60. let technického vysokého školství v Plzni

Rozvoj československé ekonomiky po druhé světové válce byl zčásti limitován nedostatkem kvalitních odborníků v určitých profesích. Plzeňský kraj, disponující po pražském regionu druhou nejrozvinutější sítí průmyslových podniků, potřeboval větší množství technicky vzdělaných vysokoškolských pracovníků. Proto bylo v létě roku 1949 (zejména díky intervenci národního podniku ŠKODA Plzeň) rozhodnuto založit v Plzni pobočku osvědčené technické vysoké školy – Českého vysokého učení technického v Praze, a dne 17. října 1949 byla v Plzni skutečně zahájena výuka na plzeňské pobočce této instituce.

Prvotní výuku zajišťovali jak pražští akademičtí pracovníci, tak i špičkoví odborníci z podniku ŠKODA Plzeň. Vládním nařízením z 27. 6. 1950 jsou pak zřízeny ve třech nejpotřebnějších městech vysoké školy: Vysoká škola strojní v Ostravě, Vysoká škola chemická v Pardubicích a Vysoká škola strojní a elektrotechnická v Plzni (ve zkratce VŠSE), v jejichž čele stojí děkan a tzv. fakultní rada.

V roce 1953 byla tato plzeňská fakulta přeměněna na samostatnou vysokou školu s názvem Vysoká škola strojní a elektrotechnická v Plzni v čele s rektorem prof. RNDr. Vojtěchem Voleníkem a v následujícím roce ukončili své studium na této instituci první „plzeňští“ technicky orientovaní vysokoškoláci. V roce 1956 se stává na následující (celkem desetileté) období rektorem VŠSE prof. Dr. Ing. Přemysl Breník, tehdy již světově uznávaný odborník ve stavbě obráběcích strojů. Obě vyučované specializace (strojní a elektro) dostávají v roce 1960 vládním nařízením i svoji institucionální podobu – v rámci VŠSE jsou zřízeny dvě fakulty: strojní a elektrotechnická v čele s děkany těchto fakult.

V akademickém roce 1962/63 již dosáhl počet studentů denního studia čísla 1000. S postupným rozvojem jednotlivých oborů se restrukturalizují katedry VŠSE a dochází k jejich výraznějšímu propojování s činností tehdejšího oborového podniku ŠKODA Plzeň. V roce 1969 je jmenován rektorem (po tříletém působení prof. Dr. Ing. Emila Langera v této funkci) prof. Ing. Stanislav Kubík, CSc., uznávaný odborník v oblasti technické kybernetiky, který stál v čele VŠSE až do roku 1985. Posledním rektorem VŠSE byl prof. Ing. František Plánička, CSc. VŠSE se dále rozvíjela a zároveň si růst počtu studentů vynucuje i hledání nových prostor pro výuku i vědecko-výzkumnou činnost na této škole.

Byl tedy vypracován projekt nového areálu na Borské terase v Plzni (na základě generelu zpracovaného Fakultou stavební ČVUT Praha), jehož výstavba byla zahájena v roce 1985 a do jehož prostor se přesunuli první studenti i akademičtí pracovníci v roce 1992. Mezitím však (díky zákonu České národní rady z 28. 9. 1991) byla založena Západočeská univerzita v Plzni (ve zkratce ZČU), jež vznikla prvotně sloučením Pedagogické fakulty v Plzni a VŠSE v Plzni a její součástí byla od 1. 7. 1991 i třetí technická fakulta v Plzni – Fakulta aplikovaných věd.

Dnes má ZČU již 8 fakult a 2 další jednotky s celouniverzitní působností a počet jejích studentů kulminoval na čísle blížícím se 19 000, ale její „technické jádro“ (dlouhodobě s přibližně 5000 studenty) zůstává zachováno a patří (z hlediska výkonů v oblasti VaV a ve spolupráci s praxí) k nejvýkonnějším jednotkám plzeňské univerzity. Nyní stojí toto jádro před prověrkou své výkonnosti v podobě realizace projektů, financovaných dominantně z evropských fondů ERDF a ESF, které umožní posílení infrastrukturního vybavení v oblasti VaV a realizaci projektů ve vybraných oblastech (zejména informatika, materiálové inženýrství, strojírenské technologie, elektrotechnika), v nichž mají uvedené technické fakulty šanci obhájit svoji pozici nejen v rámci České republiky, ale i v rámci evropského výzkumného prostoru.

Vzhledem k tomu, že jde o výzvu, na niž se tyto fakulty dlouhodobě připravují, existuje vysoký předpoklad, že úkoly vyplývající z realizace uvedených i dalších přiznaných projektů budou bezezbytku a včas splněny a plzeňské vysoké technické školství tak opakovaně naplní záměry, s nimiž bylo právě před šedesáti lety založeno.