organizací.7)

Který náš ministr nebo člen vcelku bezzubé Rady pro výzkum, vývoj a inovace má podobnou odbornou kvalifikaci (snad kromě Pavla Hobzy) a mezinárodní kontakty takového typu? A která naše politická reprezentace je ochotna ustřihnout předražené veřejné zakázky a ušetřené zdroje dát mj. i na naši skutečnou vědu, aniž by většina prostředků nezmizela v neprůhledném firemním „výzkumu“?

Možná ještě důležitější je ale jiná otázka. Máme osobnosti, které by se na vrcholu vědeckých sil nadšeně vrhly nikoliv do lokálních pletich za tu či onu instituci či výzkumný program, ale do reálného boje za vědeckou komunitu, staly se vědeckými vizionáři a vytyčily skutečné směry vědecké politiky? Máme platformu, kde by mohli tito vědci vyrůst a naučit se s autoritou komunikovat s politiky? Po zbrklém zrušení sboru akademiků s výkonnou mocí řídit vědu ani ti nejlepší z nás v Učené společnosti ČR, o. s., nemají jinou pravomoc, než má jakékoliv jiné občanské sdružení.

Někdo podobný profesoru Atta-ur-Rahmanovi by se nám určitě hodil; s takovým borcem (angl. attaboy) bychom „do toho“ určitě šli a udělali všechno pro to, aby Čechy byly opět významným vědeckým centrem, třebas jako za dob pověstného podporovatele věd a umění Rudolfa II. Člen toskánského poselstva Daniel Eeremita o něm napsal: „Císaře proslavila jeho ohromující znalost všech věcí, zralý úsudek a zkušenost. Svou přátelskostí pak, pevností ve víře a mravní bezúhonností dosáhl obliby. Na těchto pilířích se zakládala jeho vynikající a podivuhodná vláda, která mu získala obdiv celého světa.“ Ani by mi nevadilo, kdyby to byla i dnes hraniční osobnost, jakou prý císař pán byl.8)

Poznámky

1) www.conferencealerts.com/dubai.htm.

2) www.icddt.com/.

3) www.nature.com/news/2010/100922/full/467378a.html.

4) Nature 461, 874, 2009/7266.

5) www.lf1.cuni.cz/en/charles-university-belongsamong-top-ranking-worlduniversities.

6) Vzpomeňme ještě jiného velkého Pákistánce, nositele sdílené Nobelovy ceny za fyziku 1979 (teorie sjednocení elektromagnetické a slabé interakce a předpověď existence intermediálních částic této elektroslabé interakce) Abduse Salama (1926–1996), který než opustil Pákistán v roce 1974, hrál velkou roli ve vládní podpoře vědy a kosmického programu spolu s NASA. Organizoval také výzkumná centra v rozvojových zemích a Itálii. Mimochodem byl tento muž antimilitantním muslimem odmítajícím džihád (sekta Ahmadíjovců) a ve své nobelovské přednášce napsal, že „… naše generace měla čest zahlédnout část Jeho (Alláhova, Božího, pozn. autora) designu, což je bohatá odměna a milost, za kterou s pokorným srdcem děkuji“ (en.wikipedia.org/wiki/Abdus_Salam#cite_note-NobelBio-22). A nikdo se mu neposmíval, stejně jako kdysi Keplerovi („Vzdávám Ti díky, Stvořiteli a Bože, že jsi mi dal tuto radost z Tvého stvoření, a raduji se z díla tvých rukou,“ cit. podle Pearcyová N. R., Thaxton Ch. B.: Duše vědy, Návrat domů, Praha 1997, s. 16).

7) www.pakistanileaders. com.pk/profile/Dr_Atta_ur_ Rehman.

8) Zdeněk Faldyna: Hraniční porucha osobnosti. Psychiatrické centrum, Praha 2000.

Jak se dívám na vědu

Jako židovský chlapec vyrůstající po druhé světové válce v okolí New Yorku jsem žil s očekáváním rodičů, že se stanu lékařem. Vždycky mne zajímala biologie savců a tak – k mrzutosti svého otce, avšak nikoli matky, která se zabývala vědou – jsem nezvolil kariéru lékaře, ale pustil jsem se do Ph.D. Nobelovu cenu jsem naštěstí dostal dosti mladý, takže oba moji rodiče ještě žili, mohli přijet do Stockholmu a být přítomni té události. A odpustili mi, že jsem se nestal lékařem. Volba dělat výzkum nebyla jen intelektuální volbou. Byla to také záležitost radosti. Objev pro mne vždy byl a stále je radostí. Jako gymnazista jsem strávil prázdniny v Jacksonově laboratoři v Maine, kde starší experimentátoři dohlíželi na naše drobné experimenty s genetikou myší. Dělal jsem tři takové experimenty, a i když žádný z nich nebyl nijak zvlášť významný, naučily mne potěšení z objevu, a na to jsem nikdy nezapomněl. Během studia na univerzitě jsem strávil léto v Cold Spring Harbor a opět jsem měl vzrušující zážitek z toho, že jsem první, kdo viděl nová data z experimentu, který jsem vymyslel a provedl. Z nových vědeckých výsledků jsem od té doby měl radost po celých padesát let. A měl jsem ji i z výsledků těch ostatních, což je důvod, proč jsem před nějakými třiceti lety přestal dělat experimenty sám a od té doby jsem vedl ostatní. Radost z objevu nepochází jen z výsledků mé laboratoře. Číst v časopise dobrou práci je pro mne zážitek, který mne nikdy neunaví.

Co mohu říci ke globálním problémům vědy jako praktikující vědec, ale jako amatér na mezinárodní problémy?

Jsem hluboce přesvědčen, že vědec musí pokročit dál, za potěšení ze své osobní vědy a přijmout odpovědnost za větší problémy v oboru. V roce 2007 jsem trochu cestoval a navštívil kromě jiného Rwandu a Indii. Kontrast mezi těmito zeměmi bije do očí. Jedna z nich je malinká, hustě zalidněná zemička s 8 miliony obyvatel; druhou obývá miliarda lidí. Jedna je dosud silně nerozvinutá, ale vzpamatovávající se z nepředstavitelného pekla genocidy; druhá je zavedenou a životaschopnou demokracií fungující na ekonomických principech. To, co jsem v těchto dvou zemích viděl, mne vede k přesvědčení, že klíčem k ekonomickému rozvoji je podnikatelský duch. Lidé na celém světě jsou stejní; dejte jim svobodu a oni začnou projevovat svoji individuální tvořivost. Počátky této svobody jsem zahlédl v Rwandě, nepochybuji o tom, že v Indii, stejně jako v Číně, je toto uvolnění v plném proudu.

David Baltimore

/Volně přeložil Ivan Boháček/

David Baltimore je profesor biologie na Kalifornské technice, získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za rok 1975. V letech 2007–2008 byl prezidentem AAAS. Tento text je úryvek z jeho projevu na výročním zasedání AAAS 14. února 2008.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost

O autorovi

František Vyskočil

Prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., (*1941) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá neurofyziologií a biofyzikou buněčných membrán. Objevil nekvantové uvolňování neuropřenašečů na synapsích savců. Hirschův index (Vesmír 85, 555, 2006/9) jeho prací je 33. Je členem Učené společnosti ČR a The Physiological Society (Londýn a Cambridge). Na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a na Lékařské univerzitě v Kazani přednáší fyziologii živočichů a člověka. V roce 2011 získal čestnou oborovou medaili J. E. Purkyně a na návrh předsedy AV ČR medaili Josefa Hlávky.
Vyskočil František

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné