Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Nazca – mýtus a skutečnost

Některé záhady žádnými záhadami nejsou
 |  1. 2. 2002
 |  Vesmír 81, 94, 2002/2

O geoglyfech a petroglyfech v oblasti pampy mezi peruánskými městy Nazkou a Palpou zhruba víme, kdo, kdy a jak je vyhotovil, ale nevíme, proč to udělal. Vzhledem k rozsahu obrazců a čar jim museli jejich tvůrci věnovat hodně úsilí nejen při stavbě, ale i při údržbě. Některé obrazce jsou vskutku podivné, provokující fantazii, a tak není divu, že se o jejich původu vyrojily nejrůznější fantastické hypotézy. Dvě krátké expedice (r. 1997 a 2001) nám umožnily udělat si o věci představu přímo na místě. Nyní se domníváme, že některé „záhady“ vůbec záhadami nejsou – stačí jen lépe se dívat kolem sebe.

Pampou se v Peru rozumí poušť, kde je pod tenkou vrstvou tmavého štěrku světlá vrstva písků, hlíny a sádrovce. Jestliže štěrk odstraníme, obnaží se světlejší podklad, a protože v daném prostoru téměř neprší, může tam obrazec vytvořený tímto způsobem zůstat po staletí. Pampa, ležící v nadmořské výšce 400–600 m mezi městy Nazkou a Palpou, proslula především svými geoglyfy a petroglyfy – obrazci a liniemi vyrytými do jejího povrchu nebo na svahy kopců. Jde o oblast asi 50 km dlouhou a až 10 km širokou. Není to jediné takové místo ani v Jižní Americe, ani v Peru (řada geoglyfů je např. u Limy, viz článek A. Rodrígueze, Vesmír 81, 98, 2002/2). Záliba ve vytváření geoglyfů byla patrně společná všem kulturám, které tuto oblast obývaly před Inky. V prostoru Nazky a Palpy je geoglyfů mnoho: obrazce zvířat, geometrické obrazce či dlouhé paprsky táhnoucí se přes terénní překážky kilometry daleko (viz Vesmír 77, 154, 1998/377, 157, 1998/3, respektive Vesmír 77, 157, 1998/3).

Víme, že obrazce vznikly v místních kulturách zhruba v letech –500 až +1200 odstraněním povrchové vrstvy, nevíme však proč. Existuje řada vysvětlení, vědeckých i pseudovědeckých. Místní kultury od Paracasu po pozdní Nazku trvaly dohromady dva tisíce let a po tu dobu se jak náboženské, tak praktické potřeby měnily. Dnes se má za to, že různá vysvětlení (astronomické a kalendářní, navigační, rituální, společenské, hydrologické) je třeba kombinovat. Španělští kronikáři se o geoglyfech kolem Nazky nezmiňují, znovu byly objeveny teprve s prvními lety nad tímto územím po první světové válce. Ještě při stavbě panamerické silnice (obrázek) byly ignorovány, některé i poničeny. Nyní jsou součástí kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

Potíže s astronomickou interpretací čar

Paul Kosok přijel z USA do Peru studovat zavlažovací systémy. Jeho kniha „Life, Land and Water in Ancient Peru“, plná leteckých fotografií, vyšla až po jeho smrti (1965). Obrazce na Nazce označil jako „největší astronomickou knihu světa“ (viz též M. Zelený, Vesmír 60, 52, 1981/2), čímž nadhodil hypotézu, jež – neprokázána – žije podnes. V jeho práci pokračovala Marie Reicheová, matematička z Drážďan, která se věnovala měření a ochraně geoglyfů až do konce života (viz Vesmír 77, 154, 1998/3). Snímek z její knihy, na němž Slunce o slunovratu 21. prosince zapadá ve směru jedné z linií vycházejících z malého vršku v pampě, patří k evergreenům astronomické interpretace čar. Směr zapadajícího Slunce u obzoru a směr paprsku se kryjí, paprsek vycházející z centra na vršku vyznačuje směr západu Slunce v době slunovratu.

V souvislosti s astronomickou interpretací bývá zmiňován G. Hawkins, který směry paprsků vycházejících z center měřil a našel do té míry dokonalou korelaci s vybranými hvězdnými objekty (po uvážení precese), že to bylo až podezřelé. Proto astronomickou hypotézu raději zavrhl. Vždy se dá najít nějaký hvězdný objekt, který lze v nějakou roční dobu v době východu či západu přiřadit některému z paprsků vycházejících z některého paprskového centra. Odborníci z Drážďanské techniky se však astronomické hypotézy drží. Pod vedením G. Reppchena systematicky měří terén planiny a vytvářejí její digitální model. Nijak jejich zásluhy nehodláme snižovat, ale astronomická hypotéza obsahuje některé mezery, na které je třeba upozornit.

  • . Malé procento čar bezpochyby má astronomický význam, např. linie ukazující směr západu a východu Slunce o slunovratech. Možná to platí i pro Měsíc. S planetami a hvězdnými objekty už jsou potíže. Počkejme si na úplnou tmu, noc bez Měsíce, bez světel dnešních osad. Co uvidíme? Nic! Jak bychom mohli obrazce použít, když je nevidíme? Skalní zastánci astronomické teorie se domnívají, že čáry byly osvětlovány, dokonce prý se našel kus ohořelého dřeva. I malý zdroj světla osvítí ve tmě čáru na velkou dálku, ale osvětlovat větší komplex by bylo komplikované. Také by se mělo vyzkoušet, zda jsou linie vidět při měsíčním světle.
  • . Někteří autoři se snažili ztotožnit obrazce zvířat a dalších objektů na pampě se souhvězdími, zapomněli však, že souhvězdí, jak jsou definována dnes, mohla být tehdy definována jinak. Zajímavý příklad popsal E. Hadingham. V horských vesnicích u Cuzka dodnes definují souhvězdí nikoli jako seskupení hvězd, ale jako temná místa v Mléčné dráze . Není nejmenší důvod pasovat zobrazení pavouka na Orion nebo opici na část Velké medvědice (podle Reicheové). Pokud skutečně obrazce odpovídají tehdejším souhvězdím, máme před sebou těžký úkol: zjistit, jak tenkrát souhvězdí vypadala. Zdejší souhvězdí mohou být vytvořena se stejnou dávkou fantazie jako ta naše na severní obloze. Co je vyryto na pampě, bývá namalováno na keramice (viz Vesmír 77, 154, 1998/3 a také obrázek). Máme snad i na ní hledat tehdejší souhvězdí?
  • . Nemělo by smysl sledovat souběžně tytéž nebeské objekty a úkazy z řady paprskových center, vzdálených někdy jen několik kilometrů od sebe. Už jen to samo o sobě je argumentem proti astronomickému využití linií. Spíše to vypadá, jako by centra a paprsky vytvářely jakousi „zhmotněnou“ geodetickou síť, navigační pomůcku pro „poutníka“, který se s její pomocí dostává přes kopce a hory do dalšího údolí, ke zdroji pitné vody, k dalšímu paprskovému centru. Je potvrzeno, že se tu skutečně čile cestovalo.

Piloti, kteří vozí turisty na vyhlídkové lety kolem pampy, rádi ukazují: zde vidíte kolibříka, tam vidíte kondora, tam žábu připravenou ke skoku. Oblíbenou figurou je 30 m vysoký petroglyf El Astronauto. Podle Dänikenova výkladu jde o zpodobnění mimozemšťana (obrázek). Däniken píše: Pozoruhodné jsou paže. Jedna paže ukazuje k nebi, druhá k zemi. Je to snad signalizace pro nějaké spojení „nebe-země“? Postava je orámována dvěma kolmými liniemi. Původně na témže svahu musely existovat ještě další obrazce. Jejich obrysy lze rozeznat už jen místy. Ohromující je přitom i trojrozměrný dojem. Podle polohy slunce je „el Astronauto“ viditelný i zdola. Zrovna jako by chtěl vystoupit z hory ven.

Přeletěli jsme kolem něj několikrát a měli jsme i povolení ke vstupu do této oblasti. Astronautova pravá ruka míří vzhůru a drží síť, resp. vezírek (za vhodného osvětlení je to dobře vidět). Při jeho pravé noze je ryba, možná i dvě nad sebou. „Astronaut“ je ve skutečnosti rybář! Prohlédli jsme si své nové video (záběry ze vzduchu i ze země) a starý černobílý snímek Marie Reicheové. Vezírek a ryba tam prostě jsou.

Málo poetické, avšak logické. Obchodní výměna mezi pobřežím a horami tu existovala a ryby byly jednou z obchodních položek (viz M. Baďurová, Vesmír 77, 157, 1998/3).

Petroglyfu se říkalo El Astronauto až do listopadu 2001, kdy místní archeologové přijali naši hypotézu o rybáři. Všechno do sebe zapadá: rybář – orientační pomůcka, ryba – symbol prosperity. Kousek odtud jsou dvě rovnoběžné paprskové linie, které dávné poutníky mohly vést od přístavu až sem. Obrázek lze možná chápat jako starověký billboard, i když cestu, která kolem něj mohla vést, zničily oplachy.

Častým argumentem pro hypotézu, že geoglyfy jsou sdělení či varování určená mimozemšťanům přicházejícím z nebes, je fakt, že linie a obrazce jsou vidět jen ze vzduchu. Spíše než mimozemšťanům však mohly být určeny bohům hor a vod. V daném prostoru byl kritickým faktorem nedostatek vody. Není obtížné si představit, že geoglyfy mohly být vyjádřením prosby k bohům o vodu či poděkováním za ni. Není pravda, že obrazce jsou vidět jen ze vzduchu. Rybář – stejně jako řada dalších petroglyfů zobrazujících lidské nebo pololidské a polozvířecí tvory – je vidět i ze země. Dříve, když byly udržovány, byly mnohem jasnější. Geoglyfy bývají vidět z přilehlých kopečků či návrší.

Není teorie, která by sama o sobě vysvětlila vše za celé trvání kultury Nazca, popř. jejích předchůdkyň a následnic. Američan David Johnson ve své hypotéze uvedl v soulad faktory geologické, hydrologické i archeologické. Prokázal, že geoglyfy označují místa, která mají ke zdrojům podzemní vody vztah.

Pohyb litosférických ker v oblasti je takový, že se deska Nazky (součást pacifické desky) podsouvá pod desku jihoamerickou, a tím zdvihá Andy. Z družicových měření laserovými dálkoměry a pomocí sítě GPS víme, že kolize litosférických bloků v této oblasti probíhá enormně rychle (asi 7 cm za rok v horizontální složce). Tím vznikají v horách geologické zlomy, které zadržují a vedou vodu do nižších poloh, do akviferů (zvodnělých území – zásobníků podzemních vod). Jsou to vrstvy s vyšší porozitou, tj. více nasycené vodou (viz V. Cílek, Vesmír 77, 157, 1998/3). Na některých místech vytékají prameny. Jinde se voda těsně pod povrchem prozrazuje vegetací, pak je dobré navrtat studnu a vodu rozvést, kam je třeba. Stavby, jež po sobě Nazkánci zanechali, jsou vskutku monumentální. Kde je voda, tam je sídliště, a tedy i pohřebiště a rituální místo. Trojúhelník lokalizuje zvodnělé území a svou špičkou míří ke zlomu (obr. 1), cikcak vymezuje šíři zvodnělého území.

Důležité je, že vždy jsou v jednom místě pospolu geoglyfy, zlomy a zvodnělá území, studny a rozvod vody, archeologická naleziště (bývalá sídliště a pohřebiště). Najdeme-li jedno, najdeme i další. Geoglyfy lokalizují podzemní vodu a současně asi sloužily pro rituální účely.

Johnson ve spolupráci s odborníky z Massachusettské univerzity provedl hydrogeologický průzkum několika míst kolem Nazky. Prokázal, že voda ze studní má jiné složení než voda říční. Zjistil, že úroveň vody ve studních asi o 20 m převyšuje úroveň vody v řece, takže v nich říční voda nemůže být. Navíc po 9–10 měsíců není říční voda k mání (řeky vyschnou), ale ve studních je stále. Voda z řek dnes není pitná, voda ze zlomů ano.

Jak asi postupovali dávní Nazkánci, nevybavení novodobými přístroji? Proutek (virgule), tak jak je znám u nás, tam znám není a nebyl, používala se alternativní, taky nevědecká metoda: Hliněná nádobka s vodou visí na niti a rotuje. Nit se drží v ruce, a jestliže procházíme nad místem, kde je v podzemí voda, směr rotace se prý změní. Těžko komentovat. Víme jen, že nějak tu vodu najít museli, souvislost mezi zlomy, zvodnělými územími, studnami a kanály je totiž dost přesvědčivá.

Kolik materiálu museli lidé při stavbě obrazců a linií odklidit? Plochy některých trojúhelníků a čtyřúhelníků jsou obrovské, takže to vypadá, že je nemohli vytvořit lidé. Podle E. Dänikena by si tyto práce bez moderních pomůcek vyžádaly celá desetiletí a byly by naprosto nesmyslné, pokud by nemohly být znamením pro bytosti, jež se snesou z výšky na zem.

Výpočtem jsme ale zjistili, že množství materiálu ze středně velkého geoglyfu mohlo odnosit sto vesničanů za několik dnů (viz rámeček). Stavba jednoho obřího geoglyfu mohla být dokončena zhruba za rok. Žádná záhada – jen dřina bez mechanizace. Stavba všech geoglyfů dohromady byla vskutku záležitostí dlouhodobou, mohla trvat třeba i staletí, podle toho, jak se vyvíjely náboženské představy a kulty. Souběžně musela probíhat jejich údržba. Díky tomu zůstávaly geoglyfy zřetelné. Na mnoha místech novější obrazce překrývají starší, jako by už nebylo dost místa.

Fenomenální objev – tak se nazývá kapitola v Dänikenově knize „Poselství věčnosti“, v níž autor popisuje své zážitky a „objevy“ z leteckých výprav v prostoru Palpy s místním šéfpilotem Eduardem Herránem: Na kulatém vrcholku hory ležela šachovnice tvořená bílými body a čarami… vypadalo to jako Morseova abeceda… E. Däniken si uvědomil, že tento obrazec je něco jiného než obrazce známé z pampy u Nazky, a po konzultacích prohlásil šachovnici za diagram pro letce, vizuální přibližovací systém, který pilotovi signalizuje, zda je příliš vysoko, příliš nízko nebo stranou přibližovacího prostoru. Poté usoudil, že na místě přistávali „mimozemšťané“ a prováděli tam, patrně pomocí robotů, průzkum a povrchový sběr kamenů, které obsahují řadu minerálů. „Indiáni“ to sledovali zpovzdálí; jednoho dne se vozidlo s bohy vzneslo k nebi. Tak se zrodilo „poutní místo Nazca“. Krásná představa, výborný scénář pro sci-fi film. Šachovnice však patří mezi několik prokázaných novodobých padělků (viz obr. 3obr. 4) a není starší než 50 let, jak dokazují snímky.

Dalším fascinujícím falzifikátem obřích rozměrů je obrazec, jemuž místní říkají „hvězda“. Jeho soustředné kruhy a čtverce mají evokovat mystickou „ruta de la Viracocha“. V tomto případě uvažoval o novodobém padělku i Däniken, ale šéfpilot E. Herrán jej prý přesvědčil o opaku, že by stavitelé po sobě museli zanechat stopy. Práci však lze provést nenápadně a uklidit po sobě. Ze stavby tohoto podvodu máme fotografické dokumenty datované 1960. Bohužel snímek stavu před namalováním falzifikátu v tomto případě (zatím) nemáme.

Falzifikáty jsou pro vědu důležité. Můžeme se na nich učit, jak je rozpoznat od originálů. Ne vždy je to tak jasné jako s fotografií „před“ a „po“, v jiných případech by musel specialista prozkoumat míru eroze obrazců a styl jejich tvorby.

Tvorbě falzifikátů zabránit nelze. I vědci si zkoušejí, jestli to dokážou, ale ti po sobě zas „uklidí“. Laikové tvoří padělky mimo hlídanou oblast, kde se může dělat cokoli, například pravé geoglyfy zničit (zemědělskou činností, dolováním apod.). Někdy se místní lidé vydávají i do zakázané oblasti, vykrádají hrobky, chtějí zpeněžit, co právě trh žádá, například mumie, jiní jezdí přímo v obrazci na kole (máme videozáznam z Cantalloku) a ke starým originálům přidávají své novodobé výtvory (viděli jsme šestnáctiloukoťové „kolo“ složené z kamenů přímo v ploše cantallockého trojúhelníku).

Vkrádá se otázka, zda všechny zdejší obrazce nejsou jen novodobé padělky. To ale nepřipadá v úvahu už proto, že jsou k dispozici svědectví z prvních komerčních letů nad Peru mezi 1. a 2. světovou válkou. Tehdy obrazce nikoho nezajímaly a motiv k falzifikaci neexistoval.

Astronaut je rybářem, materiál při stavbě mohli odnést vesničané bez mechanizace, geoglyfy označovaly zdroje podzemní vody a měly praktický i rituální význam, patrně tam probíhalo „urbanistické plánování“ a „hydrologický průzkum“. Především šlo o pitnou vodu, která byla podmínkou k přežití. Kalendář pro zemědělské cykly, oslavy a rituály byl vytvářen podle Slunce a Měsíce a je tu stále ještě možnost (i když zpochybněná), že také podle hvězd. Nad rámec nutnosti pozorovat oblohu pro zemědělské datování pozorovali astronomové-kněží hvězdy a učili se předpovídat některé nebeské úkazy, čímž posilovali svůj vliv a moc ve společnosti. Vedle originálních geoglyfů a petroglyfů jsou v oblasti novodobé matoucí padělky z let nedávno minulých (a opět neznáme motiv, proč byly vytvořeny). Přisuzovat jim význam navigačních pomůcek pro letce-mimozemšťany je omyl.

Ani ztrátou záhad oblast Nazky neztrácí svou magickou přitažlivost. Není vysvětleno vše a mýlit se mohou (a často se mýlí) i vědci. Co kdyby ranveje v horách u Palpy byly skutečně (snad po zpevnění povrchu, které se nedochovalo) přistávacími plochami pro někoho, kdo neuměl přistávat vertikálně? Co kdyby biomorfní figury s hranatými hlavami a těly představovaly roboty nějaké staré vyspělé pozemské civilizace, která tu prováděla geologický průzkum? Třeba to budete právě vy, kdo věci přijde na kloub!

Obrázky

Měření cantallockého trojúhelníku

Jde o středně velký geoglyf kousek od města Nazky (směrem k Cerro Blanco obrovské písečné duně vyzdvižené litosférickými pohyby až do kilometrové výše). Trojúhelník míří k prokázanému geologickému zlomu pod Cerro Blanco. Pod obrazcem je zvodnělé území, z nějž místní obyvatelé jímali vodu a vedli ji do Cantalloku, a pak akvadukty na pole a možná až do Nazky. Poblíž obrazce bylo sídliště a pod ním pohřebiště.

Měřili jsme geodetické souřadnice příruční aparaturou GPS (fy Garmin, typ e Trek Vista). Měření poskytuje téměř okamžitě zeměpisnou šířku, délku a výšku. Přesnost měření je asi 10 m v celkové poloze. Z měřených geodetických souřadnic jsme vypočetli rovinné souřadnice a z nich plochu obrazce 70 arů. Víme, že stačí odklidit vrchní vrstvu kamenů a štěrku a jsme u světlého písčitého podkladu. Jako minimální a maximální odhad tloušťky odklízené vrstvy jsme vzali 5 a 20 cm. Hustota přemisťovaného materiálu je podle Václava Cílka z GÚ AV ČR tato: normální čediče 2,93,3 g/cm3, v průměru kolem 3,1 g/cm3, andezity, pokud jsou dost masivní, 2,83,0 g/cm3. S hustotou 3 g/cm3 jsme dostali hmotnost materiálu k odstranění (na vzdálenost několika metrů až desítek metrů) 14 tisíce tun. To dokáže odnést sto vesničanů pracujících denně deset hodin za několik dnů. Předpokládá se, že materiál sbírali na hromádky (jak je to vidět na řadě nedodělaných geoglyfů), a pak jej odnášeli (v koších?) a rozhazovali mimo geoglyf nebo skládali podél jeho okrajů. Možná jej snášeli na jedno místo a vytvářeli místní pahorek nebo jej přisypali k místní přírodní skále, aby pahorek, kopeček pro rituály, pěkně vypadal (např. na této lokalitě je pahorek s vrcholem 11 m nad základnou trojúhelníka).

Poděkování autorů

Děkujeme Davidu Johnsonovi (Pougkeepsie, NY, USA) za konzultace a nezapomenutelné polní exkurze. Gunteru Reppchenovi z Drážďan a Dietrichu Schulzemu z Langenselboldu vděčíme za obstarání fotografií falzifikátů. Maria Elen Cordova Burga, ředitelka INC (Instituto Nacional de Cultura) v Limě, a Susan Arca torres, ředitelka INC v Ice, nám poskytly povolení k vstupu do střežené oblasti pampy. V tomto směru vykonal pro nás neocenitelnou práci rada velvyslanectví ČR v Limě Ing. Miroslav Koníř. Podobně si vážíme pomoci Carlose G. Amezagy, rady peruánského velvyslanectví v Praze. Oceňujeme konzultace místních archeoloů Aurelia Rodrígeze Rodrígeze a Alberta Urbana Jacinty. Speciální dík náleží firmě PICODAS Praha s.r.o., za sponzorování přeletů pampy a zapůjčení ruční aparatury GPS. P. Connorosovi a jeho kolegům z TV Granada vděčíme za exkurze terénním vozem. Dále nám pomohli: pilot Eduardo Herrán a operátor Juan Tohalio Vera. Naši expedici podpořilo Centrum pro dynamiku Země (CEDR) v Praze, poděkování náleží prof.Ing. Janu Kosteleckému, DrSc.

Jaroslav Klokočník, František Vítek

Ke stažení

O autorech

Jaroslav Klokočník

František Vítek

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné