Samozřejmost založená na důkazech

Malcolm Gladwell (*1963), původním vzděláním historik, je prominentní americký žurnalista, nositel několika prestižních cen. O jeho takříkajíc všední práci napovídá zmínka v Respektu z loňského září: „Když Malcolm Gladwell z týdeníku The New Yorker psal profil finančníka Jimmyho Caineho, který šéfoval zkrachovalé investiční bance Bear Stearns, byl naprosto šokován mírou sebevědomí a arogance, jakou jeden z viníků současné recese vykazuje až do dnešních dní...“

Všechny čtyři Gladwellovy zatím vydané knihy se v USA staly bestsellery. Pokusím se představit zde první tři, které vyšly česky.

Velká skupina studentů se zúčastnila studie údajně pro výrobce sluchátek. Měli otestovat, jak sluchátka fungují, když se posluchač pohybuje – tančí nebo hýbá hlavou. Po sérii písniček respondenti vyslechli ještě rozhlasový komentář o tom, že školné na jejich škole by se mělo zvýšit ze stávajících 587 dolarů na 750. Třetina z nich měla při poslechu komentáře důrazně kývat hlavou nahoru a dolů, další třetina měla vrtět hlavou ze strany na stranu a skupina poslední, kontrolní, neměla dělat pohyby žádné. Potom dostali dotazník zaměřený na kvalitu hudby a vliv pohybů na poslech. V závěru se skrývala otázka na to, co vědce zajímalo doopravdy: „Jaká by podle vás měla být přiměřená výše školného za jeden rok vysokoškolského vzdělání?“

Výsledek badatele ohromil. Na studenty, kteří hlavou nehýbali, neměl komentář žádný vliv; přiměřená výše školného činila 582 dolarů čili víceméně současná výše. Ti, kteří vrtěli hlavou, se zvýšením naprosto nesouhlasili – i když „pouze“ testovali kvalitu sluchátek. Chtěli, aby školné kleslo v průměru na 467 dolarů. A ti, kdo přikyvovali, považovali komentář za velmi přesvědčivý a chtěli, aby se školné zvýšilo v průměru na 646 dolarů. Prosté kývání hlavou, prováděné ze zcela jiného důvodu, stačilo k tomu, aby se přiklonili k názoru, který by je stál peníze!

Tohle je jen jeden z několika zajímavých výsledků, které nabízí kniha Bod zlomu (s podtitulem O malých příčinách s velkými následky). Patrně nejznámějším příkladem z Bodu zlomu je teorie rozbitých oken, kterou si lze vygooglovat i česky.

Oč v knize jde? Začneme nepřímo: Na podzim večer co večer klesá teplota na denní minimum. Postupně projde interval od řekněme patnácti stupňů téměř k nule – a v noci pořád docela obyčejně prší. Až jednou – stačí pár desetinek stupně – začne padat sníh. Při 0 °C nastane z hlediska skupenství vody „bod zlomu“.

Z přírody známe bezpočet „zlomů“. Jenže ony existují i ve společnosti. Tam souvisí především s procesy přenosu a šíření informací. Vezměme si třeba vliv příslušníků různých vysoce kvalifikovaných povolání (ve sčítání lidu definovávaných jako „osoby vysokého statutu“) na život teenagerů v určité (americké) městské čtvrti. Pokud v ní žije mezi 40 a 5 procenty těchto lidských vzorů, udržuje se jen malý rozdíl v ukazatelích, jako je míra těhotenství mladistvých nebo podíl těch, kteří nedokončí školní docházku. Ale když jejich počet klesne z 5,6 na 3,4 % (o pouhé 2,2 %), počet černošských dětí, které nedokončí školu, se více než zdvojnásobí. Počet těhotenství nezletilých dívek, jinak téměř stálý, se v tomto bodu téměř zdvojnásobí – přestože bychom spíše očekávali, že nárůst sociálních problémů probíhá víceméně rovnoměrně.

Bod zlomu s příčinou komerčního úspěchu či neúspěchu), popisuje několik takových zvratů (po americkém způsobu zhusta spojených avšak jeho hlavní poselství zní: proces zlomu ve společnosti je nejen poznatelný, ale i ovlivnitelný. Utkvěly mi v paměti ještě dvě krátké informace: V reklamní branži platí pravidlo, že reklamu musí člověk vidět (v průměru) alespoň šestkrát, aby si ji zapamatoval (s. 83) a pro dítě je lepší vyrůstat v dobré čtvrti a problémové rodině než v problémové čtvrti a dobré rodině (s. 146).

Kniha Mžik (Jak myslet bez přemýšlení) zase staví na faktu, že adaptivní nevědomí jako obrovský počítač tiše a mimo naši vůli zpracovává množství dat, která potřebujeme k tomu, abychom jako lidské bytosti mohli fungovat i automaticky, a že mysl pracuje nejefektivněji tak, že značné množství sofistikovaného myšlení svěřuje nevědomí, podobně jako je moderní letadlo schopné letět na autopilota s minimálními či žádnými zásahy „vědomého“ pilota (s. 16–17). A zase: Důležité je, že bleskové soudy a první dojmy, tedy plody adaptivního nevědomí, lze kultivovat a ovládat (o tom by mohli vyprávět všichni dobří lékaři-diagnostici). V knize se kupříkladu dozvíme (vše ovšem platí pouze pro důkladně proškolené odborníky!), že z tříminutového rozhovoru manželů lze s vysokou pravděpodobností usoudit, zdali spolu budou i za 15 let; že lze poměrně jednoduše zvýšit pravděpodobnost správné diagnózy srdečního infarktu; že z nuancí naší mimiky lze do detailů vyčíst hnutí naší mysli a naopak – mimikou své emoce zpětně ovlivnit... Podrobněji zde uvedu ukázku z oblasti, která začíná být aktuální i u nás: Riziko žaloby na lékaře souvisí jen velice málo s tím, kolika se lékař dopustí chyb. Analýzy soudních procesů ukazují, že existují velmi zdatní lékaři, na které míří mnoho žalob, a naopak lékaři často chybující, které nikdo nikdy nežaloval... Pacienti totiž, říká Gladwell, nepodávají žaloby, protože utrpěli špatnou lékařskou péčí. Pacienti žalují proto, že utrpěli špatnou lékařskou péčí a stalo se jim ještě něco jiného.Co je to „něco jiného“? Chování a jednání lékaře. V žalobách se neustále opakují tvrzení pacientů, že na ně lékař spěchal, že je ignoroval, že s nimi špatně zacházel. Právnička specializovaná na lékařské žaloby v knize říká. Lidé nežalují lékaře, které mají rádi. Za celá ta léta, co se pohybuji v tomto oboru, se mi nikdy nestalo, aby ke mně přišel potenciální klient a řekl: „Ten doktor se mi opravdu zamlouvá, mám z toho hrozný pocit, ale chci ho žalovat.“ A pokud se ukázalo, že vinen není specialista, jak se klient domníval, nýbrž jeho praktická lékařka, klient většinou reagoval slovy: To je mi jedno, co udělala. Mám ji rád a nehodlám ji žalovat (s. 41).

Až potud nic nového (jakkoli mnozí naši lékaři jako by tento prostý akt ignorovali). Jenže: Z analýz stovek rozhovorů s pacienty, a to jak lékařů nikdy nežalovaných, tak lékařů žalovaných nejméně dvakrát, američtí psychologové pomocí speciálního postupu vyextrahovali několik ukazatelů (třeba vřelost či dominanci v hlasu) a podle nich dokázali i z krátkých úryvků (navíc demodulovaných tak, že ani nebylo rozumět, o čem v nich je řeč) přesně určit, který z lékařů patří do první (nežalovaných), a který do druhé skupiny (žalovaných). Co asi na tuhle predikční schopnost říkají lékařské pojišťovny?

Jiná analýza zase prokázala, že lékaři, kteří nebyli nikdy žalováni, strávili s každým pacientem v průměru o tři minuty času více než ti, kteří žalováni byli (18,3 minuty oproti 15). Častěji vyslovovali orientující sdělení typu „nejdřív vás vyšetřím a pak si o problému promluvíme“ nebo „budete mít čas se mě ptát“ – což umožňuje pacientům udělat si představu o tom, čeho se má při návštěvě dosáhnout a kdy by se měli ptát. Častěji aktivně naslouchali, což se projevovalo poznámkami typu „jen mi o tom povězte víc“, častěji se při návštěvě pacientů smáli a vtipkovali. Zajímavé je, že v množství ani kvalitě informací, které pacientům poskytli, nebyl rozdíl. Ten spočíval výhradně v tom, jak s pacienty mluvili.

Poslední u nás dosud vyšedší „gladwell“ se jmenuje Mimo řadu (Anatomie úspěchu). Mně sobně přišel nejzajímavější. Stačí si přečíst názvy kapitol, například Pravidlo 10 000 hodin, Trable s génii, Etnická teorie leteckých neštěstí nebo Rýžová pole a testy z matematiky.

Tak třeba géniové. V roce 1921 americký psycholog Lewis Terman začal systematicky studovat hyperinteligenci. Z IQ testů 250 000 dětí ze základních a středních škol vybral 1470 s IQ nad 140. Tuto skupinu geniálních nazval termiti. Terman věřil, že z nich povstanou tahouni vědeckého pokroku, umění, politiky, vzdělání a všeobecného společenského blaha (s. 65). Zkrátka stanou se elitou.

Když termiti dospěli, Terman si prošel záznamy 730 svých svěřenců (ostatní se mu ztratili z dohledu?). Horních 20 % (ve svých oborech vynikající jedince) zařadil do nejúspěšnější skupiny A, prostředních 60 % (ti si vedli „uspokojivě“) do B, zbylou pětinu do C – ti využili svých výjimečných duševních schopností jen minimálně, pracovali na poště či v knihkupectvích, nebo se jen váleli doma na gauči (s. 95). Tady si neodpustím poněkud neamerickou poznámku: Copak úspěch se musí vždycky pojit se společenským postavením? Nemůže fakt, že člověk vědomě rezignuje na přílišný sociální šplh a s ním spojený výprodej sebe sama, naopak představovat znak inteligence a integrity? Nemůže se cítit úspěšně i člověk užitečně žijící „pouze“ uprostřed své pospolitosti?

Nakonec Terman objevil mezi Áčky a Céčky jediný společný rozdíl – v rodinném zázemí.

„Termanův omyl“ přivedl jeho pokračovatele k překvapivým zjištěním. Hodnota IQ od určité vysoké hodnoty (kritické meze – zhruba od 120 bodů) už nehraje významnější roli, vyzrálý vědec s IQ 130 má stejnou šanci na Nobelovu cenu jako jeho kolega s IQ 180 (s. 69). Z toho mj. plyne, že z dobrých univerzit vycházejí srovnatelně kvalitní absolventi jako z těch nejlepších, nebo že u škol s převisem zájemců, kteří splnili přijímací podmínky, nemá cenu dál vybírat, ale spravedlivější je losovat. (Mimochodem Termanovým IQ sítem propadli pozdější fyzikální nobelisté Luis Alvarez a William Shockley.)

Abyste po knize sáhli, nabídnu jako vnadidlo Gladwellův závěr (s. 96): Co tedy Céčkům chybělo? Rozhodně nic drahého ani nepostižitelného, žádný speciální gen či neuronové spojení v mozku. Chybělo jim to, co jsme jim mohli snadno dát, kdybychom jen bývali věděli, že to potřebují – prostředí, které by je dobře připravilo na život. Céčka byla promarněnými talenty. Zbytečně.

A teď, s prominutím, něco ze sebe. Celý život se zájmem sleduji vývoj přírodních věd, k čemuž mi dopomáhá i mnoho skvělých popularizačních knih. Na stárnoucí kolena mě ale čím dál víc zajímá ještě něco jiného. Společnost se (i díky pokroku přírodních věd) rozvíjí tak překotně, že některým jejím rysům přestávám rozumět, jiné ani nejsem s to zachytit. Až si občas začínám připadat jako Marťan ve vlastní zemi! A ptám se: Pomůže mi někdo porozumět hnutím a silám v podhoubí, ze kterých vyrůstají (dnešní) sociální jevy? Kdo mě zorientuje, kdo mi poradí, co v sobě pochopit a co kolem sebe sledovat, abych byl zase přiměřeně „in“? K tomu už nestačí fyzika, chemie, biologie, ale jakýsi průnik evoluční biologie, psychologie, sociologie, ekonomie a možná i historie, prostě souvědí o tom, proč, jak a nač se lidé i skupiny v různých situacích chovají. Behaviorální nauky – toť malá akademie věd exaktních i hermeneutických zároveň. Popularizovat je a neuchýlit se ani k povrchnosti, ani k hlubokomyslnému mudrování je – soudím – ještě těžší než u přírodních věd; zpravidla to (najmě v Americe) sklouzne ke čtivu à la „sukces snadno a rychle“. Proto jsem si Gladwelly zprvu nechal uniknout a dal se do nich až po upozornění přátel. Vskutku, Gladwell čtivo nedělá, nenabízí svůdně lehké návody, on „pouze“ poutavě odhaluje relevantní fakta a souvislosti; některé z nich mě, přiznávám, vyloženě fascinují – přestože při následném zamyšlení jsou vlastně docela samozřejmé. Jenže: Stály by nám za to zamyšlení bez Gladwellova podnětu?

Jedním z cílů moderní medicíny je „na důkazech“ potvrzovat pravdy dávno známé ze zdravotních pořekadel našich prapředků, pravdy, na které jsme už dávno zapomněli. Malcolm Gladwell se snaží o revitalizaci (a prošlechtění) pravd společenských. Činí tak na úrovni, jež z něj v mých očích dělá jednoho z mála představitelů nikoli popularizace vědy (která přístupnou formou „prodává“ nové objevy), nýbrž vědeckého spisovatelství, které ze změti známých informací rozličné kvality neomylně vybere tu zdánlivé marginálie, jindy vyložené samozřejmosti, a pomocí moderních věd vysvětlí mechanismus jejich působení i překvapivě velký význam pro náš život.

A ještě jedna věc mě nad gladwellovským triptychem trkla: Věda není jen objevováním nového, posouváním hranice neznáma do všech možných směrů (tento názor patrně v širší veřejnosti převládá), ale i hlubším poznáváním již objeveného, takříkajíc zabydlováním a zútulňováním světů již dobytých. Čím starší jsem, tím víc oceňuji i tu „druhou vědu“.