Nevtíravý půvab reciprocity

Lidská společnost stála a padala od šeré nepaměti dvěma principy: solidaritou a reciprocitou. Už u neandrtálců se objevují stopy péče o postižené členy skupiny, třeba jedinec, který zjevně přišel o ruku a navzdory tomu se dožil značného stáří, byť byl z hlediska lovu zřejmě „k nepotřebě“. Člověk je ostatně bytostí s nejdelším obdobím dětství a mládí, kdy péči, kterou může oplatit tak nejvýš roztomilostí, nutně potřebuje. Zároveň se však objevuje i druhý princip, reciprocita, ať už v obchodě, výměně darů a služeb, či třeba v péči dětí o staré rodiče. Ač do šera paleolitických jeskyň těžko dohlédnout, ale onen zmíněný neandrtálec bez ruky také zřejmě jen nespočíval na kožešinách – možná udržoval a hlídal oheň, možná držel v noci, kdy lovci spali, stráž.

Určitá potíž dnešní společnosti je v tom, že v mnoha oblastech na princip reciprocity rezignovala a zdůrazňuje jen „právo“, nikoli k němu symetrické závazky. Rodiče mají vůči dětem tisíc a jednu povinnost, děti vůči nim žádnou. Kdo by navrhl, že sociální dávky by měly být spojeny s povinností nějaké lehké obecně prospěšné práce pro společnost, která je vytváří, řekněme šest hodin denně zametat ulice rodného města, by byl označen za antisociálního krkavce a okřiknut. Kdykoli v dějinách se v recipročních vztazích vyskytla vážná asymetrie, společnost to uvádělo do nestabilního stavu a přibližovalo nějaký společenský převrat. Podle teorie měl feudál své poddané vojensky chránit před útoky zvenčí a zastupovat před soudem, za to dostával určité dávky v naturáliích i pracovních úkonech, z počátku spíše nevelké. Postupně se tato role zcela vyprázdnila a získáváme obraz, jak si dnes feudální systém většinou představujeme: svět nevolníků a drábů na straně jedné a svět panstva, vzdáleného už jakémukoli vojenskému či jinému usilování, na straně druhé. Reciprocita to byla svérázná: nevolníci zástupně za pána orali a seli, on zástupně za ně konzumoval, pořádal plesy a parforsní hony. Není divu, že podobný stav nakonec končil revolucí či radikální reformou.

Generační odcizení a nepřátelství hlodá na kořeni společnosti zejména proto, že jsme na princip reciprocity v rodině rezignovali. Jediný způsob, jak efektivně zabránit dlouhodobému populačnímu propadu, by bylo přidělovat jako penzi určité procento z platu vlastních dětí. Pak by se stala jejich výchova rozumnou investicí do budoucnosti, nikoli citovým rozmarem, který jen odvádí od kariéry a konzumu, nevyplácí se a je společenským uspořádáním vlastně trestán. Jen starobylý pečovací instinkt o malé roztomilé „parazity“ ještě zabránil tomu, že nevymizeli docela. Při úplném přerozdělování ve věci zajištění ve stáří se situace blíží stavu, kdy všichni dostávají plat, ale pracuje jen ten, koho to baví. Peněžní aspekt celé záležitosti s placením sociálního pojištění zakrývá skutečnost, že bohatství společnosti vytvářejí živí lidé, nikoli peníze množící se samopohybem, podobně jako se na pustém ostrově nemůžeme živit dolary vyvrženými mořem. Naznačený systém by samozřejmě musel řešit celou řadu organizačních detailů, například jak mají šetřit na stáří ti, kdo děti mít z nějaké příčiny nemohou či vybírat příspěvek na staré rodiče i od těch, jimž zemřeli, aby nebyli v pokušení se jich zbavit. Nedojde-li ovšem k nějaké takové změně, nastane zásadní vymírání nutně – kdo si hned tak nasadí do rodiny nepřítele, který je sice pár let sametově přítulný, pak ale další čtvrt století „má nárok“, za který neposkytuje zhola nic? Naštěstí je příslušné pilulky odpuzují stejně spolehlivě jako repelent ovády.