Genové inženýrství a evropská demokracie

Skromná knížka Vladimíra Vondrejse je zajímavým čtením o takových výsledcích vědy, jako jsou například molekulární stroje nebo černé díry ve vesmíru. V evropské souvislosti se však dotýká bolavého místa společnosti zasažené chronickou alergií a odhaluje její příčiny a symptomy.

Alergie je přecitlivělost obranného systému na neškodné substance – třeba na travní pyl nebo arašídy. Příčinou jsou imunoglobuliny, které se proti nim vytvoří. Alergií evropské společnosti je přecitlivělost na genové inženýrství a příčinou jsou pověry, které o něm panují. Choroba je o to závažnější, že se týká dalších významných oblastí, například ekonomiky, a dokáže ovlivnit i principy demokracie či postavení vědy.

GMO regulační předpisy, které se téměř nelišíPotíž je s diagnózou. Martin Uhlíř míní (Respekt.cz 8. 8.), že se člověk potřebuje něčeho bát. Vodníci a polednice vyšli z módy, tak se Evropané bojí organismů vyšlechtěných pomocí genového inženýrství, kterým úředníci dali strašidelný název „geneticky modifikované“ – GMO. Různí sociologové tento fenomén studují, ale pokud je mi známo, zůstávají u symptomů, příčiny nevysvětlili. Proč právě takové strašidlo se v Evropě zabydlelo? A to v době, kdy vládla psychóza radiofobie, takže bychom chápali spíše obavy z radiačních mutantů na talíři než z genového inženýrství, o kterém jen malý zlomek občanů věděl, co to vlastně je. Proč si koncem osmdesátých let minulého století evropští politici vytvořili pro od předpisů pro jedy, výbušniny a narkotika? Šlo o to vyděsit lidi a v atmosféře středověkého uřknutí GMO (třeba jedlého oleje, který nemá ani bílkoviny, natož nějaké geny, jen to uřknutí) vybudovat silnou antiimportní bariéru, jež v podstatě vzdoruje i pravidlům GATT a později WTO? A co na to demokracie?

Společnost se vydala na cestu, kterou přesně popsal Tony Judt: „Demagogové říkají davu, co si má myslet, a když se jim z davu vrací ozvěna jejich frází, tvrdí, že jen naslouchají hlasulidu.“ V demokracii podle tohoto vzoru jepak lid zdrojem moci a politici jsou tu proto,aby uskutečnili jeho vůli. Když bude většinaobčanů věřit, že černá kočka přináší smůlu,politik má bez ohledu na „vědeckost“ takového poznání zakázat chov černých koček.Takový mechanismus vedl k dalšímu utužování pravidel pro GMO, takže schválení druhé geneticky modifikované odrůdy pro pěstování v Evropě – průmyslového bramboru Amflora – trvalo 14 let. V této souvislosti si připomeňme, že Evropská unie přijala v březnu 2000 tzv. Lisabonskou strategii s cílem stát se „konkurence nejschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou na světě“, a zamysleme se nad tím, jak je to s vědou jako základem evropské ekonomie a nástrojem pro inovace a konkurenceschopnost.

Martin Uhlíř také informuje (Respekt.cz 8. 8. 2010) o návrhu Evropské komise, který dává politikům svobodu populisticky vyjít vstříc pověrám a zákazem GMO zaujmout roli neohroženého přemožitele zlého draka. Minulý komisař Franz Fischler dal zemědělcům možnost rozhodnout se, zda budou hospodařit tradičně, „ekologicky“, nebo využívat moderní GM odrůdy. Návrh komise tuto svobodu zemědělců obětuje svobodě politiků získat hlasy dezinformovaných a pověrčivých voličů. Je toto západní demokracie, kterou chceme vyvážet po celé planetě?

Ve Švédsku se do sadby škrobárenského bramboru Amflora připletla modifikovaná a neschválená odrůda Amadea (méně než setina procenta), takže ze škrobárny vyjde spolu se schváleným škrobem i škrob úředně  neschválený. Z něj se chemicky vyrobí aviváž pro kalhoty (z indické Bt-bavlny, tedy geneticky upravené) a my je nic netušíce budeme nosit. Nepochybně se – při pojídání radiačního mutantu slanomilné rýže (s neznámým počtem neznámých mutovaných bílkovin) – dovíme, jakým je tato aviváž zdravotním ohrožením Evropanů a ničitelem evropské přírody. Je evropská politika opravdu založena na vědě?

Rozumní politici vidí, že Evropa spadla do jámy pověr a dezinformací o moderním zemědělství, kterou si sama vykopala, a hledají cestu ven. Ta však nevede přes další politická či úřední opatření, ale přes systematické a trpělivé vysvětlování, jak to s genovým inženýrstvím opravdu je. Zda jde o draka, nebo o ještěrku.

Právě publikace Vladimíra Vondrejse je onou rukou podanou těm, kdo trčí v jámě pověr. Není výkřikem v boji fanoušků pro a proti, jak někdy média diskuse o genovém inženýrství podávají, ale srozumitelným a realistickým rozborem podstaty a nahromaděných problémů.

Vladimír Vondrejs srozumitelně vysvětluje základy molekulární genetiky a genového  inženýrství. Dokládá, že genetické modifikace, tedy cílené změny dědičného základu, nejsou ničím novým, vždyť postavíme-li vedle sebe vlka a z něj člověkem vytvořeného ratlíka, názorně to vidíme. Uvádí úspěšné a všeobecně přijímané použití genového inženýrství pro průmyslovou, a tudíž levnou přípravu proteinů včetně těch, které jsou mimořádně významné v lékařství: lidským inzulinem tato historie začala, další proteiny zbavily hemofiliky strachu z aidsu, růstový hormon přestal být rizikem přenosu prionů.

Problém nastal až při využití genetických modifikací pro šlechtění zemědělských odrůd. První modifikovanou plodinou připravenou v roce 1994 bylo voňavé rajče, které nevyžaduje podtrhávání, a přesto snese delší distribuci, aniž shnije. Jenže v Evropě zakořenila pověra, že sníst geneticky modifikovaný plod znamená změnit svou dědičnost. Jen polovina Evropanů ví, že je to nesmysl, pětina tomu věří. Proto se vývoj nových odrůd, který je velmi nákladný, zaměřil na zemědělce. Vondrejs ukazuje, jaké projekty jsou rozpracovány a jaké čekají na svou příležitost. Patří k nim např. vývoj vakcín, na kterém se pracuje i u nás, nebo možnost využití rostlin včetně řas jako zdroje pohonných hmot. Jenže mnohé tyto projekty jsou v Evropě jen vzdušnými zámky.

Další část publikace nás podrobně seznámí se skutečnými i fiktivními riziky, která odpůrci GMO ve své argumentaci používají a zneužívají. Genové inženýrství se samozřejmě týká i člověka, a zde se dostáváme k oblasti ochrany osobních – tedy genetických – údajů a k různým společenským dopadům, jež sahají od legislativy po terorismus.

Vondrejsova kniha je počin, který by měl být následován rozšiřováním již existujících zdrojů informací o této rychle se měnící vědě závislé na společenském prostředí.