PES PŘÍTEL PRAČLOVĚKA
| 5. 9. 1997C. Vilà a spol. publikovali v Science (276, 1687–9, 1997) důležitý příspěvek k objasnění původu domácího psa. Jde o výsledky rozsáhlého srovnávacího výzkumu genetického materiálu psovitých šelem, konkrétně pořadí bází v úseku mitochondriální DNA. Materiál získali ze 162 vlků pocházejících ze všech konců světa, 140 psů příslušejících 67 plemenům plus z několika voříšků, a také z kojotů a šakalů. Podle míry, do jaké se tyto úseky mezi sebou liší, lze vypočítat míru příbuznosti jejich nositelů a poměrně spolehlivě odhadnout dobu, kdy se jednotlivé linie od sebe oddělily.
V první řadě výsledky potvrdily, co se už dlouho předpokládalo: psi nemají nic společného se šakaly a kojoty, jejich jediným předkem je vlk.
Druhé zjištění je zajímavější – k domestifikační události došlo za celou dobu jen dvakrát, a to ze dvou různých (a dnes už se nevyskytujících) populací vlka. Ukazuje se, že zkrotit vlka nebyla žádná triviální záležitost (vzájemné občasné křížení je potom naopak dost běžné).
I třetí zjištění je zajímavé a znechutí kdejakého šlechtitele: I když byla izolována spousta různých variant příslušného úseku, žádná se neomezuje na jediné plemeno. Z hlediska mitochondriální DNA jsou všichni psi voříšci.
Nejvíce vzruchu ale vyvolalo poslední zjištění: psi jsou s námi už 100 – 135 tisíc let! Žijí s člověkem už od doby, kdy opustil Afriku a pustil se do osídlování zbytku světa.
Poslední konstatování vyvolalo bouři polemik hlavně proto, že nejstarší kosti identifikované jako psí jsou staré jen 14 000 let. Jedním z vysvětlení může být předpoklad, že předtím vypadal pes jako vlk, a „vlčí“ kosti se vyskytují spolu s kostmi jiných zvířat i v mnohem starších lidských sídlištích. K morfologickému rozlišení mohlo dojít až poté, co vzniklo zemědělství, člověk se usadil a našel si čas i na šlechtění plemen. Mezitím se však všechny linie psů, kteří vypadali jako vlci, dokonale promíchaly, proto ta variabilita uvnitř každého plemena.
Komentář časopisu: Existuje jen jeden další živočišný druh s tak vysokou genetickou různorodostí a přitom dokonale promíchaným genetickým materiálem. Tím druhem je Homo sapiens sapiens.
Obrázky
Citát
Jiří Marek: Psí hvězda Sirius aneb láskyplné vyprávěnky o psech, Československý spisovatel, Praha 1986
[...] Člověka odjakživa neobyčejně zajímá, jak co vzniklo, kdy a proč, především pak věnuje velkou pozornost tomu, jak vznikl lidský rod. Sand doufá, že až se to dozví docela bezpečně, bude moci snadněji odhadnout, jak ten rod zase vyhyne. Pes se o takové věci nezajímá, je mu zcela jedno, co přikrývá minulost. Cítí se dobře na světě a miluje - po příkladu velkých mudrců - svou holou existenci. Chápe, co je dnes, méně ho vzrušuje, co bylo včera, a ani za mák se nestará, co bude zítra. Žije a vůbec se netrápí myšlenkou na smrt. Člověka naopak žije s neodbytným vědomím, že umře a chová se podle toho. Vymýšlí si náboženství, stará se o posmrtný život [...] a buduje tu pyramidy, tu mauzolea. Pes se sice nadšeně motá kolem těch, kdo je stavějí, ale když je vše hotovo, zvedne nožičku třeba na okraji pyramidy s plným přesvědčením, že jedná neobyčejně rozumně [...] Přesto tedy, že pes a člověk jsou tvorové velmi rozdílní, jakousi zvláštní logikou dějin se dostali velmi blízko k sobě, takže dneska si už jednoho bez druhého neumíme představit. Čím hlouběji bádáme v minulosti, tím jasněji zjišťujeme, že tato vzájemná náklonnost je pradávná. Staletí zde nic neznamenají, tisíciletí jsou krátká období, mluvíme o tom, že člověk a pes spolu kráčejí už celá desetitisíciletí, a to věru musí mít nějakou příčinu. My, lidé, k řešení takové otázky přistoupíme srci vědecky. Ponecháme psa, aby se na nás díval s tichou moudrostí a s jakýmsi diskrétním despeltem (dává tak najevo, že považuje naše zkoumání za pošettilost), a hluboce se ponoříme do změti teorií o dlouhém vztahu psa a člověka. Doufámr vytvořit teorii další, dosud neznámou. Abychom mohli postupovat přísně vědecky, máme k dispozici instituty a akademie i učené společnosti, a proto taky jsme jisti, že se ve svém bádání ne,ýlíme, ač právě instituty i akademie a učené společnosti žijí převážně z toho, že neustále dokazují, jak se vážený akademik Tenaten mýlí, když si myslí, že se nemýlí akademik Onenaonen, zatím co akademik Tamten vyvrací oba dva...
O autorovi
Anton Markoš
Doporučujeme
O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu
Životní příběh Nicolase Apperta 
