Kráčel krajem kolaps, nebyl sám

Kolapsy složitých společností a mezní výnos „Civilizace jsou křehké, nejsou stálé. Tento fakt nutně upoutává naši pozornost a vede – jakkoli je nám to nepříjemné – ke znepokojujícím otázkám,“ píše Joseph A. Tainter; na dalších stránkách vysvětluje: „Když jsem začínal s prací na této studii,²⁾ neexistovala žádná spolehlivá univerzální teorie kolapsu, žádná koncepce, která by nám pomohla pochopit většinu případů, nebo dokonce všechny.“ Tainter prostudoval úctyhodné množství literatury (její seznam má v českém překladu Stanislava Pavlíčka 30 stran) a na pomoc si přizval ekonomii. Kolaps vnímá jako politický proces, který má důsledky v hospodářství, umění, literatuře, ale v zásadě jde o záležitost socio- politické sféry, zdůrazňuje: „Společnost se zhroutí, pokud vykazuje rychlý, výrazný pokles zavedené (tj. dlouhodobě existující) úrovně socio-politické složitosti.“ V závěru vysvětluje: „K pochopení kolapsu vedou čtyři teze, přičemž první tři podpírají čtvrtou. Jsou to:

• lidské společnosti jsou organizace určené k řešení problémů;
• socio-politické systémy potřebují ke svému zachování energii;
• zvýšená složitost s sebou nese zvýšené náklady v přepočtu na hlavu;
• investice do socio-politické složitosti s cílem řešit problémy často dosahují bodu, kdy mezní výnosy začínají klesat.“

A tady přichází ekonomie. Aby se zachoval fungující socio-politický systém, je zapotřebí energie. Čím je společnost složitější, tím jí je zapotřebí víc. Společnost musí získávat stále více zdrojů, aby se zachovala a dále vyvíjela. Posléze dospěje k bodu, kdy investice nepřetržitě rostou, ale výnosy klesají. Klesající výnosy se ve vývojích společností opakují. Ekonomové mluví o zákonu klesajících výnosů. S tím souvisejí další pojmy: průměrný produkt a mezní produkt. V knize je stručně, leč komplikovaně vysvětleno, že průměrný produkt je výstup přepočítaný na jednotku vstupu, mezní produkt určitého vstupu je nárůst celkového výstupu, jenž je důsledkem onoho vstupu.

Při besedě v Městské knihovně s vysvětlením pomohl viceguvernér ČNB Mojmír Hampl:³⁾ „V ekonomii mluvíme spíše o zákonitostech než o zákonech, existuje docela dobře fungující zákonitost klesajících mezních výnosů. Když při určitém počtu vstupů, s jejichž pomocí něco vyrábíte, budete přidávat jen jeden ze vstupů a všechny ostatní zůstanou stejné, pak bude výstup narůstat pořád méně a méně. Příklad: Zemědělec, který si pole zorá sám, má nějakou sklizeň (výstup, výnos). Když se k němu přidá ještě jeden muž, zorají pole rychleji. Jenže s každým přidaným zemědělcem už do celku nepřibyde tolik efektivity jako s tím předchozím. Bude-li na poli milion lidí, přidaná hodnota už nebude žádná, naopak ubyde, pole nezorají, ale zlikvidují.“⁴⁾ Mojmír Hampl však našemu světu dal šanci: „Žijeme skutečně ve světě s takto fixními faktory? Nemůže alespoň jeden faktor růst pořád bez omezení? Tomuto faktoru ekonomové říkají technologie. Nebo jej nazvěme poznání, objevování, nové myšlenky. Je to něco – jak se alespoň z dějin zdá – bez přirozeného limitu. Což by bylo optimistické.“

Taintrovo vysvětlení

Vše se točí kolem poklesu mezních výnosů Taintrova zaklínadla. Probírá mnoho složitých společností, diskutuje s autory, kteří hledají různé jiné příčiny, proč tyto společnosti skončily. A vždy nachází jedno vysvětlení. Vzkvétající společnost si dokáže zajistit přísun energie, peněz a bohatství. To jí umožňuje další růst. Jenže to nejde donekonečna. S obhospodařováním většího bohatství, většího území a pestřejšího uskupení roste složitost společnosti, a tím i náročnost na udržení této složitosti. Společnost dojde do fáze, kdy již není odkud brát, aby mohla dále růst. Začíná stagnovat, upadat, mašinerie se zadře. (Tainter doslova píše: „Valentinianus III. [římský císař] veřejně v letech 444–445 přiznal, že další zdanění pozemkových vlastníků a kupců by bylo zničující. I přesto však byl nucen zavést daň z prodeje ve výši 1/24 ceny, což vedlo k tomu, že u všech obchodních transakcí musel být přítomen výběrčí daní.“) Mezní výnosy klesají, společnost se zadlužuje, přestává fungovat a kolabuje. Posledním „hřebíkem do rakve“ může být nějaká událost, které již společnost nedokáže čelit – třeba povodně, sucha, zvrat klimatu. Historické povědomí o těchto dějích stojí nejspíš za tím, proč naše civilizace bedlivě sleduje, co se s životním prostředím děje (viz pdf příloha Životní prostředí Evropy v souvislostech). Po kolapsu zpravidla přicházejí jiné, jednodušší civilizace.

Kolaps společnosti není „koncem světa“. Miroslav Bárta z Českého egyptologického ústavu vysvětlil: „Synonymem by mohla být „velká transformace“. Dochází k zásadní změně určité struktury, zánik jedné struktury je předpokladem k tomu, aby vznikla struktura nová. Egyptská civilizace trvala asi 5 tisíc let a vedle čínské představovala největší kontinuitu civilizací, které zatím existovaly na této planetě. Stará říše, Střední říše, Nová říše, Pozdní doba – všechna tato období vznikla proto, že předtím něco „zkolabovalo“, žádný kolaps to vlastně nebyl, byla to velká transformace.“⁵⁾

Lobbisté⁶⁾

Taintrovo vysvětlení příčin kolapsů složitých společností není však dnes jediné. Mojmír Hampl upozornil na inspirativní knihu⁷⁾ amerického ekonoma: „Mancur Olson má úplně jiné vysvětlení, proč v dlouhodobém horizontu některé civilizace, civilizační a ekonomické okruhy rostou nebo padají. Říká, že jedním z nejpodstatnějších faktorů, který způsobuje zánik civilizace, je rozmach moci zájmových a nátlakových skupin, které jsou schopny vytvořit taková pravidla, která nemotivují nikoho v rámci systému, aby dál tvořil bohatství, a která jsou uzpůsobena jenom proto, aby si konkrétní zájmová skupina udržela tu část bohatství, kterou nashromáždila.“

Nazkánci

V závěru své studie Tainter aplikuje hypotézu poklesu mezních výnosů na řadu složitých společností. Není však mezi nimi asi nejznámější peruánská předincká civilizace – Nazca. Studium jihoamerických kultur bylo od počátku svízelné – chybí písemné záznamy. Složitá struktura těchto dávných společností byla popsána především podle roztodivné keramiky.⁸⁾ Podrobná archeologická studia s ohledem na stratigrafii začali v jihoperuánském údolí Rio Grande de Nazca až Italové v roce 1982 a pokračují dodnes. Na periferii rušné turistické Nazky se za vysokými bílými zdmi ukrývají stinné zahrady a poklidné sály s artefakty z italských výzkumů. Je to úchvatné Museo Arqueológico Antonini.⁹⁾ Zkusme fabulovat v duchu Taintrových úvah.

Složitá společnost Nazca¹⁰⁾ provozovala pestré zemědělství, vybudovala dlouhé podzemní zavlažovací kanály, čile obchodovala se sousedními i vzdálenými společnostmi, vytvořila geoglyfy a linie na planině Nazca, o jejichž smyslu se stále vedou dohady (Vesmír 81, 94, 2002/2; 77, 157, 1998/3). Mnoho času a sil Nazkánci zřejmě věnovali obřadům. Z nepálených hliněných cihel (adobe) postavili rozlehlé město Cahuachi, které asi bylo náboženským a vládním střediskem. V době rozkvětu pokrývaly údolí řeky Nazca a okolí porosty nízkých stromů z čeledi bobovitých (Fabaceae) s podivným českým jménem naditec (Prosopis pallida). Jenže Nazkánci je vykáceli. Půdu nemělo co zpevňovat a chránit před vysycháním. Společnost již nedokázala zajistit další zdroje a někdy kolem r. 500 začala upadat. Mezní výnosy začaly klesat, kolaps se pozvolna blížil. Uspíšily ho zničující povodně, sesuvy a snad i zemětřesení. Významnou roli při těchto pohromách pravděpodobně sehrál i jev El Niño (Vesmír 74, 257, 1995/5 a 75, 677, 1996/12). O všech těchto událostech našli archeologové a paleoekologové přesvědčivé doklady.

Trofejní hlavy

Starověké Peru bylo posedlé „kultem“ uťatých hlav. Známe je ze skulptur v Cerro Sechínu (asi 1700 př. n. l.), Chavínu (900–200 př. n. l.) a zaujaly i Nazkánce. V souvislosti s nimi mluvíme o trofejních hlavách. Archeolog Max Uhle (1856–1944) v nich spatřoval válečné trofeje, které měly posílit sílu bojovníků. Tyto mumifikované hlavy mají otvorem v čele protažený provaz, pomocí něhož si je prý válečníci táhnoucí do boje zavěšovali k pasu. Ze střední Nazky, tedy z doby, kdy tato civilizace začala upadat, je zaznamenán dramatický nárůst této „záliby“. Mnoha nebožtíkům pohřbeným v této době chybí hlava a místo ní mají zdobený látkový smotek či malovanou keramickou nádobu. Jsou mezi nimi často i ženy a děti. Proto se objevil názor, že nešlo o válečné trofeje, ale o uctívané oběti, a začalo se mluvit o obětních hlavách. Obětní hlavy mají mnoho podob, známe je také jako vyřezávané sošky, malby na keramice a přívěsky na látkových lemech.

Kolaps je úsporný proces

Při diskusi v Městské knihovně Stanislav Komárek asi málokoho potěšil, když konstatoval, že sjednocená Evropa má význam jen tehdy, pokud to bude jeden stát. Komárek v ní spatřuje jen jakousi volnou asociaci tribálních kmenových států, kde se jednotlivci primárně cítí jako Češi, Němci, Francouzi, Dánové, a nikoli jako Evropané. Mínil, že Evropa bez jednoho ministerstva financí a bez větší míry centralizace je „mrtvě narozené dítě“, a po dezintegraci vidí jednotlivé národy Evropy, jak se třou o nohy dračího trůnu v Pekingu a domáhají se ne-li přímo nucené správy, tak nějaké velmi zásadní ekonomické pomoci. Připomněl dopis kyjevských Rusů Varjagům, lhostejno zda skutečný či fiktivní, jenž prý začínal slovy: „Naše země je veliká a bohatá, ale jednoty v ní není, proto přijďte a vládněte nám.“

Miroslav Bárta uvažoval, jakou máme v západní Evropě společnou myšlenku – kromě zboží, hypermarketů nás nespojuje nic. Kolapsu se však neobává, protože známe běh posledních 7000 let a každá civilizace prochází cykly vzestupů a pádů. Jednou z mála jistot je, že kolapsem projdeme. To není nihilismus, naopak, pokud do něj vstoupíme, můžeme se těšit, neboť povede k novým pozitivním procesům a k vývoji. A to J. Tainter říká také: „Kolaps není ve své podstatě katastrofou. Je to racionální a úsporný proces, z něhož může mít značná část civilizace prospěch.“¹¹⁾