O lékařích v období nacionálního socialismu

Nakladatelství Academia vydalo v tomto roce v překladech dvě publikace, které se zabývají nejtemnějšími okamžiky moderní vědy. Jde o knihy odlišné žánrem, zpracováním i rozsahem; přesto je mezi nimi jasná souvislost: postavení, fungování a úloha vědy a vědců, zejména lékařských a biologických oborů, během vlády nacionálního socialismu v letech 1933–1945.¹⁾

Bezpochyby snadnější je zahájit exkurz do stále ještě nepříliš vzdálené minulosti knihou z pera amerického profesora historie na Stanfordově univerzitě Roberta N. Proctora (*1954), která vyšla podle prvního nerevidovaného vydání z roku 1988. Zmínka tohoto roku není samoúčelná, neboť Proctorovu publikaci zařazuje do druhé velké poválečné vlny pokusů o popsání a postihnutí úlohy německých lékařů a biologů nejen při adopci nacistické ideologie (a vice versa), nýbrž také při formulování a vlastním provádění segregačních a anihilačních (genocidních) plánů nacistického režimu. Na rozdíl od bezprostředně poválečných reflexí (A. Mitscherlich, F. Mielke, A. Platen-Hallermund ad.) je evidentní více jak čtyřicetiletý odstup, ale také tíživá naléhavost reality poválečné rekonciliace s vědci nacistické éry. Jako celá řada dalších prací z konce osmdesátých let 20. století na dané téma (např. P. J. Weindlinga) má být i tato kniha syntetizující. V celkem deseti kapitolách je podán přehled snah o biologizující pojetí politiky začínajících již na konci 19. století, formulování programu německé rasové hygieny, angažovanosti německých lékařů v nacistickém hnutí, přijetí sterilizačního zákonodárství, medikalizaci antisemitismu, přechodu k systematické fyzické likvidaci duševně a tělesně postižených („eutanazie“) a posléze židovského obyvatelstva, fungování vědy jako takové i poválečné apologie a přechodu k „normální“ vědě. Na principiální otázku, jak se to mohlo stát, odpovídá autor jak mezinárodním přijetím rasové hygieny, německé verze eugeniky, coby jednoho z vědních oborů v meziválečném období, extrapolací genetických poznatků při obhajování dogmatu o „přirozené nerovnosti lidí“, tak i strukturou, organizováním a řízením vědeckého výzkumu v německých biomedicínských oborech. Snad nebude na tomto místě bez souvislosti připomenout alternativy, které byly formulovány v návrhu manifestu určeného zástupcům tehdejší světové vědy ze srpna 1936, jehož vznik mj. podpořili A. Einstein, J. B. S. Haldane, J. B. Shaw či T. G. Masaryk: „Zažíváme to všichni, jak rasová nauka za použití poznatků z nejrůznějších vědeckých disciplín proklamuje teorie o hodnotě národů a lidských skupin za dané skutečnosti; zažíváme to všichni, jak jsou z rasové nauky odvozována práva hluboko zasahující do vztahů člověka k člověku, národa k národu, státu ke státu a jak mají být přetvořeny vztahy mezi lidmi a etické principy. Stojíme před alternativou: Je-li tato nauka správná, nezměnitelná, a tím určující osud, pak by se pod jejím vlivem musela změnit celá sociální organizace na Zeměkouli a naše veškeré vnitřní kulturní vědomí. Je-li ale nesprávná, nepravdivá, pak musí být její vliv při vědomí nedozírných následků považován za zhoubný.“

Právě o nedozírných následcích pojednává druhá ze zmíněných knih. Jde o svědectví maďarského lékaře, patologa židovského původu dr. Miklóse Nyiszliho (1901–1956) vydané podle prvního maďarského originálu z roku 1946 jako 24. svazek neméně záslužné edice Paměť. Jde o dodnes nejautentičtější zprávu o činnosti dr. Josefa Mengeleho (1911–1979), přízračné postavy osvětimského vyhlazovacího tábora a zároveň symbolu propojení této gehenny s berlínskými laboratořemi Ústavu císaře Viléma. Nyiszli, který byl do Osvětimi deportován spolu se svou ženou a dcerou v červnu 1944, se stal jedním z nechtěných odborných pomocníků „doktora zločince“, který zde začal působit po předchozí kariéře vědeckého asistenta ve váženém ústavu v Berlíně-Dahlemu o několik měsíců dříve. Stal se tak svědkem smrti, jež před ním „rozevřela závratné hloubky“. V „imitaci velkoměstského patologického ústavu“ nacházející se hnedvedle jednoho z krematorií byl nucen vykonávat pitvy, srovnávací pitvy či zhotovovat anatomické preparáty, vedl pitevní protokoly, archiv i korespondenci atd. Nyiszli stroze podává surrealisticky temnou zprávu o tom, co musel prožít, mimo jiné o vraždění osob postižených nanismem či gigantismem, a zejména dvojčat, kterých Mengeleho rukama prošlo na 3000: „Tyto testy, prováděné, jak zní lékařský termín, ,in vivo‘ neboli na živých lidech, ovšem ani zdaleka nevyčerpávají možnosti výzkumu vícečetných sourozenců. Mají spoustu mezer a nabízejí toho jen málo! Následuje tedy poslední a nejdůležitější moment výzkumu: patologicko-anatomické vyhodnocení! … K tomuto zkoumání je – jako ke každé pitvě – zapotřebí mrtvých těl! A poněvadž pro paralelní vyhodnocení objevených abnormalit je nutno provést pitvu zároveň, musejí dvojčata zemřít současně! A to se také rukou dr. Mengeleho děje v osvětimském pokusném baráku sekce B III. Odehrávají se tu věci ojedinělé v historii lékařství na celém světě!“ Jako jeden z „nositelů tajemství“ tohoto bloku (formálně byl začleněn k tzv. sonderkomandům obsluhujícím krematoria) podal svědectví o dnes jen stěží představitelné dehonestaci toho nejzákladnějšího lidství.

Je-li Proctorova kniha pokusem o popsání toho, jak se moderní společnost se složitě vybudovanou vědeckou infrastrukturou může propadnout do té nejhlubší propasti, pak Nyiszliho svědectví přibližuje nejtemnější, nejzvrácenější a nejodpornější zákoutí této propasti.