Z domestikace psa nás hlava nebolí

Je potěšující, že časopis Vesmír v loňském listopadovém čísle uveřejnil článek Tomáše Jakuby a kol. o nových poznatcích ohledně domestikace psa. Problematice původu domácích zvířat, tedy zvířat ze subjektivního lidského pohledu nejdůležitějších, se totiž donedávna paradoxně naši autoři učebnic zoologie a popularizačních článků buď vyhýbali, nebo opakovali tradiční překonané spekulativní názory. Dnes v dané oblasti nové poznatky skutečně přibývají jako houby po dešti, a tak není divu, že autoři do zmíněného článku bohužel nestačili zahrnout nejnovější studii,¹⁾ která na rozpory v názorech vědců na vznik psa domácího vrhá zásadní světlo.

Zcela zpochybňuje závěry Savolainena a kol.²⁾ o čínském původu psa domácího. Bridgett M. von Holdtová se spolupracovníky provedli skutečně komplexní analýzu bodových mutací nukleotidů v genomu zahrnující přes 48 tisíc genetických markerů, a to u 912 psů 85 plemen a více než 225 vlků z 11 populací ze Severní Ameriky, Evropy, Středního a Blízkého východu i východní Asie. K lokalizaci původního domestikačního centra použili tři přístupy: vyhledání vlčí populace sdílející nejvíce haplotypů se psy, lokalizaci psích populací s největší genetickou diverzitou a konečně sdílení haplotypů původních a moderních psích plemen s vlky. Zjistili, že současná psí plemena sdílejí vyšší podíl multilokusových haplotypů s vlky ze Středního, respektive Blízkého východu než s jinými vlčími populacemi. Ze studie vyplynulo, že předkové naprosté většiny dnešních psů byli domestikováni na Středním a Blízkém východě v době odpovídající dosavadním archeologickým nálezům. Pouze u několika málo čínských plemen lze předpokládat jejich odvození od východoasijských vlků nebo usuzovat na jejich dodatečnou hybridizaci s vlky, podobně jako tomu bylo i v dalších oblastech Eurasie. Vysoká genetická rozmanitost je podle von Holdtové a kol. především výsledkem křížení starobylých primitivních linií psů s moderními plemeny a neukazuje na místo primární domestikace. Navíc u čínských psů se týká jen mitochondriální, nikoli jaderné DNA.

Dosavadní studie v naprosté většině vycházely ze zkoumání mitochondriální DNA (děděné po mateřské linii), analyzovaly často pouze malý počet genetických markerů a pomíjely jaderný genom. Takový metodický přístup (uplatňovaný i v pracích Savolainena a jeho následovníků) je však dnes již pokládán za neadekvátní a jeho závěry nelze brát jako spolehlivé. Mimochodem T. Jakuba nezmiňuje ve svém výběru novější práci Savolainenova týmu,³⁾ která podpořila jeho starší výsledky a kde bylo použito více markerů než v jeho předchozí studii z r. 2002. Autoři zkoumali kontrolní oblast mitochondriální DNA 1543 psů z různých oblastí Starého světa a dále kompletní mitochondriální genom 169 psů. Identifikovali 10 hlavních haploskupin, přičemž všechny byly přítomny pouze v Číně jižně od řeky Jang-c’-ťiang. Diverzita směrem na západ klesala a v Evropě byly přítomny už jen čtyři haploskupiny. Autoři dospěli k závěru, že k domestikaci až několika set vlků, z toho nejméně 51 vlčic zakladatelek, došlo v jižní Číně před méně než 16 300 lety. K tomu však lze opět pouze dodat, že zde není brán v úvahu jaderný genom, a práce tak postrádá výpovědní hodnotu publikace vonHoldtové a kol. Navíc práce zapadá do jakéhosi módního, poněkud nacionalistického trendu některých čínských molekulárních genetiků, kteří jako by se za každou cenu snažili dokázat, že určité druhy domácích zvířat mají svůj nezávislý původ nejen v tradičním blízkovýchodním domestikačním centru, ale také v Číně. Vycházejí přitom čistě z genetických analýz a jaksi jim nevadí, že v postulovaném místě domestikace se vůbec nevyskytuje příslušný divoký předek – to platí např. také o údajné domestikaci koz v Číně.⁴⁾

Závěrem ještě dvě poznámky k článku T. Jakuby a kol. Předně názory na vznik psa domácího v Americe spolehlivě vyvrátila již studie Leonardové a kol.,⁵⁾ kteří prozkoumali 24 psích koster z předkolumbovských nalezišť od Aljašky po Bolívii a srovnali jejich DNA s 259 současnými vlky ze 30 lokalit v rámci celého jejich areálu, jakož i se 140 současnými psy 67 plemen. Nejstarší kosterní pozůstatky psů v Americe jsou z doby před 11 tis. lety. Psy sem s sebou přivedli předkové dnešních indiánů ze severovýchodní Asie v závěru poslední doby ledové před zaplavením dnešní Beringovy úžiny mořem. T. Jakuba pouze letmo zmiňuje existenci této práce s tím, že odporuje tvrzením o americkém původu psa, ale čtenář se naprosto nic nedozví o jejím obsahu a vypadá to, jako by rozhodující bylo až odhalení původu mexického naháče. A konečně je škoda, že nebyly ve světle novějších metodologických poznatků interpretovány závěry, k nimž svého času dospěli Carles (nikoli Carlos) Vilà a kol.,⁶⁾ totiž že vlk byl domestikován před 135 000 lety (Vesmír 76, 535, 1997/9). S obdobnými údaji „molekulárních hodin“, které často více než desetinásobně předcházejí reálnou dobu domestikace, se setkáváme i u dalších domácích zvířat. Říkají ovšem pouze, kdy se oddělily evoluční linie směřující k dnešní populaci divokého předka a k dnešní populaci jeho domestikovaných potomků, a nemají tak nic společného s datováním domestikace.