Místo pěti nosorožců šest

V posledních letech bývají často poddruhy povyšovány na druhy. Zvláště u velkých zvířat to budí pozornost. Ve Vesmíru již byla řeč o horských zebrách, žirafách, tygrech nebo pardálech (např. Vesmír 86, 568, 2007/9 a 87, 74, 2008/2). Změny souvisejí především s užitím moderních statistických a molekulárně-fylogenetických metod a s posunem od biologického konceptu druhu k mnohem praktičtějšímu konceptu fylogenetickému (podrobněji viz Vesmír 86, 568, 2007/9). Dnes se tedy druhy nepopisují na základě intuice, která je a vždy byla velice matoucí, ale na základě dat, jež jsou testovatelná. To se mnoha lidem může zdát suchopárné a čistě akademické, ale ve skutečnosti tímto přístupem zjišťujeme, jak moc jsou různí tvorové svérázní a odlišní, jakou mají evoluční historii, jak dlouho trvala a také jak moc jsou ohrožení.

U nosorožců se moderního přehodnocení dočkal africký nosorožec tuponosý neboli širokohubý či také bílý.¹⁾ Tradičně se dělil na dva poddruhy – severní (Ceratotherium simum cottoni) a jižní (C. s. simum). První historicky obýval střed afrického kontinentu (Středoafrickou republiku, Súdán, Čad, Demokratickou republiku Kongo a Ugandu), druhý jeho jižní část (území jižně od řeky Zambezi). Odděluje je tedy od sebe obrovská, asi 3000 km široká mezera. Někteří autoři se nesprávně domnívají, že se oba nosorožci liší právě jen svým rozšířením. Jsou však odlišní v řadě dalších aspektů, byť jsme si to plně uvědomili až více než 100 let po objevení severního poddruhu tohoto nosorožce.

Objev „severního“ nosorožce

Vraťme se na přelom 19. a 20. století, do doby velkých afrických objevů, kdy byli zoologům sice známi kudu malý, antilopa žirafí či zebra Grévyho, ale stále jim ještě unikali neméně charismatičtí savci jako okapi, slon pralesní, prase pralesní, nyala horská, bonobo či páv konžský. V té době se už vědělo o obou dnes uznávaných druzích afrických nosorožců. Nosorožce dvourohého popsal Linné už r. 1758, jeho větší protějšek z jihu Afriky nosorožec tuponosý byl poněkud paradoxně představen až za dalších 59 let. Oblastí výskytu severního tuponosého nosorožce sice prošla řada badatelů či cestovatelů (Georg August Schweinfurth, Wilhelm Junker, Mehmed Emin Paša), ale buď na něj nikdo z nich nenarazil (což je pravděpodobnější), nebo jej nebyli schopni odlišit od nosorožce dvourohého. Na tohoto nepřehlédnutelného savce narazil až v roce 1898 major A. Gibbons. Jeho objev způsobil senzaci a na jih tehdejšího britského Súdánu se hned hrnuli lovci. Tak také získal major P. H. G. Powell-Cotton lebku dospělého samce s rohy, na jejímž základě známý britský přírodovědec R. Lydekker nosorožce r. 1908 popsal jako Rhinoceros simus cottoni.

Byl tedy objeven až 91 let po svém jižním protějšku, avšak nebyl tehdy v Africe prvním a ani posledním „velkým“ objevem. Spolu s okapi mohl být spíše dokladem toho, že se v Africe dají ještě očekávat velké objevy, což následně potvrdily třeba popisy páva konžského, bonoba či gorily východní a gorily horské.

Lydekkerův popis nebyl z dnešního hlediska zrovna vyčerpávající, ale v té době se druhy či poddruhy popisovaly „jako na běžícím pásu“. Stačilo jen najít drobný rozdíl ve vzhledu zvířete a nový druh byl na světě. Některým výstředním badatelům stačil k popisu nových druhů třeba rozdílný levý a pravý bok téhož zvířete, což byl podle nich důkaz, že jde o křížence dvou druhů. U nosorožců se podobná absurdita týkala rohů – někteří jedinci s delším zadním rohem byli řazeni do samostatných druhů. Přesto i v této době existovali vědci, kteřív druhových popisech zohledňovali rozdíly v morfologii zvířat v závislosti na věku, pohlaví a určité míře variability. O detailní a svým způsobem moderní popis severního tuponosého nosorožce se tak vlastně postaral až Edmund Heller r. 1913, který s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem ulovil 22 severních nosorožců. Budiž jim omluvou, že jejich úlovky putovaly do amerických muzeí a posloužily k zevrubnému popisu rozdílů mezi dvěma tuponosými nosorožci. S výjimkou této lovecké výpravy byly lovy nosorožců poměrně záhy citelně omezeny, mimo jiné i proto, že v té době stál jižní poddruh na samé hranici přežití.

V průběhu 20. století se o obou tuponosých nosorožcích nahromadilo množství informací, které shrnul a doplnil světoznámý savčí systematik Colin P. Groves. Ve své revizi z roku 1975 ukázal, že se nosorožci liší například velikostí, profilem lebky a snad i ochlupením boků. Přesto však stále měli status poddruhů, neboť se v té době od druhů požadovalo, aby žily vedle sebe na stejném území. Jedině tak se dalo prokázat, zda jsou od sebe reprodukčně izolované. To však nosorožci tuponosí v přirozených podmínkách splnit nemohli. Ve stejném roce se trochu symbolicky podařilo královédvorské zoo získat skupinu mladých severních nosorožců. Započala intenzivní a v lecčems úspěšná snaha o jejich rozmnožení, která zahrnovala spolupráci s jinými chovateli, vědecký výzkum a později též různé pokusy o sociální stimulace jediné chovné skupiny v lidské péči.

Severní a jižní tuponosí nosorožci byli následně prozkoumáni z řady hledisek – od tělesných rozměrů přes chromozomy až po molekulární charakteristiky, ekologii či vokalizaci. Některé znaky se ukázaly být velice podobné či totožné pro oba tuponosé nosorožce, jiné ukazovaly na zřetelné rozdíly. C. P. Groves ve své práci poznamenal, které údaje je třeba prověřit či doplnit, jeho revizi však řada ochranářů a biologů z nepochopitelných důvodů přehlížela a jeho výzva zůstala nevyslyšena. Podle hesla „co si člověk neudělá sám…“ se musel na rozdíly mezi nosorožci podívat znova, s využitím modernější statistiky a fylogenetického konceptu druhu. V té době jeho cejlonský kolega Prithiviraj Fernando analyzoval oba nosorožce na základě molekulárních dat a já jsem začal získávat údaje o tělesných rozměrech a ochlupení královédvorských severních tuponosých nosorožců. Výsledkem našeho snažení je nová revize, která na základě morfologických znaků i molekulárních dat konstatuje, že tak velká míra odlišnosti vyžaduje, aby poddruhy byly povýšeny na úroveň druhů – Ceratotherium simum a Ceratotherium cottoni, česky nosorožec tuponosý a nosorožec Cottonův.²⁾

Čím se tedy liší?

Překvapivě se nám podařilo zjistit řadu morfologických rozdílů, a to jak na kostře, tak v osrstění a vnějším vzhledu. Nosorožec Cottonův je celkově menší, má nižší korunky zubů a kromě odlišného tvaru zubů a patra má též méně klenutý profil hlavy a méně „propadlý“ hřbet za kohoutkovým hrbem. Nemá na kůži takové záhyby jako nosorožec tuponosý, záhyb nad předníma nohama nemívá zcela vyvinutý. Jen těžko také na nosorožcích Cottonových uvidíte zřetelné mezižeberní rýhy jako u jejich jižního protějšku. Určitou zajímavostí je, že nosorožec Cottonův nemá chlupy na bocích. Výzkum jaderné i mitochondriální DNA potvrdil, že jsou oba nosorožci odlišní, a prokázal stáří obou druhů kolem jednoho milionu let, což je na druh poměrně „slušná“ doba.

To, že některé zmíněné morfologické znaky možná mají přímý vliv na evoluční schopnost tuponosých nosorožců, dokládá zřejmě i rozšíření obou afrických nosorožců. Zatímco se nosorožci tuponosí vyskytovali a vyskytují v mnoha oblastech společně s nosorožci dvourohými, nosorožci Cottonovi jsou si s nosorožci dvourohými zřejmě potravními konkurenty. Protože tam, kde žil nosorožec dvourohý (například na východ od Velké příkopové propadliny, kdysi i na severu Kamerunu a na západě Středoafrické republiky), se nevyskytoval nosorožec Cottonův.

Nosorožec Cottonův – nejvzácnější druh savce na světě

Oba nosorožci se značně liší ve svém počtu. Na přelomu 19. a 20. století patřil nosorožec tuponosý k nejvzácnějším savcům planety. Uvádí se, že v době největší krize žilo v jižní Africe méně než 20 jedinců.3 Díky cílené ochraně se jeho počty vyšplhaly přes úžasných 17 000 jedinců a dnes jej můžete vidět i v zemích, kde se původně nevyskytoval (v Keni, Zambii, západní Africe).

Nosorožec Cottonův byl naopak v čase svého objevu relativně početný. Od té doby to s ním ale jde vyloženě z kopce. V roce 1960 žilo v srdci afrického kontinentu asi 2250 jedinců, pytláci je však během 20 let zdecimovali na pouhých 15 kusů. Tehdy přežívali už jen v národním parku Garamba v dnešní Demokratické republice Kongo. Cílenou ochranou se jejich počet podařilo zvýšit na dvojnásobek (31 jedinců r. 1995), ale další pytlačení začalo v roce 2003 a jeho výsledkem byl prokázaný výskyt pouhých 4 jedinců v roce 2006. Od té doby aktuální průzkum Garamby neprokázal jedinou známku jejich existence, takže je nosorožec Cottonův považován za savce v přírodě vyhubeného (viz rovněž Vesmír 83, 608, 2004/11).

V současnosti se občas objeví informace o pozorování několika jedinců v jižním Súdánu, ale nyní prokazatelně víme jen o posledních osmi žijících jedincích, přičemž všichni jsou chovanci dvou zoologických zahrad – jeden starý samec a jedna vykastrovaná samice žijí ve Wild Animal Parku v San Diegu, šest zvířat donedávna pobývalo v královédvorské zoo. Odtud byly čtyři poslední jedinci schopní reprodukce (dvě samice a dva samci) dovezeni do Keni s vírou, že by změna prostředí mohla stimulovat jejich rozmnožování. Dvě samice – jedna stará a jedna mladší, ale nemocná – zůstaly ve Dvoře Králové. Tato zoo jako jediná na světě odchovala několik mláďat, dokonce i v druhé generaci – samice Fatu (Mládě milénia) se narodila r. 2000. Potom už se tu bohužel žádné mládě nenarodilo a selhaly i veškeré pokusy o umělou inseminaci. Většina zvířat je navíc vzájemně příbuzná.

Zvířata v Keni mají být stimulována skupinkami nosorožců tuponosých a připouští se i možnost hybridizace. To ale zřejmě není řešení, protože tím by se dokonale setřely jejich mezidruhové rozdíly. Podstatnější je, že jsme dospěli do naprosto zoufalé situace, kdy de facto spoléháme na sled zázraků: že se podaří najít v Súdánu nějaké divoké nosorožce, že se je podaří převézt do Keni a že se zde začnou nosorožci Cottonovi množit „jako na běžícím pásu“. V roce 1987 vyšel nadčasový článek Poslední šance na záchranu severního bílého nosorožce? Zdá se, že tehdy opravdu byla reálná šance tohoto nosorožce zachránit, neboť žilo ještě nějakých 15–20 (možná i více) divokých nosorožců a 13 nosorožců v zoologických zahradách. Občas se zázraky dějí, a tak doufejme v šťastnou konstelaci i pro nosorožce Cottonova.

Poděkování: Rádi bychom poděkovali Luďku Čulíkovi, Jiřímu Hrubému, Romanu Lárovi, Janu Ždárkovi, Jiřímu Váhalovi a dalším lidem v královédvorské zoo, kteří nám buď umožnili studovat severní tuponosé nosorožce, nebo nám i mnohokrát nezištně pomohli získat o nich potřebné údaje. Pomyslný dík patří samozřejmě i Súdánovi, Suníkovi, Nesárce, Nabiré, Nájin a Fatu. Stejné díky patří Pavlu Královi z ústecké zoo a tamější trojici jižních tuponosých nosorožců Danovi, Saše a Zambě. J. Robovský děkuje prof. Janu Zrzavému za diskusi nad českými jmény obou tuponosých nosorožců.