Génius, který se uměl ptát

Proč čteme rádi životopisy? Proč tento žánr patří v literatuře k nejoblíbenějším? Jistě nejen proto, že nás zajímá konkrétní osobnost, ale i proto, že ve čtenáři vyvolávají všeliké obecnější asociace. Samozřejmě pokud jde o osobnost výjimečnou a pokud o ní píše umětel. Vzpomínáte na životopisné skvosty Stefana Zweiga?

Mají autoři biografií uvádět i osobní věci (nota bene objektu nepříznivé), nebo je smlčet a soustředit se jen na dílo? „Ze života učencova jest kromě jeho spisů pamětihodný toliko rok narození a úmrtí,“ tvrdíval významný německý fyziolog Johannes Miller (1801–1858, abychom mu vyhověli).

Nuže, nesouhlasím. A vezmu si na pomoc dalšího klasika: „Je mnohem snazší poznat člověka vůbec než jednoho jediného člověka zvlášť,“ napsal před 350 lety francouzský myslitel François de La Rochefoucauld. Což platí, soudím, tím spíš, čím dál se objekt biografie vzdaluje průměru. Ostatně, kdo by nebyl zvědav na vnitřní život géniův – „třeba něco z jeho nadání čtením ulpí i na mně,“ doufá naše nevědomí… Teď ale vážně: Životopisy opravdu nečteme z lačnosti po drbech a senzacích, nýbrž zaujatě pronikáme do mezních oblastí lidského rozumu a pokorně vítáme myšlenky, které nás přitom napadají.

Ale dál: Dívám se do své knihovny a o Albertu Einsteinovi vidím zatím pět samostatných knih, z nich tři dosti objemné, několik dalších pak obsahuje „pouze“ samostatné kapitoly o něm. A to nejsem žádný einsteinovec. Aby měl každý další životopis na totéž téma smysl, musí přinést něco nového. Walter Isaacson mohl jako první pracovat s novým rozsáhlým souborem einsteinovských písemností, zpřístupněným v roce 2006. Díky nim (navíc jako Američan) hlouběji než jeho předchůdci zmapoval Einsteinův americký pobyt a také Einsteinovy mimofyzikální skutky a názory. Mezi vrcholy knihy pro mě patří například události kolem dcerušky Lieserl (chudák dítě, chudák její matka!), finiš k obecné relativitě (Einsteinův koperníkovský obrat od fyzikální strategie k matematické), tanečky kolem udělování Nobelovy ceny. Přihlédneme-li k Marii Curie, která počátkem století dostala ceny za fyziku i za chemii, či k fyziku Johnu Bardeenovi nebo chemiku Fredu Sangerovi, kteří v druhé polovině 20. století dostali dvě ceny dokonce v jednom oboru, měl Einstein získat fyzikální Nobelovy ceny dost možná tři. Dostal jednu a ještě pozdě, což může vypovídat i o změně v přístupu k této ceně v běhu let.

Úsměvné, poučné, ale i děsivé jsou události kolem zájmu FBI o Einsteina coby ikonu kosmopolitismu a pacifismu („tajní“ jsou zřejmě v každém režimu v jádru stejní), a zejména kolem jeho bezprecedentní veřejné obliby (stal se první moderní vědeckou celebritou; až ho někteří kolegové vinili z hříchu v tehdejší vědě dvojnásob smrtelného – „z propagace vlastní osoby“).

Einsteinova popularita však vnesla do vědy i jeden zajímavý negativní aspekt (kromě všeobecně známého zhoubného důsledku tohoto statutu na vrcholnou vědeckou tvorbu). „Galilei i Newton vynikli svou genialitou, nicméně jejich výklad světa opřený o mechanický vztah příčiny a účinku byl vcelku pochopitelný každému, kdo se nad věcí zkusil zamyslet. V 18. století, v epoše Benjamina Franklina, a v 19. století, epoše Thomase Alvy Edisona, mohl kterýkoli vzdělanec získat slušný přehled o obsahu přírodovědy a dokonce k ní amatérsky přispívat“ (s. 23). To od Einsteina přestává platit.

Nositel Nobelovy ceny za chemii Dudley Herschbach před několika lety napsal: „Snahy o lepší pedagogiku v oblasti přírodovědy a o lepší vědeckou gramotnost narážejí na jistý zásadní problém: přírodní vědy a matematika nejsou vnímány jako součást všeobecného vzdělání, nýbrž jako doména velekněží- expertů. V Einsteinovi je spatřován ohromující idol, příklad osamělého génia par excellence. Věda je pak ukazována v naprosto pokřiveném světle“ (s. 526).

Nu, tady se mi skoro zdá, že sama moderní věda je pokřivená. Kdepak bádání pro úžas z poznání a z úcty k harmonii světa, to spíš chvatný hon na možnosti, jak kompenzovat následky všech těch zvěrstev, která dnes na přírodě i sobě pášeme!

Nesmírně zajímavý byl Einsteinův vztah k lidem a člověku; vztah, který je pro řadu výjimečných lidí charakteristický: Na svět jsou až příkladně „hodní“, na své nejbližší okolí „zlí“ (příklady nechť si dosadí každý sám, a nejen z řad géniů). Einstein byl sice bytostný pacifista, zároveň ale jevil prvky značného sobectví (i s pozitivním prvkem mimořádné nezávislosti na konvenčním nazírání ve vědě, tudíž i se schopností pokládat si dostatečně „ztřeštěné“ otázky – třeba jak by se mu coby pozorovateli jevil světelný paprsek, kdyby se vezl na nějakém jeho paralelním sousedovi) až sociopatie (ze vztahů, považovaných moudrými za ty nejdůležitější v životě, se vyvázal ve chvíli, kdy na něj začaly klást příliš velké nároky; to platí především o první manželce Milevě, předmanželské dceři Lieserl a těžce nemocném synu Eduardovi).

„Jeho srdce nikdy nekrvácí a životem prochází s mírným potěšením a citovou lhostejností. Jeho nesmírná laskavost a slušnost jsou naprosto neosobní, jako by pocházely z jiné planety,“ napsal o něm spolupracovník Leopold Infeld (s. 256). Kolega a důvěrný přítel Max Born se zase neubránil úžasu nad tím, jak lhostejně a mimochodem mu Albert Einstein v Princetonu oznámil smrt své druhé ženy Elsy (tamtéž). Pokud to byla maska, že by ji ani jeden z obou citovaných neprohlédl?

Nu, lidé Einsteina přesto milovali, nicméně lidské společenství by moc takových neuneslo (kolik asi a jaký typ společnosti nejvíc, to by bylo zajímavé zjišťování)… Naproti tomu – bez těchto povahových rysů by velmi pravděpodobně nedokázal to, co dokázal.

S výše řečeným souvisí palčivý problém: Lze géniovi měřit jiným metrem než „obyčejným lidem“? Nakolik platí ono známé quod licet Jovi, non licet bovi? Měl francouzský král Karel IX. pravdu, když se slovy „nebylo by rozumné nechat zabít člověka, který vydá za tisíc jiných“ ukryl o bartolomějské noci hugenota Ambroise Parého, poněvadž byl fenomenální chirurg? Nebo naopak udělal dobře soudce Jean Baptiste Coffinhal, který se slovy „Francie potřebuje víc spravedlnost než vědu“ poslal za Velké francouzské revoluce v hromadném procesu s převážně nepoctivými výběrčími daní pod gilotinu i nejvýznamnějšího chemika své doby Antoina Lavoisiera? Jistě, jde o otázku obecně nerozhodnutelnou, nicméně občas stojí za to si ji alespoň připomenout.

Při veškerém uznání k ostatním je pro mě naprostým favoritem (z psychologického, nikoli teologického hlediska) kapitola Einsteinův Bůh. Z ní nemohu neocitovat závěr z Einsteinova eseje Čemu věřím (1930): „Nejkrásnější emoce, jaké jsme schopni, je tajemno. Právě tento základní pocit stojí u kolébky veškerého pravého umění a vědy. Komu je tato emoce cizí, kdo se už nedokáže divit a stát v uchváceném úžasu, je jakoby mrtvý, jako vyhaslá svíce. Cítit, že za vším, co je nám přístupné ve zkušenosti, zůstává cosi, co náš rozum nepochopí a co k nám ve své kráse a vznešenosti dospívá jen nepřímo – to je zbožnost. V tomto smyslu – a výhradně v tomto smyslu – jsem hluboce zbožným člověkem“ (s. 353n). Vskutku – „zbožnost“ a „náboženská víra“ v některých svých podobách mohou být zcela mimoběžné!

Einstein to vystihl opět po svém: „Jsem hluboce zbožný nevěřící. Je to tak trochu nový druh náboženství“ (s. 483). S tím ostatně souvisí i jeho vztah k hudbě. „Hudba Einsteina omamovala, nebyla mu však nástrojem úniku, ale spíš zvláštního kontaktu, soužitím s harmonií v základech vesmíru, s tvůrčím géniem velkých skladatelů a s ostatními lidmi, kteří dokázali hovořit nejenom slovy. V hudbě mu krása harmonií připadala jako zázrak“ (s. 51). A stejně tak ve vědě. „Mezi nejsilnější pohnutky, které lidi vedou k umění a vědě, patří únik z každodenního života s jeho bolestnou sprostotou a beznadějnou jednotvárností. Tito lidé učiní tento vesmír a jeho výstavbu pilířem svého citového života, a dojdou tak onoho míru a bezpečí, které nemohou nalézt v úzkém víru osobní existence“ (s. 220).

Závěrem něco repotu. Isaacson je zkušený popularizátor a své dílo dal předem číst řadě es. Přesto: Rozsah vlnových délek viditelného světla není 14–25 miliontin centimetru (s. 114d). Překlepů minimálně, taktéž nepřesností: Newton svá Principia napsal o pár let dřív než uváděných (a zrovna takhle na rok přesně!) 216 let před Einsteinovým annus mirabilis 1905 (s. 126d); amonium není totéž co amoniak (s. 198). Zato – což mi vždycky udělá ohromnou radost – je zde obsažný rejstřík, který umožňuje se ke knize vracet, aniž by se v ní muselo při hledání konkréta dlouze listovat.

Isaacsonova biografie Alberta Einsteina daleko přesahuje rámec jedné vědy i jedné osobnosti; ona vybízí i k přemýšlení o světě a společnosti kolem nás. Knihu opatřil fundovaným doslovem – i s nepostradatelným citátem milovaného Otokara Březiny – Jiří Bičák.

Vřele doporučuji.