„Kvalitní“ bič na genetiky

Kvalitu výsledků analýzy DNA limitují množství a stav zpracovávaného vzorku a velmi silně ji ovlivňují postupy a podmínky v konkrétní forenzní laboratoři. Současnou dobu můžeme charakterizovat úsilím směřujícím k implementování prvků kontroly kvality do všech forenzních disciplín. Poměrně účinným nástrojem pro posouzení kvality výsledků forenzní analýzy DNA je absolvování mezinárodních mezilaboratorních porovnávacích zkoušek či testů způsobilosti (PT, proficienčních testů).

Zcela výsadní postavení v nezávislém testování kvality práce pro oblast forenzní genetiky mají okružní testy německé vědecké společnosti GEDNAP (German DNA Profiling Group). V rámci těchto porovnávácích zkoušek jsou účastníkům zasílány nejrůznější forenzní vzorky (například vlas, sliny na známce, krev na kostce cukru, směsi biologického materiálu dvou a více osob či dotekové stopy) a úkolem participujících laboratoří je ve stanovené době odeslat zadavateli správné výsledky analýzy. Úspěšní účastníci zkoušek následně obdrží certifikát o absolvování testů.

Schopnost laboratoří dodat správné výsledky se ověřuje nejen v rámci nejčastěji používaných autozomálních STR (což jsou polymorfní krátká tandemová opakování nukleotidů na nepohlavních chromozomech 1–22), ale laboratoř se může přihlásit i k analýze polymorfních oblastí Y-chromozomu, mitochondriální DNA či specifickému průkazu tělních tekutin a statistickému vyhodnocení výsledků, včetně smíšených stop. V ČR se dle dostupných informací účastní okružních testů GEDNAP oba nestátní subjekty provozující identifikační analýzu DNA z kriminalistických vzorků (laboratoře Forenzní DNA servis a brněnská Laboratoř forenzní genetiky). Z osmi policejních DNA laboratoří se testů GEDNAP účastní bohužel pouze Kriminalistický ústav Praha, který však na rozdíl od tuzemských „nepolicejních“ laboratoří své GEDNAP výsledky nezveřejňuje, a proto je jen obtížné provést jakýkoli odhad kvality „policejní“ genetiky.

Okružní testy GEDNAP jsou podle definice tzv. otevřeným testem, kdy testovaná osoba či subjekt ví, že zpracovává vzorky pro mezilaboratorní porovnávací zkoušky. Může se tak „vzepnout“ k lepšímu výkonu než při zpracování „normálních“ vzorků k případům. Velkou výhodou těchto otevřených proficienčních testů však je, že všichni účastníci dostávají stejné vzorky, a proto lze provést porovnání mezi desítkami až stovkami laboratoří.

Na druhé straně stojí tzv. slepé testy, které na rozdíl od organizovaných otevřených testů způsobilosti obsahují vzorky, jež jsou znalcům či expertům znaleckých institucí zasílány jako normální případy, a ti netuší, že je prověřována kvalita jejich práce. Organizace slepých testů vyžaduje samozřejmě mnohem větší úsilí, ale výsledek zkoušení kvality práce laboratoří má vyšší vypovídací hodnotu než testy otevřené.

V ČR by podobné slepé testy mohl například organizovat kterýkoli z orgánů činných v trestním řízení; jako nejlogičtější by se jevilo, kdyby se tohoto úkolu ujala moc soudní. Samozřejmě by nikdo nepředpokládal, že soudce pověřený organizací slepého testování bude připravovat krevní či trichologické stopy či vyrábět nedopalky jointů. Zcela by postačovalo nechat určitý počet genetických posudků přezkoumat dalším expertem či znaleckou institucí. V případě zjištění rozporů mezi výsledky by pak musel přijít na řadu konečný arbitr, který by chybujícímu znalci přidělil černého Petra. O další slepé proficienční testování by se pak mohli „postarat“ znalci a experti přizvaní obhajobou, aby přezkoumali výsledky. Původní zpracovatelská laboratoř či znalec by při analýze vzorku neměli povědomí o tom, že k nějakému přetestování či prověřování dojde, a proto by v zásadě i v tomto případě šlo o slepý test způsobilosti, i když iniciovaný advokátem.

Otevřené či slepé testy samozřejmě nejsou zadarmo, vynaložené finanční prostředky by však umožnily realisticky zhodnotit kvalitu práce těch, kdož tak často rozhodují o lidských osudech (viz např. Vesmír 90, 71, 2011/2). Implementace prověřování kvality pomocí testů způsobilosti by nebyla složitá. Stačilo by uložit každému znalci či expertovi znalecké instituce povinnost, že musí minimálně 1x ročně absolvovat schválený otevřený proficienční test a výsledky předat pověřenému dozorujícímu orgánu. Tímto „hlídačem genetiků“ by pak mohly být například zákonem o DNA zřízený Úřad pro dohled nad DNA laboratořemi nebo ministerstvo zdravotnictví či spravedlnosti, kde již existuje odbor dohledu nad znalci a znaleckými institucemi. Organizátor testů způsobilosti či mezilaboratorních porovnávacích zkoušek by samozřejmě musel být akreditován dle normy ISO 17011 a ISO 17025 a měla by být garantována jeho nezávislost, nestrannost a odbornost. Nemělo by se stát, aby si „nezávislé“ okružní testy mezi sebou organizovala partička spřátelených laboratoří a znalců. Ve všech případech by ale mělo platit, že veškerá zjištěná pochybení, přehmaty či neznalosti laboratoře by měly být výše definovaným „hlídačem genetiků“ prověřeny a z nich vyvozeny patřičné důsledky.

Bohužel je nutné konstatovat, že v praxi v ČR k ověřování výsledků forenzních DNA analýz téměř nedochází. Na vině je kromě CSI efektu¹⁾ (znalec se přece nikdy nemýlí :-)) a nejrůznějších obstrukcí ze strany kontrolovaných laboratoří také občasná neochota soudů poskytnout obžalovanému ústavou garantované právo na „spravedlivý proces“, kdy za právo na „rovnost zbraní“ musíme samozřejmě považovat i možnost nestranného ověření údajně usvědčujících genetických důkazů. Pokud by se změnila současná praxe slepé důvěry v práci genetických znalců a expertů a k prověřování kvality jejich práce by pravidelně docházelo formou otevřených a slepých testů způsobilosti, došlo by podle mého názoru k vytřídění zrna od plev, a tím i k výraznému zkvalitnění výstupů z forenzních DNA analýz. A to je cílem mého „vesmírného glosování“.