Záchrana chřástala okinawského

Na základě pozvání Takashiho Kuwany z Ústavu environmentálních studií v Tokiu se koncem ledna uskutečnilo na Okinawě setkání odborníků, kteří se zabývají výzkumem drůbežích germinálních buněk, tedy buněk, ze kterých vznikají gonády. Při otevřené diskusi, kterým směrem mohou být výsledky v uvedené oblasti uplatněny, nám T. Kuwana představil svůj projekt týkající se záchrany chřástala okinawského (Gallirallus okinawae). Jde o endemický druh, který je těsně před vyhynutím (v přírodě žije již jen několik stovek kusů). Chtěl by využít výsledky, které získal při přenosu primordiálních gonocytů mezi drůbežími jedinci. Tento model chce v blízké budoucnosti uplatnit právě při záchraně tohoto chřástala, kdy však půjde o mezidruhový přenos těchto buněk. Pokusí se izolovat zárodečné buňky z embrya chřástala, a pak je přenést do embrya slepice leghornky bílé. Pokud se to podaří, přenesené buňky umožní vznik gonádám po vzácném chřástalovi a po přirozeném páření se namnoží na přijatelný stav.

Chřástal okinawský je poměrně hlasitý pták, který žije ve skupinách v horských lesních oblastech Yambaru (v severní části Okinawy). Dříve byl několikrát spatřen i v nížinách, kde se obdělává půda. Vyskytuje se v hustém porostu, v oblastech se stojatou vodou. Tento chřástal v podstatě neumí létat, ale je velmi dobrý běžec. Většinu dne tráví pohybem po kořenech či větvích subtropických stromů, do otevřeného prostoru vychází pouze za koupelí do stojatých vod. Živí se ještěrkami, žábami, šneky a hmyzem. Tentýž pár se spolu páří celý život. Hnízda si chřástalové okinawští stavějí na zemi, z listí, trávy a větviček. Maximální snůška je 5 vajec. Samička je snáší na jaře, v květnu a červnu.

Mláďata se často stávají obětí agresivního jedovatého chřestýšovce habu (Trimeresurus flavoviridis), který je nebezpečný především v květnu, a to i pro místní obyvatele.

V roce 1986 byla populace tohoto chřástala odhadována na 1800 jedinců, v roce 2004 klesla na 720 jedinců. Současný stav je podle vyjádření T. Kuwany pouze několik stovek, ne více. Snižování počtu jedinců již v podstatě nelze zabránit ani přísnou ochranou, protože místo výskytu je narušeno zemědělstvím, silnicemi, přehradami apod. Největší problémy ale způsobila s osídlením ostrova spojená introdukce predátorů – koček, psů, a hlavně asijských promyk mungo neboli promyk indických (Herpestes edwardsii).

Chřástal okinawský je chráněn japonskou vládou, oblast je deklarována jako přírodní památka, a proto byla část ostrova Okinawa (oblast Yambaru) v roce 1996 vyhlášena jako národní park. V této oblasti se loví do pastí kočky i promyky, od roku 2009 se začalo s opravdovou záchranou chřástala.

Pomocí Institutu environmentálních studií vzniká základní síť malých šlechtitelských jednotek, kde bude možné detailněji studovat chování a zvyky tohoto vzácného ptáka. Základ chovu v první stanici tvoří celkem 10 jedinců. V jednom kotci v loňském roce samec chřástala pomáhal samičce stavět jednoduché hnízdo na zemi, část snesených vajec byla odebrána a přemístěna do inkubátoru, kde již bylo zahájeno studium základních zárodečných buněk vhodných pro přenos.

Při návštěvě nově vybudované chovné stanice, kam je jinak vstup přísně zakázán a která leží v oblasti, jež je v podstatě celá uzavřená, jsme měli možnost diskutovat danou problematiku přímo v odchovně. Chovatelé si stěžovali, že v této hornaté oblasti je plno jedovatých hadů, jimiž se živí promyka, která má právě však největší zásluhu na redukci tohoto chřástala.

Pokud se ukáže, že technologie mezidruhové transplantace primordiálních gonocytů bude fungovat a podaří se vymírajícího chřástala okinawského zachránit, půjde o prakticky použitelnou technologii, která ve svém důsledku obejde dodnes problematickou techniku klonování a přispěje k záchraně vzácných druhů ptáků. Pro naši malou výzkumnou skupinu je čest být u toho.