Od Bolzana k bioetice

Rozvoj molekulární biologie a zejména genového inženýrství způsobily rozruch ve vědecké komunitě i v široké veřejnosti. Vyvolaly nekritický obdiv, ale také násilné protestní činy. Současné možnosti vyzdvihují člověka do pozice, se kterou jsme se dříve setkávali pouze u božstev schopných stvořit živé bytosti. To může být zdrojem dalších pochybností pro věřící i bezvěrce. Nejen odpůrci, ale i autoři metod cítí potřebu zákonů, které usměrní použití nových postupů do bezpečných mezí. Hodnocení projektů z etického hlediska se stalo aktuálním požadavkem všech.

Na jaře letošního roku se na pulty knihkupectví dostala publikace, kterou uspořádala PhDr. Wendy Drozenová, Ph.D. Autoři, kteří se na dílu podíleli, pocházejí z řad filozofů, teologů, lékařů a přírodovědců. Hlavní pozornost je věnována bioetice nových postupů v medicíně a genovým modifikacím organismů. Přírodovědná problematika aktuální bioetiky u nás není probírána v celé šíři. Otázky spojené s etikou trvale udržitelného rozvoje a životního prostředí jsou v publikaci záměrně vynechány, protože jsou již v české literatuře hojně diskutovány.

Bolzanovské kořeny

Letos jsme oslavili 230. výročí narození filosofa, teologa a světově uznávaného zakladatele moderní matematické logiky Bernarda Bolzana. Slavný pražský rodák trávil v Těchobuzi čas soustředěnou prací, když byl vyhoštěn z pražské univerzity a z Prahy za nepřijatelné názory na úlohu církve a státu. V těchobuzské Bolzanově galerii se letos konala výstava Národ sobě a sympozium věnované Bolzanovi a jeho žákům. Při této příležitosti jsem se setkal s několika autory knížky včetně W. Drozenové. Námi společně obdivovaný Bolzano vystupuje v první části knihy jako výchozí osobnost, od které se odvíjí historie moderní české etiky jako vědy. Byli to hlavně Bolzanovi žáci, kteří zprostředkovali myšlenkové propojení svého učitele s T. G. Masarykem, dalším významným článkem historického řetězce vedoucího jak k českému pozitivismu, tak i ke kritice pozitivistického přístupu v etice vědy u E. Rádla, k Husserlově fenomenologické reflexi a k Patočkovým úvahám o morálce nejen ve vědě a technice. Po vstupu České republiky do EU dozrála bioetika u nás do současné podoby.

V druhé části jsou načrtnuty nové problémy bioetiky medicínských aplikací v souvislosti s novými postupy, které přinášejí pokrok například v možnostech umělého oplodnění, klonování jedinců, genových modifikací a genové terapie u lidí, nebo se vážou na transplantaci tkání či orgánů a využití kmenových buněk. Zevrubně je popsán vývoj institucionalizace etiky lékařského výzkumu v ČR, který umožňuje nahlédnout do organizace institucí, jež se bioetikou v medicíně zabývají. Čtenář získá přehled o zákonných předpisech ČR a dokumentech evropského i celosvětového dosahu. Zvláštní pozornost je věnována paradoxům v etice lékařského výzkumu spojeného s testováním léků, paradoxu placeba a transplantacím (otázce práva na získání orgánů, definici okamžiku smrti a problematice získávání náhradních orgánů). Dále jsou v této části probírány ve zdařilé přehledné zkratce genové modifikace mikrobů, živočichů a rostlin pro nejrůznější účely.

Terminologická úskalí: gen, genetický, genový

Problematice genového inženýrství aplikovaného na organismy s výjimkou člověka je u nás věnován zákon o nakládání s geneticky modifikovanými organismy (GMO). V souvislosti se zákonem se v knize setkáváme podle mého názoru s názvoslovnými nesrovnalostmi, na které upozorňuje i autor této kapitoly profesor Jaroslav Drobník. Dostal se do nezáviděníhodné situace tím, že se při výkladu pohyboval někde na hranici mezi výkladem zákona a praxí vědecké práce v této oblasti. To se odrazilo v nejednotnosti používání různých obecných termínů genového inženýrství a nedivím se, že si zaprotestoval proti „úředníkům“, aby na něj nepadl stín podezření z nesoustředěnosti při psaní textu. Vzhledem k tomu, že vysvětlení částečného zmatení jazyků v této oblasti považuji za hodné pozornosti a navíc se domnívám, že „úředníci-legislativci“ odvedli, co se týče používání odborné terminologie, při sepisování českého zákona o GMO docela dobrou práci, věnuji se těmto otázkám v následující části podrobněji.

Mezi odborníky na genetické modifikace panuje značná nejednotnost v používání některých termínů, a to nejen v češtině, ale i ve světových jazycích. S takovou situací se běžně setkáváme u „mladých“ vědních oborů, které ještě neprošly „pubertou“ a stále se vyvíjejí. V molekulární i obecné genetice dokonce již řadu let trvá závažná terminologická krize, protože ústřední termín gen, který je hlavním předmětem zájmu i genových inženýrů, v důsledku nových objevů ztratil ostrou konturu a zatím se nikomu nepodařilo jednoduchou definicí vystihnout obsah pojmu tak, aby postihl i nově objevené formy genů. Naštěstí starší, dnes již nepřesné definice genu obvykle stačí na rozhovor o běžných formách genů. Navíc odborníci si většinou rozumějí i při nepřesném používání různých termínů, protože z kontextu poznají, co má kolega na mysli. V této souvislosti nezávidím legislativcům, kteří se museli této nejednoznačnosti postavit čelem.

Druhý problém spočívá v tom, že termíny genetické modifikace a geneticky modifikované organismy měly v odborné literatuře již dlouho před vznikem genového inženýrství dobře vysezené místo. Tyto termíny byly používány v souvislosti s dnes již tradičními modifikacemi pomocí postupů klasické genetiky a šlechtitelství, ale i v souvislosti s metodami indukované fúze protoplastů. Genové inženýrství pochopitelně také geneticky modifikuje, ale jinak než dříve jmenované postupy. Neboli tento termín rozšířil s příchodem genového inženýrství svůj obsah o nové typy manipulací. Jak odlišit modifikace genově inženýrské od těch předcházejících? Existuje několik možností. Molekulární biologové zvolili cestu hledání nového termínu a přiklonili se k termínu genové modifikace (podobně jako genové inženýrství místo genetické inženýrství, které zahrnuje i tradiční modifikace, ale tento termín se u nás příliš neužívá). Genový inženýr ovšem ví, že například v rámci základního výzkumu se často nepřenášejí celé geny, ale někdy jen jejich části anebo syntetické odvozeniny a někdy se z různých důvodů přenášejí dokonce i sekvence, které nejsou součástí ani nápodobou žádného známého genu (podle současného pojetí) ani jeho části. To asi mělo za následek, že termín genové modifikace v tomto vymezení nebyl přijat všemi.

Naši legislativci zřejmě z tohoto důvodu a podle příkladu ze zahraničí (překladu z angličtiny) zůstali u geneticky (genetically) modifikovaných organismů (GMO) místo genově modifikovaných organismů při vymezování subjektu zákona o GMO. Použili tedy podobné řešení jako v EU, což se ukázalo býti výhodným i při dalších novelizacích zákona a jeho přizpůsobení potřebám EU. To ale neznamená, že si legislativci neuvědomují přebytečnou šíři termínu. Naopak, jejich řešení je čisté. Dokazují to tím, že v preambuli zákona – aby nedošlo k mýlce – použití termínu geneticky modifikované organismy v zákoně dovymezují. Připomínají, že se zákon nevztahuje na některé postupy genetických modifikací a dále na veškeré genetické manipulace u lidí, neboť těmi se zabývají jiné zákony. Tímto přístupem se vyhnuli jak nejednoznačnosti výkladu zákona, tak komplikacím z použití termínu genetická modifikace úžením jeho původního zažitého obsahu. Z tohoto důvodu považuji řešení legislativců za celkem elegantní, i když se v názvu vyskytuje termín geneticky modifikované organismy, který má širší význam, než je třeba, což může být pro někoho poněkud matoucí. Někteří odborníci, kteří fandí spíše termínu genové modifikace, se ovšem s tímto řešením neztotožnili. Ale pozor! Pokud se odborníci při vymezení geneticky modifikovaných organismů zaměřují pouze na přenos a eliminaci genů, nevystihují přesně obsah uvedeného pojmu v jeho původním, zažitém významu a zužují náplň práce genových inženýrů. Tím se pochopitelně dostávají společně s čtenáři či posluchači do potíží. Pokud se k tomu přidá ještě nedůsledné odlišení genetických a genových modifikací, terminologické potíže nutně narůstají. Toto je řešení napůl cesty, které je podle mého názoru nevýhodné.

Při „konstrukci“ průmyslově anebo zemědělsky využívaných organismů metodami genového inženýrství se však naštěstí obvykle opravdu přenášejí celé geny, s jejichž zařazením mezi geny nejsou vážnější potíže, takže alespoň problémy s nedokonale vymezeným termínem gen většinou odpadají. Legislativci ovšem předešli elegantně také těmto problémům, protože nemluví o přenášení a eliminaci genů, nýbrž o přenášení a eliminaci genetického materiálu, čímž, jak se zdá, předcházejí současným a pravděpodobně i budoucím problémům spojeným s vymezením pojmu gen i obsahu práce genových inženýrů. Tím nechci říci, že se nějaké nejednoznačnosti v zákoně nevyskytují. Na to nejsem dosti erudovaným odborníkem. Škoda, že se ve skupině autorů knihy neobjevil žádný právník, který by bioetiku prohlédl ze svého hlediska. K obsahu kapitoly profesora Drobníka je třeba poznamenat, že autor patří mezi radikální kritiky pomalého a konzervativního přístupu EU při schvalování GMO v zemědělské praxi, což se projevilo i v této knížce. Sám jsem ve své knize Otazníky kolem genového inženýrství řadu výtek také vyslovil, ale můj postoj není ani zdaleka tak radikální.

Víra, etické kodexy, peníze

V třetí části knížky je porovnán přístup judaismu, katolické církve a církví evangelických k aktuálním otázkám bioetiky. Zatímco judaismus a evangelické církve asi nemají závažnějších problémů s kladným anebo alespoň neutrálním přijetím většiny aplikací nových biomedicínských přístupů, u představitelů katolické církve se setkáváme s častějšími výhradami. Ostatně řadu rozdílů v přístupech lze nalézt i mezi jednotlivými státy (včetně členů EU), neboť morální postoje jsou do značné míry poplatné tradicím, kterými se jednotlivé státy liší. Velmi zajímavé je zdůvodnění přístupů, které se u církví odvozuje z odlišných východisek.

Ve čtvrté části publikace se autoři zabývají různými etickými kodexy, které jsou při financování založeném na hodnotové volbě využívány, a to buď na hladině obecné, v evropském kontextu, anebo u nás. Nejzajímavější úsek této části se týká výkladu možných strategií transformace vědecko-výzkumné základny a skladby projektů, propojení hodnocení ve vědě s procedurou sestavování priorit a popisu současného a plánovaného vývoje vědy u nás a v Evropě.

Přínos knížky je natolik zajímavý, že čtenář odpustí autorům části o financování vědy malou nevyváženost ve formě poněkud okaté reklamy na „vzorné, příkladné a vstřícné chování AV ČR“ v souvislosti s transformací vědy u nás a trochu povrchní a tendenční posuzování příčin vzrůstajícího zájmu studentů o humanitní obory. Ale posuďte to raději sami. Při své podzimní přednášce o bezpečnosti práce s GMO na Přírodovědecké fakultě UK v Praze svým studentům četbu této knížky jistě doporučím.