Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Rozpad komplexních společností

Civilizace jsou křehké a přechodné záležitosti
 |  15. 3. 2007
 |  Vesmír 86, 147, 2007/3

Víme, že civilizace může umřít, protože to už jednou udělala.

J. Wilamowicz o konci říše římské

Roku 1988 vydal britský historik Joseph A. Tainter v nakladatelství Cambridžské univerzity knihu s názvem „Rozpad složitých společností“, která se r. 2004 dočkala desátého vydání. Podobný osud potká málokterou archeologickou knihu. Zatímco jiné monografie na téma „počátků a konců cvilizace“, jako byly „Úpadek západu“ od Oswalda Spenglera (1918), „Studium historie“ od Arnolda Toynbee (1962, dvanáctisvazkové vydání) či v novější době Huntingtonovy nebo Fukuyamovy eseje o střetu civilizací a konci historie, se v podstatě staly povinnou četbou, unikl hlubší a komplikovanější svět Tainterovy knihy širší pozornosti.

Úpadek světa jako tradiční evropské téma

Rozpad společnosti označujeme stále častěji slovem „kolaps“, které po nedávném úspěchu knihy Jarreda Diamonda „Kolaps. Jak společnosti upadají a přežívají“ téměř zlidovělo. Kolaps je ve skutečnosti široký pojem, který zahrnuje řadu procesů. Tainter nabízí tuto definici kolapsu: Společnost prodělává kolaps, pokud vykazuje rychlou a významnou ztrátu určité (dlouhodobě) ustanovené úrovně sociopolitické komplexity. Pod slovem „dlouhodobě“, které v původní definici nebylo obsaženo, rozumí Tainter trvání nejméně dvou generací. Rozpad říše Karla Velikého tedy není kolaps, ale pouze neúspěšný pokus vytvořit velký státní celek. Pokud proces probíhá pomalu a projevuje se chronickými potížemi, mluvíme slovy Edwarda Gibbona, autora knihy „The Decline and Fall of Roman Empire“ (1776–1786), o úpadku.

Pro kolaps jsou charakteristické zejména tyto jevy:

  • nižší stupeň sociální stratifikace a diferenciace,
  • snížení počtu profesních skupin a zaměstnání,
  • menší regulace a integrace společnosti způsobená sníženým vlivem elit,
  • snížení investice do toho, co tvoří viditelný i duchovní základ kultury, jako jsou velké veřejné stavby nebo významná literární a kulturní díla,
  • snížený tok informací mezi skupinami i mezi centrem a periferiemi.

Malé společnosti podléhají kolapsu stejně jako velké, ale není to na nich tak vidět. Pokud se usedlí zemědělci někde v Sahelu změní následkem sucha v potulné pastevce, jde o běžnější a přirozenější proces, než kdyby se rozpadly dejme tomu Spojené státy. Kolaps je něco, co se na různých úrovních v historii stále opakuje. Když se třeba z Děvína u Bratislavy díváme do panonských nížin, téměř hmatatelně cítíme kolaps keltské civilizace, říše římské a rozpad Rakouska-Uherska. Slavné kolapsy se týkají rozpadu čínské říše Západní Čou (kolem r. 1122 př. Kr.), egyptské Staré říše (2181 př. Kr.), chetitské říše (kolem r. 1792 př. Kr.), minojské civilizace na Krétě (kolem r. 1500 př. Kr.), ale i Mayů, Sumeřanů, středoamerických civilizací, a abychom nechodili daleko, také nejméně deseti pravěkých kultur (zejména z období eneolitu, bronzové a železné doby) na našem území. Na druhou stranu se na Čechy a Moravany můžeme dívat jako na nezamýšlené vedlejší produkty globální klimatické krize, která kolem r. 530–550 postihla značnou část světa, a na České království jako na státní celek, který vznikl ve vakuu vyplněném úpadkem okolních a předcházejících říší.

Kolaps tedy není jednoznačnou katastrofou, nicméně jeho charakteristickým rysem je významná redukce velikosti a hustoty populace. Jinými slovy: města se rozpadnou tak jako tak, ale dílem vymře i venkov. Může jít o extrémně rychlý proces. Historik S. Casson popsal pád tureckého impéria v roce 1918 slovy: Když spojenci vstoupili do Istanbulu, nalezli mrtvé město. Vláda prostě přestala fungovat. Nešel nebo jenom občas šel elektrický proud. Nejezdily tramvaje, které blokovaly ulice. Nikdo nic neuklízel, z policie se stali bandité vydírající za úplatek své spoluobčany. Všude leželi mrtví koně a lidská těla bylo vidět na chodnících i v bočních ulicích. Voda se nedala pít… a to vše byl důsledek pouhých tří týdnů, kdy se městské autority přestaly starat o své povinnosti.

Anatomii kolapsu můžeme popsat tímto obecnějším scénářem: Delší dobu je oslabována centrální autorita, objevují se nepokoje a vzpoury. Vláda je schopna vybírat méně daní. Roste vnější tlak. Vláda se snaží mobilizovat různé záložní zdroje, ale je neúspěšná. Tato mobilizace zvyšuje tlak na obyvatelstvo, které se zlobí a brání. Politické centrum upadá a na jeho místě se objevují periferní střediska. Stát přestává chránit své občany. Nastává období bez zákonů, ale obvykle netrvá dlouho. Velké stavby jsou nedokončeny. Kultura upadá. V domech se velké místnosti dělí na malé. Lidé žijí ve vyšších patrech, a když se budova rozpadne, přestěhují se do jiné. Ustává dálkový obchod, stavební materiál je získáván z ruin města. Technologie se zjednodušuje a výrobky se omezují na několik základních typů. Redukovaná populace se stává soběstačnou v míře, jakou řada generací nepoznala. Svět se zmenšuje, za horizontem krajiny opět leží neznámo. Nastávají temná staletí, ze kterých se opět po nejméně 200–300 letech vynořuje nová civilizace. Na kolaps se tak můžeme dívat i jako na stadium mezi dvěma fázemi vývoje.

Povaha složitosti

Na českém venkově 15. století existovalo dvacet třicet profesí. V současné Mladé Boleslavi existuje mnoho tisíc druhů různých povolání. Indiáni Severní Ameriky používali kolem 3–6 tisíc různých kulturních prvků, jako jsou nástroje, ornamenty, součásti lodí apod., ale ve vojenském skladišti americké armády v Casablance se koncem druhé světové války účetní starali o půl milionu různých položek. Vzrůstající míru komplexity si můžeme dobře představit při srovnání běžné samoobsluhy v šedesátých letech a současného hypermarketu. Množství výrobků je z hlediska předcházejícího vývoje daleko nad jakoukoliv mezí tradiční přirozenosti. Pro složitost je charakteristická nerovnost a heterogenita, protože na různých ekonomických úrovních existuje mnoho sociálních skupin. U starých společností existovala vysoká míra nerovnosti, protože elity byly nesmírně bohaté, ale malá míra heterogenity, protože zbytek obyvatelstva se sobě víceméně podobal. Moderní společnost je navíc ještě heterogenní. Téměř každá složitá společnost je permanentně – podobně jako složitá molekula – ve stavu snadného rozpadu.

Neuvědomujeme si, že jako lidstvo jsme nejméně 99,8 % své existence prožili v jednoduchých společnostech a že velké státy, na kterých zakládáme svoje politické porozumění, jsou ve skutečnosti neobvyklými anomáliemi lidské existence. I mezi těmi nejjednoduššími lovci sice existuje sociální hierarchie, ale také řada sociálních mechanizmů, které brání tomu, aby se vůdce skupiny nebo náčelník stal příliš velkým šéfem. Vznik velkého, centrálně organizovaného státu je do značné míry sociální záhadou, protože pro většinu lidí bylo přirozené žít v rámci malých, spíš rovnostářských skupin.

Za šest primárních států, ze kterých nějakým způsobem vyrůstají všechny ostatní, jsou považovány Mezopotámie, Egypt, Čína, povodí Indu, Mexiko a Peru. Samotný pojem civilizace se týká něčeho velkého a organizovaného, proto Tainter zdůrazňuje, že civilizace povstává z komplexity a se ztrátou komplexity mizí. Toto konstatování zní poněkud triviálně, ale ve skutečnosti nabízí odlišný pohled na vznik, vývoj a zánik společností. V běžné diskusi třeba o konci mayské civilizace bychom se soustředili na otázky klimatických změn, eroze půdy, pandemie, války nebo vyčerpání zdrojů energie, ale v tomto případě můžeme ke kolapsu přistupovat jako k problému vývoje jakéhokoliv složitého dynamického systému.

Energie sociálního systému

Složité společnosti mají velké množství interakcí, jejichž udržování stojí mnoho energie. Sociopolitická organizace a energetická základna jsou dvě strany jedné mince. Ropa a uhlí jsou svým způsobem metaforami počátku a možná i konce moderní společnosti. Člověk je schopen dlouhodobě vykonávat práci odpovídající asi pětině koňské síly, tedy dost na to, aby při vytrvalé práci poháněl jednu silnější žárovku. Zejména díky spalování fosilních paliv však máme k dispozici víc než středověký velmož – armádu 50–150 energetických otroků. Mnoho z nich pracuje zbytečně, plýtvavě nebo se soustředí na pseudočinnosti byrokratického rázu. Každý vyřízený služební dopis vlastně představuje ekvivalent několika kilogramů spáleného uhlí.

V jednoduché společnosti pomáhá dělba práce zvyšovat produktivitu a snižovat celkové množství energie nutné například k výrobě keramického zboží. Hrnčíř vyrábí zboží pro celou vesnici, hotové výrobky snadno roznese. Energetické náklady na výrobu hrnců budou dosahovat dejme tomu 90 % a na distribuci jenom 10 %. Protože je úspěšný, pořídí si vola a zboží bude odvážet na městský trh. Náklady na prodej a distribuci stoupnou na 20 %. Vydělá další peníze a bude mít pocit, že jeho sociálnímu statusu lépe odpovídá kůň. Ten má tu nevýhodu, že je nutné jej přikrmovat zrním, zatímco volovi stačí se popásat. V Anglii kolem roku 1900 sloužila celá čtvrtina orné půdy na krmné obilí pro koně. Náklady na distribuci okamžitě překročí 30 %. Celá situace začne být mnohem složitější, protože hrnčíř již nejedná jenom se zákazníky z řad sousedů, ale s výběrčím daní, správcem tržiště a obchodníkem s obilím. V podobné situaci se však ocitne nejenom hrnčíř, ale značná část celé společnosti, jejíž komplexita vzrůstá. Složitá situace potřebuje nějaké organizované vedení, tedy hierarchii a byrokracii. Ale i zisky plynou do jedné dvou centralizovaných kapes, takže aristokrat uživí hudebníka a opat přepisovače starých knih. První postaví hrad, druhý katedrálu.

Další rozvoj bude obtížný. Hrnčíř investuje o 20 % své energie víc, ale protože její většinu spolknou různé transakce, zisk bude jen 5 %. Pokud nedojde k nějakému objevu a inovaci výroby, bude se dřít jako mezek a vlastně ani nepozná, že něco málo navíc vydělal. V ekonomii se tomu říká princip klesajících zisků. Podobně jako v předcházejícím případě se v takové situaci neocitá jenom hrnčíř, ale celá společnost. Když říši římskou „krmil“ Egypt, bylo všechno v pořádku, protože ležel u moře. Když se středozemní obilnice začala vyčerpávat, nastaly problémy, protože suchozemská doprava za císaře Diokleciána byla 26–58krát dražší než lodní doprava a drahé bylo také vojenské ovládání vzdálenějších provincií.

Vždy, když se historie opakuje, stojí to víc peněz

Evropská civilizace dosáhla nejméně dvakrát bodu kolapsu. Poprvé jej v 15. století vyřešila koloniální expanzí, podruhé během průmyslové revoluce využíváním fosilních paliv. Americké civilizaci hrozilo něco podobného kolem r. 1970, kdy těžba domácí ropy nestačila a USA byly již závislé na dovozu. O globalizaci říkají její kritikové, že začala v okamžiku, kdy Amerika naléhavě potřebovala ropu. Složitá společnost investuje do oběhu informací, udržuje silnice a technické sítě. Za malé zvýšení bezpečnosti platí enormní částky. Komplexita je vnímána jako pokrok a je obecně chválena. Z hlediska pokroku je krásné zahustit dálniční síť, z hlediska údržby to je problém. Nevíme, zda je e-mailové spojení naším dobrodiním nebo prokletím, a je těžké srovnat, zda nás víc stály přepřahovací stanice císařské pošty nebo údržba a zabezpečení serverů a komunikačních družic. Základním motivem Tainterovy knihy je, že civilizace nezacházejí na vyčerpání půdy a odlesnění, ale na vzrůstající komplexitu, jež je čím dál dražší a od určitého bodu přináší jenom neustále klesající zisky. To vytváří atmosféru beznaděje a apatie, která vede k úpadku.

Ochrana jednoduchosti

Málokterý kolaps je jednoznačná a průzračná záležitost. Většina konců civilizací představuje směsici různých faktorů a zpětných vazeb. Pokud uvažujeme o nás samotných, vnímáme nebezpečí, které vyplývá z eroze půdy, z energetické závislosti, ze sociálních dysfunkcí a z měnícího se klimatu. Ve skutečnosti nás stejně ohrožuje i složitost. Cesta pochopitelně není v návratu do nějaké jednoduché společnosti, protože ztráta komplexity je ztrátou civilizace. Cesta je v jednoduchých řešeních, jimž je třeba dávat přednost. Byrokracie všeho druhu nás nejen štve, ale také stojí obrovské množství fosilních paliv a ve svém důsledku podkopává své vlastní civilizační základy.

Literatura

Tainter J.: The collapse of complex societies, Cambridge University Press 1998
Diamond J.: Collapse. How societies choose to fail or to survive, Penguin Books 2005

ŠÍLENÝ PŘÍBĚH JEŠTĚRČÍHO BOHA

Největší obrazárna na Mesa Verde je něco jako středověký epos o počátku a konci jedné civilizace. Nevíme jistě, proč zanikla puebla nejenom na Mesa Verde, ale v celé oblasti, velké jako tři území ČR. Obvykle se uvažuje o scénáři, kdy indiáni nejprve vykáceli les, a tím přišli o zdroje energie. Přívalové deště jim pak spláchly půdu a začal boj o tenčící se zdroje. Když v letech 1250–1290 udeřil suchý výkyv, indiáni dílem vymřeli a dílem se odstěhovali do Arizony a Nového Mexika. Jejich civilizace zanikla. Kombinace ztráty energetické základny (drahá či nedostupná ropa), půdní eroze (42 % půd v ČR je ohroženo erozí), klimatického výkyvu a nesvornosti zní velice moderně.

V roce 1942 přišli k dávným piktografům indiáni z kmene Hopi, kteří se považují za nástupce původních Pueblanů. Říkali, že základní schéma obrazárny je určeno těmito hlavními body:

A. Indiáni vycházejí z propasti Sipapu, což je podle indiánských legend Grand Canyon.

B. Blízko místa vycházení se usidluje klan Orla, ale zbytek národa táhne dál.

C. O něco dál se usazuje klan Horské ovce.

D. Dva papoušci se zobáky proti sobě snad ukazují na oddělení další skupiny lidí.

E. Další obraz je nejistý, ale může znázorňovat Ještěrčího boha, který nutí lidi náměsíčně putovat bez cíle či důvodu. Je to docela šílené.

F. Naštěstí indiáni potkávají další bohy, kteří je napraví a ukážou jim správný směr.

G. Zde si možná indiáni našli své správné místo – Mesa Verde – ale také možná zacházejí do země a mizí i se svou kulturou.

H. Na toto celé putování se dívá se zájmem, ale trochu nezúčastněně všemocný duch – Kojot.

Další postavy, které vidíte na fotografii, se týkají lidí a bohů z puebel. Skalní obrazárna má jeden jedinečný, fascinující rys. Je jím dlouhá čára epického vyprávění mezi bodem vycházení a zacházení. Je to jako islandská sága nebo Píseň o Nibelunzích.

(Patterson A.: A field guide to Rock Art Symbols of the Southwest, Boulder 1992, Colorado)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Klimatologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné