Kráčel krajem kolaps, nebyl sám
Poutník peruánskou krajinou si jen stěží nepovšimne stop dávných civilizací. Nemusí ani kráčet inckými stezkami v horách či projíždět Posvátné údolí nedaleko Cuzca. Památky najde i v horských pouštích či na pustinách u pobřeží Pacifiku. Mají jedno společné, a totiž to, že jsou velmi odlišné. Mohutné pyramidy z hliněných adobe i z kamene, bezpočet teras, precizní kamenná zdiva, dlážděné stezky, akvadukty, pohřebiště, barokní chrámy a kláštery. I krajina vypovídá – ostatně jako skoro všude na světě – o minulých lidských osudech. Jedna společnost střídala druhou, vznikaly, zanikaly, přebíraly i zapomínaly dovednosti. Proč tomu tak bylo? A mají tyto změny nějaké zákonitosti?
Kolapsy složitých společností a mezní výnos „Civilizace jsou křehké, nejsou stálé. Tento fakt nutně upoutává naši pozornost a vede – jakkoli je nám to nepříjemné – ke znepokojujícím otázkám,“ píše Joseph A. Tainter; na dalších stránkách vysvětluje: „Když jsem začínal s prací na této studii,2) neexistovala žádná spolehlivá univerzální teorie kolapsu, žádná koncepce, která by nám pomohla pochopit většinu případů, nebo dokonce všechny.“ Tainter prostudoval úctyhodné množství literatury (její seznam má v českém překladu Stanislava Pavlíčka 30 stran) a na pomoc si přizval ekonomii. Kolaps vnímá jako politický proces, který má důsledky v hospodářství, umění, literatuře, ale v zásadě jde o záležitost socio- politické sféry, zdůrazňuje: „Společnost se zhroutí, pokud vykazuje rychlý, výrazný pokles zavedené (tj. dlouhodobě existující) úrovně socio-politické složitosti.“ V závěru vysvětluje: „K pochopení kolapsu vedou čtyři teze, přičemž první tři podpírají čtvrtou. Jsou to:
- lidské společnosti jsou organizace určené k řešení problémů;
- socio-politické systémy potřebují ke svému zachování energii;
- zvýšená složitost s sebou nese zvýšené náklady v přepočtu na hlavu;
- investice do socio-politické složitosti s cílem řešit problémy často dosahují bodu, kdy mezní výnosy začínají klesat.“
A tady přichází ekonomie. Aby se zachoval fungující socio-politický systém, je zapotřebí energie. Čím je společnost složitější, tím jí je zapotřebí víc. Společnost musí získávat stále více zdrojů, aby se zachovala a dále vyvíjela. Posléze dospěje k bodu, kdy investice nepřetržitě rostou, ale výnosy klesají. Klesající výnosy se ve vývojích společností opakují. Ekonomové mluví o zákonu klesajících výnosů. S tím souvisejí další pojmy: průměrný produkt a mezní produkt. V knize je stručně, leč komplikovaně vysvětleno, že průměrný produkt je výstup přepočítaný na jednotku vstupu, mezní produkt určitého vstupu je nárůst celkového výstupu, jenž je důsledkem onoho vstupu.
Při besedě v Městské knihovně s vysvětlením pomohl viceguvernér ČNB Mojmír Hampl:3) „V ekonomii mluvíme spíše o zákonitostech než o zákonech, existuje docela dobře fungující zákonitost klesajících mezních výnosů. Když při určitém počtu vstupů, s jejichž pomocí něco vyrábíte, budete přidávat jen jeden ze vstupů a všechny ostatní zůstanou stejné, pak bude výstup narůstat pořád méně a méně. Příklad: Zemědělec, který si pole zorá sám, má nějakou sklizeň (výstup, výnos). Když se k němu přidá ještě jeden muž, zorají pole rychleji. Jenže s každým přidaným zemědělcem už do celku nepřibyde tolik efektivity jako s tím předchozím. Bude-li na poli milion lidí, přidaná hodnota už nebude žádná, naopak ubyde, pole nezorají, ale zlikvidují.“4) Mojmír Hampl však našemu světu dal šanci: „Žijeme skutečně ve světě s takto fixními faktory? Nemůže alespoň jeden faktor růst pořád bez omezení? Tomuto faktoru ekonomové říkají technologie. Nebo jej nazvěme poznání, objevování, nové myšlenky. Je to něco – jak se alespoň z dějin zdá – bez přirozeného limitu. Což by bylo optimistické.“
Taintrovo vysvětlení
Vše se točí kolem poklesu mezních výnosů Taintrova zaklínadla. Probírá mnoho složitých společností, diskutuje s autory, kteří hledají různé jiné příčiny, proč tyto společnosti skončily. A vždy nachází jedno vysvětlení. Vzkvétající společnost si dokáže zajistit přísun energie, peněz a bohatství. To jí umožňuje další růst. Jenže to nejde donekonečna. S obhospodařováním většího bohatství, většího území a pestřejšího uskupení roste složitost společnosti, a tím i náročnost na udržení této složitosti. Společnost dojde do fáze, kdy již není odkud brát, aby mohla dále růst. Začíná stagnovat, upadat, mašinerie se zadře. (Tainter doslova píše: „Valentinianus III. [římský císař] veřejně v letech 444–445 přiznal, že další zdanění pozemkových vlastníků a kupců by bylo zničující. I přesto však byl nucen zavést daň z prodeje ve výši 1/24 ceny, což vedlo k tomu, že u všech obchodních transakcí musel být přítomen výběrčí daní.“) Mezní výnosy klesají, společnost se zadlužuje, přestává fungovat a kolabuje. Posledním „hřebíkem do rakve“ může být nějaká událost, které již společnost nedokáže čelit – třeba povodně, sucha, zvrat klimatu. Historické povědomí o těchto dějích stojí nejspíš za tím, proč naše civilizace bedlivě sleduje, co se s životním prostředím děje (viz pdf příloha Životní prostředí Evropy v souvislostech). Po kolapsu zpravidla přicházejí jiné, jednodušší civilizace.
Kolaps společnosti není „koncem světa“. Miroslav Bárta z Českého egyptologického ústavu vysvětlil: „Synonymem by mohla být „velká transformace“. Dochází k zásadní změně určité struktury, zánik jedné struktury je předpokladem k tomu, aby vznikla struktura nová. Egyptská civilizace trvala asi 5 tisíc let a vedle čínské představovala největší kontinuitu civilizací, které zatím existovaly na této planetě. Stará říše, Střední říše, Nová říše, Pozdní doba – všechna tato období vznikla proto, že předtím něco „zkolabovalo“, žádný kolaps to vlastně nebyl, byla to velká transformace.“5)
Lobbisté6)
Taintrovo vysvětlení příčin kolapsů složitých společností není však dnes jediné. Mojmír Hampl upozornil na inspirativní knihu7) amerického ekonoma: „Mancur Olson má úplně jiné vysvětlení, proč v dlouhodobém horizontu některé civilizace, civilizační a ekonomické okruhy rostou nebo padají. Říká, že jedním z nejpodstatnějších faktorů, který způsobuje zánik civilizace, je rozmach moci zájmových a nátlakových skupin, které jsou schopny vytvořit taková pravidla, která nemotivují nikoho v rámci systému, aby dál tvořil bohatství, a která jsou uzpůsobena jenom proto, aby si konkrétní zájmová skupina udržela tu část bohatství, kterou nashromáždila.“
Nazkánci
V závěru své studie Tainter aplikuje hypotézu poklesu mezních výnosů na řadu složitých společností. Není však mezi nimi asi nejznámější peruánská předincká civilizace – Nazca. Studium jihoamerických kultur bylo od počátku svízelné – chybí písemné záznamy. Složitá struktura těchto dávných společností byla popsána především podle roztodivné keramiky.8) Podrobná archeologická studia s ohledem na stratigrafii začali v jihoperuánském údolí Rio Grande de Nazca až Italové v roce 1982 a pokračují dodnes. Na periferii rušné turistické Nazky se za vysokými bílými zdmi ukrývají stinné zahrady a poklidné sály s artefakty z italských výzkumů. Je to úchvatné Museo Arqueológico Antonini.9) Zkusme fabulovat v duchu Taintrových úvah.
Složitá společnost Nazca10) provozovala pestré zemědělství, vybudovala dlouhé podzemní zavlažovací kanály, čile obchodovala se sousedními i vzdálenými společnostmi, vytvořila geoglyfy a linie na planině Nazca, o jejichž smyslu se stále vedou dohady (Vesmír 81, 94, 2002/2; 77, 157, 1998/3). Mnoho času a sil Nazkánci zřejmě věnovali obřadům. Z nepálených hliněných cihel (adobe) postavili rozlehlé město Cahuachi, které asi bylo náboženským a vládním střediskem. V době rozkvětu pokrývaly údolí řeky Nazca a okolí porosty nízkých stromů z čeledi bobovitých (Fabaceae) s podivným českým jménem naditec (Prosopis pallida). Jenže Nazkánci je vykáceli. Půdu nemělo co zpevňovat a chránit před vysycháním. Společnost již nedokázala zajistit další zdroje a někdy kolem r. 500 začala upadat. Mezní výnosy začaly klesat, kolaps se pozvolna blížil. Uspíšily ho zničující povodně, sesuvy a snad i zemětřesení. Významnou roli při těchto pohromách pravděpodobně sehrál i jev El Niño (Vesmír 74, 257, 1995/5 a 75, 677, 1996/12). O všech těchto událostech našli archeologové a paleoekologové přesvědčivé doklady.
Trofejní hlavy
Starověké Peru bylo posedlé „kultem“ uťatých hlav. Známe je ze skulptur v Cerro Sechínu (asi 1700 př. n. l.), Chavínu (900–200 př. n. l.) a zaujaly i Nazkánce. V souvislosti s nimi mluvíme o trofejních hlavách. Archeolog Max Uhle (1856–1944) v nich spatřoval válečné trofeje, které měly posílit sílu bojovníků. Tyto mumifikované hlavy mají otvorem v čele protažený provaz, pomocí něhož si je prý válečníci táhnoucí do boje zavěšovali k pasu. Ze střední Nazky, tedy z doby, kdy tato civilizace začala upadat, je zaznamenán dramatický nárůst této „záliby“. Mnoha nebožtíkům pohřbeným v této době chybí hlava a místo ní mají zdobený látkový smotek či malovanou keramickou nádobu. Jsou mezi nimi často i ženy a děti. Proto se objevil názor, že nešlo o válečné trofeje, ale o uctívané oběti, a začalo se mluvit o obětních hlavách. Obětní hlavy mají mnoho podob, známe je také jako vyřezávané sošky, malby na keramice a přívěsky na látkových lemech.
Kolaps je úsporný proces
Při diskusi v Městské knihovně Stanislav Komárek asi málokoho potěšil, když konstatoval, že sjednocená Evropa má význam jen tehdy, pokud to bude jeden stát. Komárek v ní spatřuje jen jakousi volnou asociaci tribálních kmenových států, kde se jednotlivci primárně cítí jako Češi, Němci, Francouzi, Dánové, a nikoli jako Evropané. Mínil, že Evropa bez jednoho ministerstva financí a bez větší míry centralizace je „mrtvě narozené dítě“, a po dezintegraci vidí jednotlivé národy Evropy, jak se třou o nohy dračího trůnu v Pekingu a domáhají se ne-li přímo nucené správy, tak nějaké velmi zásadní ekonomické pomoci. Připomněl dopis kyjevských Rusů Varjagům, lhostejno zda skutečný či fiktivní, jenž prý začínal slovy: „Naše země je veliká a bohatá, ale jednoty v ní není, proto přijďte a vládněte nám.“
Miroslav Bárta uvažoval, jakou máme v západní Evropě společnou myšlenku – kromě zboží, hypermarketů nás nespojuje nic. Kolapsu se však neobává, protože známe běh posledních 7000 let a každá civilizace prochází cykly vzestupů a pádů. Jednou z mála jistot je, že kolapsem projdeme. To není nihilismus, naopak, pokud do něj vstoupíme, můžeme se těšit, neboť povede k novým pozitivním procesům a k vývoji. A to J. Tainter říká také: „Kolaps není ve své podstatě katastrofou. Je to racionální a úsporný proces, z něhož může mít značná část civilizace prospěch.“11)
Poznámky
1) 42. veřejnou besedu cyklu Třetí dimenze nazvanou Kolapsy společností pořádal Český rozhlas Leonardo, Lidová univerzita MK v Praze a časopis Vesmír 19. ledna 2011 v malém sále Městské knihovny v Praze. Hosty byli prof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr. (Český egyptologický ústav Filozofické fakulty UK v Praze), Mojmír Hampl (viceguvernér ČNB), prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr. (katedra filozofie Přírodovědecké fakulty UK v Praze), moderoval Marek Kuchařík (Český rozhlas Leonardo). Záznam si můžete poslechnout na www.rozhlas.cz/leonardo/video_tretidimenze/_zprava/kolapsy-spolecnosti-845051.
2) Joseph A. Tainter: Kolapsy složitých společností, Dokořán, Praha 2009, 320 stran, ISBN 978-80-7363-248-9, viz též zamyšlení Václava Cílka – Vesmír 86, 147, 2007/3. Taintrova studie poprvé vyšla r. 1988 v Cambrigde University Press.
3) Všechny citace z veřejné besedy v Městské knihovně uvádím v článku ve zkrácené a neautorizované verzi.
4) Tainter však uvádí – dalo by se říci povědomý – příklad: Mezi lety 1914 a 1967 poklesl počet válečných lodí britského námořnictva o 78,9 %, počet důstojníků a mužstva klesl o 32,9 %, počet pracovníků v docích se zmenšil o 33,7 %, počet administrativních pracovníků v docích stoupl o 247 %, počet úředníků na ministerstvu námořnictva vzrostl o 769 %.
5) Viz sborník editorů Miroslava Bárty a Petra Pokorného Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti, Dokořán, Praha 2008, 256 stran, ISBN 978-80-7363-197-0. Z další literatury jmenujme: Jared Diamond, Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají, Academia, Praha 2008, 752 stran, ISBN 978-80-200-1589-1; Jared Diamond, Osudy lidských společností. Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii, Columbus, Praha 2000, 528 stran, ISBN 80-7249-047-8.
6) Lobbovat – ovlivňovat veřejné činitele ve veřejném zájmu nebo ve prospěch zájmu určitých skupin, Nový akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 2006.
7) Mancur Olson, Vzestup a pád národů: ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita, Liberální institut, Praha 2008, 252 stran, ISBN 978-80-86389-51-6.
8) Podrobněji např. Eva Farfánová Barriosová, Pohřbená tajemství starého Peru, Mladá fronta, Praha 2009, 176 stran, ISBN 978-80-204-1-1743-5; Jeffrey Quilter, Poklady And. Slavná díla Inků a předkolumbovské Jižní Ameriky, Knižní klub, Praha 2007, 224 stran, ISBN 978-80-242-1833-5; Bohumír Roedl, Dějiny Peru a Bolívie, NLN, Praha 2007, 364 stran, ISBN 978-80-7106-839-6.
9) Museo Arqueológico Antonini vzniklo v roce 1999, pečuje o něj italské výzkumné centrum, jež zastřešuje italské výzkumy v oblasti Nazky.
10) Počátky kultury Nazca se datují do prvního století našeho letopočtu, zánik do století sedmého. Nazkánci navázali na předchozí kulturu Paracas, byli současníky dalších andských kultur, například Lima, Moche, Recuay, ke konci i Tiwanaku. Po nich následovala např. kultura Wari (Huari). Inkové jsou o více než 700 let mladší. Archeologové rozlišují sedm období nazkánské společnosti: 1. Protonazcu (100 let př. n. l. – počátek n. l.), 2.–4. fázi v rané Nazce (1–450 n. l.), 5. střední Nazcu (450–550 n. l.) a 6.–7. fázi v pozdní Nazce (550–750 n. l.).
11) Poznámka recenzenta: Kolapsy nejsou zase až tak optimistické. Pokud se během několika málo generací snížil počet obyvatel Říma z 800 tisíc na 30 tisíc, pocit konce světa bych doopravdy měl.
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [436,36 kB]
- příloha ve formátu pdf [1,92 MB]