Homosexuální ptáci a vězeňské kolektivy

Do dnešního dne bylo homosexuální či lépe řečeno bisexuální chování¹⁾ zaznamenáno u více než 130 druhů ptáků. U více než dvou desítek z nich jde o masový jev podílející se z více než 20 % na sexuálních aktivitách jedinců daného druhu. Studie shrnující dosavadní poznatky²⁾ poukazuje na překvapivě jednoznačné tendence, které korespondují se sociálními interakcemi jednotlivých druhů a mají paralelu i v chování lidí.

Zmíněné chování se projevuje převážně u pohlaví, které investuje méně času a energie do péče o potomstvo, typické je pro polygamní druhy. Častější jsou tyto projevy u samců polygynních druhů, obdobné chování je vzácněji známo i u samic polyandrických druhů. V druhém případě ale bývá problém s teritorialitou polyandrických samic. Například samice polyandrických druhů čeledi ostnákovitých (Jacanidae) vyhánějí jakékoliv jiné samice z teritorií všech svých samců, a tím samozřejmě předcházejí náznakům sexuálního chování orientovaného na stejné pohlaví. U samců polyandrických druhů a u samic polygynních druhů bývají projevy sexuální orientace na stejné pohlaví jen ojedinělé.

U sociálně monogamních druhů bývá investice samce do péče o potomstvo větší a s tím se snižuje i podíl projevů homosexuálního chování. Podobně ale i u této skupiny ptáků je viditelná tendence ke zmíněnému chování v případě, že u daného druhu se jedno z pohlaví podílí na péči o potomstvo menší měrou, ať již jde o samce (kachna divoká Anas platyrhynchos, husa velká Anser anser) či o samice (pisila čáponohá Himantopus himantopus). V případě samic jde vesměs o druhy s nekrmivým potomstvem, které obecně vyžaduje menší investice rodičů do výchovy.

Evoluční výhodnost sexuální orientace na stejné pohlaví u monogamních druhů je nejasná. Spekuluje se o tom, že homosexuální páry samců labutě černé (Cygnus atratus) jsou schopny efektivnější obrany teritoria a zdrojů v něm přítomných. Podobně v případě hus velkých se soudí, že páry samců mají díky lepším obranným schopnostem ve společenské hierarchii vyšší postavení, což na sebe váže opět lepší přístup ke zdrojům a paradoxně i snadnější přístup k samicím stejného druhu.

U samic je evoluční výhodnost homosexuálního chování prokazatelnější – například u racků australských (Larus novaehollandiae) dochází ke svazkům dvou samic, které společně pečují o potomstvo, a to včetně okamžiků, kdy jedna ze samic je na záletech s mimopárovým samcem. Tyto samice mají sice méně než poloviční počet mláďat než samice spárované se samci, ale na druhou stranu získávají možnost pečovat o snůšku za situace, kdy polovina samic v populaci daného druhu zůstává nespárovaných a jejich produkce potomstva je tedy nulová. Stejný jev byl pozorován v populaci albatrose laysanského (Phoebastria immutabilis), v níž 31 % párů tvořily jen samice, které ale zároveň představovaly 59 % celkové populace druhu. Když byly tyto páry samic sledovány několik po sobě následujících let, zjistilo se, že během této delší doby páry vychovaly nejméně po jednom mláděti od každé ze samic, takže z pohledu produkce potomstva na svém svazku obě vydělaly.

V řadě případů slouží sex mezi jedinci stejného pohlaví k udržování sociální struktury, k vybíjení sociální agresivity, upevňování hierarchické struktury a k posílení pozice dominantních samců. Sexuální chování orientované na jiné jedince stejného pohlaví se nejčastěji vyskytuje u druhů, které se v určitých fázích svého života sdružují do hejn zahrnujících jen jedno pohlaví. Podobně posílené je i u samců sdružujících se kolem loubí či tokanišť. Společným jmenovatelem je zjednodušený kontakt mezi jedinci stejného pohlaví.

A proč oni vězni v názvu článku? Frekvence situačního homosexuálního a pseudohomosexuálního chování za velmi podobných situací se zvyšuje i v lidské populaci – ve skupinách lidí jednoho pohlaví, typicky například ve skupinách branců či vězňů³⁾ pobývajících v uzavřeném prostoru po dlouhé časové období.