Fukušima pod kůží racionální civilizace

Ovšem 11. března 2011 zahynulo více než 20 000 lidí poté, co se východně od japonského pobřeží uvolnila deformační energie dvou proti sobě se tlačících litosférických desek, vyvolala zemětřesení a následnou vlnu tsunami. Později bylo vypočteno, že amplituda odpovídala stupni 9 Mercalliho škály a že tak silné zemětřesení ještě japonská historie nezaznamenala.

V té chvíli se na několika jaderných elektrárnách na východním pobřeží téměř slavilo. I bez přesné informace o amplitudě zemětřesení bylo jasné, že elektrárny ustály masivní náraz energie. Zařízení bylo konstruováno na stupeň 8,2, což při logaritmické stupnici znamená, že přestálo bez větších škod amplitudu 6,3krát vyšší. Automaticky se zasunuly regulační tyče, řetězová reakce se zastavila a bloky byly dochlazovány. Produkty jaderného rozpadu totiž vytvářejí velké množství tepla, které ještě po přerušení štěpné reakce musí být odváděno, aby se zamezilo poškození palivových článků vysokou teplotou.

Přibližně půl hodiny od vzniku zemětřesení dorazila na pobřeží prefektury Tohoku vlna tsunami o výšce kolem 14 metrů. Zaplavila všechny zdroje havarijního napájení v elektrárně Fukušima.

Důsledkem byla ztráta elektrického napájení pro veškeré dochlazování. Nedostatek odvodu tepla z okruhu vedl ke zvýšení teploty povrchu článků, vývoji vodíku při reakci páry a zirkoniové slitiny pokrývající palivové články a k následným výbuchům vodíku. Zařízení, včetně bazénů s vyhořelým palivem, musela být chlazena mořskou vodou, což vedlo k úniku kontaminované vody do moře.

Za posledních deset let to byla již několikátá významná průmyslová havárie s vlivem na životní prostředí po haváriích tankerů a po loňské havárii vrtné plošiny Horizon v Mexickém zálivu, která zabila obsluhu a zničila ekologický systém velké části pobřeží. Všechny tyto katastrofy vedly ke zpřísnění bezpečnostních požadavků pro daný typ průmyslu.

Na druhou stranu havárie ve Fukušimě vyvolala mediální diskuse volající po zrušení jaderné energetiky, k čemuž nyní dochází v Německu. Je tedy komunikace ve vztahu k jaderné energetice postavena na jiných premisách?

Od druhého týdne po havárii ve Fukušimě je v provozu informační server otazky-fukusima.cvrez.cz, který vznikl společnou iniciativou Centra výzkumu Řež a Státního úřadu pro jadernou bezpečnost za přispění odborníků z obou těchto institucí, včetně specialistů z českých jaderných znalostních organizací, zejména Ústavu jaderného výzkumu v Řeži a Státního ústavu radiační ochrany. Pojďme se podívat na kontext některých poznatků z práce s dotazy veřejnosti.

Příčiny havárie

Kořeny úniku radiace ve Fukušimě nejsou samozřejmě v zemětřesení nebo tsunami, jakkoli byly oba přírodní úkazy ničivé. Již dnes se zdá být jasné, že byly nefunkční nejméně tři principiální bariéry mezi iniciační událostí a vznikem poškození.

Tou první je ztráta napájení, v tomto případě jako důsledek přílivové vlny. Probíhají diskuse, zda na základě historických záznamů o výskytu tsunami lokalita byla vhodná pro výstavbu jaderné elektrárny nebo zda měla být elektrárna dostrojena na konzervativně odhadnutou výšku vlny.

Druhým problémem byla neschopnost personálu obnovit vlastní spotřebu elektrárny po dobu jednoho týdne. Tím třetím je pravděpodobně nedostatečná kapacita rekombinátorů vodíku po jeho úniku z místa vývoje na povrchu obnažených palivových článků ve styku s párou.

Zátěžové zkoušky, které předepsala svým členům Evropská unie, se stávají prostřednictvím velice racionální reakce elektrárenských společností dalším zdrojem poznatků o potenciálních zdrojích ohrožení, stejně jako analýzou existujících či nově potřebných bariér, které dále zvyšují bezpečnost elektráren za hranice původního návrhu.

Komunikační proudy

Nehody, jako byla ta ve Fukušimě, mají kromě přímého bezpečnostního a ekonomického dopadu také potenciál, který má každá krize – obnaží úmysly, chování a reakce jednotlivců, společnosti a mezinárodní komunity, zvýrazní skutečné priority a také nabídne poučení. Na to definitivní, technické, budeme muset ještě nějaký čas počkat – než budou provedeny analýzy a než mezinárodní odborná komunita akceptuje všechna vysvětlení.

Od prvních momentů nehody jsme svědky tří základních komunikačních proudů, které formují názor veřejnosti. Média se vezou na dramatickém obsahu zprávy, který má tendenci být zesilován a jehož životnost je prodlužována konkurenčním vztahem mezi médii samotnými.

Politici se chovají často podle vlastní ekonomické strategie a převažujícího názoru voličů. Odborníci vyjadřují své odborné názory opatrně, vzhledem k objektivnímu nedostatku faktických informací, a většinou „pouze“ opravují vyslovené omyly nebo nesmysly.

Iracionalita ve vztahu k rizikům

Riziko je pojem kombinující míru pravděpodobnosti a dopadu nechtěné události. Součin těchto dvou veličin je číslem, které je tak přesné, jak přesná je každá z jeho komponent. Bohužel ale zatím nemáme jiné objektivní měřítko svého pocitu ohrožení. Pro většinu lidí je tak riziko velice subjektivním pojmem. Důsledky této jednoduché věty jsou veliké. Lidé obvykle silněji pociťují riziko nádorového onemocnění než riziko kardiovaskulárních nemocí, ačkoli statistiky uvádějí obdobnou míru úmrtí na obě skupiny nemocí. Podle D. Hilsona¹⁾ je jedním z důvodů strach, který navozuje slovo „rakovina“. Důsledkem může být disproporční financování výzkumu léčby.

Jako příklad jiné iracionality ve vztahu k riziku lze uvést, že mnoho lidí, kteří se obávají létat letadlem, denně nasedá do auta, což je činnost, která jenom v ČR každoročně zabije stovky lidí. Jakákoli havárie malého dopravního letadla kdekoli ve světě hravě přeskočí v pořadí zpráv víkendovou bilanci nehod na silnicích.

Zdá se, že média upřednostňují zprávy, které posilují subjektivní vnímání rizika. Tím dávají těmto interpretacím zdání všeobecně vnímané pravdy, které ovšem eliminuje jiné důležité informace.

Informování o zemětřesení v Japonsku se velice rychle zúžilo na informace o jaderné elektrárně Fukušima. Navzdory desítkám tisíc mrtvých v důsledku zemětřesení a tsunami, navzdory potřebám organizovat mezinárodní pomoc přeživším a navzdory relativnímu omezení kritické zóny okolo fukušimské jaderné elektrárny. Nikdo nezpochybňuje kritičnost situace, kdy lidé jsou vystaveni dávkám blížícím se limitům pro profesionály. Na druhé straně i tyto limity pro profesionály jsou zvoleny tak, aby byli profesionálové v bezpečí.

Platí, že při výrobě megawatthodiny elektrické energie z uhlí zemře o řád více lidí než při výrobě téže megawatthodiny z energie jaderné²⁾ (při započítání Číny o dva řády více). Stejně platí, že pokud někdo podnikl po havárii ve Fukušimě let z Evropy do Tokia, absorboval větší dávku záření v důsledku výškového letu než za samotného pobytu v Tokiu.

Báječná lehkost filmových iluzí

Při odpovědích na otázky veřejnosti jsme se setkali s řadou dotazů majících původ v umění, které si říká science fiction. Bohužel často je to pouze ono „fiction“.

Jsme svědky toho, jak se svět filmu dostává do hodnocení reálných technických záležitostí. Od Čínského syndromu, který předpovídá protavení roztavených palivových článků a vnitřních částí reaktoru málem do zemského jádra, přičemž nepočítá s dosažením rovnováhy mezi produkovaným teplem a odvodem do okolí; přes výbuch jaderné elektrárny jako jaderné bomby, ačkoli obohacení paliva v elektrárnách je hluboko pod byť i teoretickou možností, že něco takového nastane; až po požadavek všem rozdat jódové tablety jako prevenci – opět požadavek zvyšující riziko.

Média ráda na těchto spekulacích stavějí, protože dramatický potenciál takových zpráv, ve spojitosti s existující tendencí relativizovat jakýkoli, tedy i odborný názor, je dostatečný k upoutání průměrného čtenáře nebo diváka.

Jak zaplašit Černou labuť

Člověkem, který by mohl mít pocit uspokojení z havárie ve Fukušimě, jakkoli doufám, že jej nemá, je Nassim Nicholas Taleb. Původně burzián z New Yorku, dnes známý především pojmem Černá labuť, který popisuje naše chování ve vztahu k málo pravděpodobným událostem s vážným dopadem.

Fukušimská nehoda splňuje definici události – Černé labutě: měla velké dopady a přišla neočekávaně. Když se ale jednou stala, tak si říkáme, jak to, že jsme ji nepředpovídali a neudělali opatření – tedy izolaci záložních zdrojů od vlny tsunami.

Dva z důvodů, proč podle Taleba musíme stále očekávat Černé labutě, je naše tendence zapomínat, stejně jako naše neobyčejná schopnost zaměřit se na konkrétní projev takového rizika místo zobecnění hrozícího nebezpečí. Podstatná otázka pro elektrárny proto není výskyt či nevýskyt tsunami, ale schopnost zajistit napájení elektrárny, a tím dochlazování v každé myslitelné situaci, která může reálně nastat.

Každá velká havárie způsobila odstranění celých tříd zdrojových příčin havárií: Three Mile Island přinesl ponaučení o roli lidského faktoru a o nutnosti lépe pochopit otázky integrity konstrukcí. Černobylská havárie vedla k eliminaci nebezpečných snah o využití jistého typu reaktorů a otevřela požadavky na kulturu bezpečnosti provozovatele. Pochopení důvodů fukušimské havárie pravděpodobně odstraní další zdroj – nedostatečně prověřený design elektrárny ve vztahu k vnějším vlivům a nízkou robustnost záloh kritických systémů.

Jak se z Černých labutí poučují jiná průmyslová odvětví? Tragédie v Bhopálu (Union Carbide, 1984) a neštěstí v Sevesu (1976) vedly k přijetí Evropské regulace známé jako Seveso II, COMAH nebo v ČR Prevence závažných průmyslových havárií. Za posledních 20 let tak v Evropě nedošlo k významnému ohrožení okolí chemických provozů. Černé labutě jsou milníky. Jsou cenou za technologicky vyspělou společnost. Na rychlosti našeho poučení záleží, kdy je přestaneme platit.

Při naší práci s otázkami kladenými veřejností jsme se snažili věcně odpovídat na všechny dotazy bez ohledu na více nebo méně laický pohled tazatele. Ne každý musí mít fyzikální vzdělání, ale každý, kdo položí otázku, dává najevo zájem a mělo by mu být ve vší vážnosti odpovězeno.

Zdůraznění této jednoduché pravdy má svůj důvod. Až příliš často se totiž setkáváme s apriorní nedůvěrou odborníků k otázkám laiků. Je potřeba veřejnost upozorňovat na fakt známý každému uživateli automobilu – nulové riziko v našem životě neexistuje, technologie budeme využívat, musíme ale neustále snižovat rizika z nich plynoucí.